Zázrak zrození

Pondělí 15. 4. 2019. Měsíc do termínu porodu. Nějak mi to začíná všechno docházet. Nějak moc se to všechno blíží. A na mě začíná doléhat strach a obavy. Jak to všechno zvládnu/zvládneme? Po klidném dopoledni s mámou, kdy jsem koupila prckovi pár krásných šatiček na parádu, kdy si klidně sedíme u čaje a povídáme o všem možném, jak kdyby mě doma odpoledne zachvátila nějaká panika a já začínám chystat maximum možných věcí. Oblečení na cestu z porodnice. Dalších pár věcí do tašky do porodnice. Pár posledních vět do porodního plánu. Se svými obavami se svěřuji muži, když konečně přijde z práce. Objímá mě a uklidňuje mě, všechno společně zvládneme, však ještě máme cca měsíc na to, vše nachystat.

Noc z pondělí na úterý, něco málo po půlnoci. Nemůžu spát. Nejde to! Možná se konečně začínám propadat do spánku, ale na jednou se ozve divné …. lupnutí. Nevím jak to popsat. Celkem hlasité a probere mě. Nejsem schopná ten zvuk nikam zařadit. Ještě chvíli ležím, pobolívá mě bříško, jdu na záchod a objevím trochu krve. Lehká panika. Budím manžela, ať ví, co se děje. Váháme, jestli jet nebo nejet. Přece jen … Najednou mám mokré celé kalhoty od pyžama. To „lupnutí“, to mi praskla voda (ano, opravdu to jde slyšet). Takže jet. Bolesti břicha se stupňují, to už budou kontrakce. Nějak nemám pocit, že bych mohla poslechnout rady z kurzu a zůstat ještě tak hodinku, dvě, tři doma v klidu a teprve potom vyrazit do porodnice. Sedím, mám pocit, že se nemůžu pohnout, každou bolest se snažím prodýchat (do břicha! nejde to!), naviguju manžela co odkud podat, co nachystat, co a jak udělat.

Sedáme do auta a vyrážíme směr Brno, Obilní trh. Mám pocit, že jedna kontrakce téměř bez přestávky střídá druhou. Z cesty si pamatuju jen ty místa, kde manželovi hlásím začátky a konce kontrakcí. Vjezd na hlavní, železniční přejezd, křižovatka … Ta místa jsou nebezpečně blízko sebe. „No, to je tak po dvou minutách…“ povídá a trochu přidá. Nemám ráda, když jezdí rychle, ale teď je mi všechno jedno, hlavně ať mě tam doveze, poslední co chci, je rodit v autě. Ještě že je noc a Brno je dobře průjezdné.

Zvoníme na ambulanci porodnice, otevírá nám velmi sympatická a usměvavá porodní asistentka a hned mě bere na ambulanci, napojí mě na monitor a nechává mě tam samotnou. Až přijde příště, vyžádám si přítomnost manžela. Není problém. Z počátku mám pocit, že ke mě přistupují jako k hysterce, kterou ještě pošlou domů, protože tak rychle to přece u prvorodiček nechodí. Dožaduji se emitky, je mi na zvracení. „Teda, že byste to vzali takhle hopem?“ zkontroluje monitor, odpojí mě a vede k doktorce. Ta když mě vidí, ani se na nic moc neptá, prakticky hned mě prohlídne a začíná mi dělat ultrazvuk. „Kdyby se vám chtělo tlačit, tak ještě netlačte.“ Cože? Tlačit? Už? Moc nevím, co na ultrazvuku zjistí nebo nezjistí, každopádně vím, že ho nedokončila a už mě bere na sál/pokoj. Honem, honem.

Dál už si toho moc nepamatuju. Nevím, kdo mě na pokoj dovedl, vím, že to nebylo daleko, ale myslela jsem, že tam nedojdu. Vím, že mě překvapilo, jak je sál/pokoj malý a že je tam nějak moc lidí (určitě já, manžel, doktorka, porodní asistentka, později pediatrička…). Pamatuju si, že se tomu počtu lidí nahlas podivím. „No a bude nás tu ještě víc!“ s úsměvem říká asistentka (byla opravdu úžasná!) Pamatuju si tam ještě tak dvě kontrakce a pak už jenom tlačím, přesně podle pokynů, nebo se o to aspoň snažím. Manžel mě drží za ruku, já mu ji určitě drtím. Podle toho, jak mě později bolí v krku, asi pěkně křičím. Opravdu nevím. Najednou mi něco přistane na břiše. V první chvíli mi to připadá modré, nehýbe se to, nekřičí. „Dýchá???“ ptám se se slzami v očích. „Dýchá, ještě přes pupečník“ uklidní mě asistentka. Naše dcera. Najednou se zavrtí, začne kňourat, začne se hýbat a mě ty slzy opravdu vytrysknou. Jsou 2 hodiny ráno.


Bylo to neskutečně rychlé. A taky to neskutečně bolelo. Možná proto, že to bylo tak rychlé? Intenzivní bolest prakticky bez přestávky? Kdyby mi někdo řekl, že to takhle bude bolet 3, 6, 12, 18 hodin, tak hned ve dveřích žádám celkovou anestezii a císařský řez. Když na to vzpomínám takhle zpětně, přijde mi ta bolest až neskutečná, ne, to prostě TAK moc bolet nemohlo.

Z celého průběhu porodu si toho moc nepamatuji. Spoustu se toho dozvídám až zpětně od manžela. Třeba to, že tam pořád otravovala nějaká ženská o občanky, on je hledal a já ho volala k sobě. Tak se na milou ženskou vykašlal a šel mě držet za ruku a povzbuzovat. Až to řekl, tak ano, vím, že to tam bylo. Ale sama si to nepamatuji. Nebo když se už doma po vyprání prádla při skládání ponožek podivuju tomu, že mám jeden pár naruby. „Jo, to budou asi ty z porodnice, chtěla jsi je sundat, tak jsem ti je nějak sundal a asi naruby.“ Vážně? A takových střípků a drobností zmiňuje víc. Někde jsem četla, že ženy si z velké části porody nepamatují. Prý proto, že kdyby si je pamatovaly kompletně, tak už by žádné další dítě nechtěly. Ano, dává mi to smysl.

Celé to bylo strašně intenzivní, nejen ta bolest, ale všechny ty pocity okolo. Těžko to popsat. Jedno vím jistě: ta chvíle, kdy poprvé uvidíte tu šošolku hlavy, kdy poprvé ucítíte teplý dech toho malého zázraku na vaší hrudi, kdy se poprvé přisaje k vašemu prstu … to všechno smaže všechna nepohodlí předchozích měsíců a několika málo posledních hodin. Je to nádherné a stojí to za to. Navíc, když vedle sebe máte někoho, koho milujete, někoho, o kom víte, že se na něj můžete spolehnout, že miluje i on vás a i toho malýho tvorečka, který zrovna zavřel očka a jde úplně poprvé na tomto světě spinkat.

Taška do porodnice a porodní plán

35. týden těhotenství je tady. Teoreticky mohu kdykoliv rodit, teoreticky na to mám(e) ještě 5 týdnů čas. Pro svůj vlastní klid jsem se odhodlala nachystat dle mého dvě zcela zásadní věci: tašku do porodnice a porodní plán. Jak to dopadlo?

TAŠKA DO PORODNICE:
Ve chvíli, kdy máte vybranou porodnici (mám), tak na jejích stránkách určitě někde najdete seznam toho, co s sebou do porodnice. No, není toho málo! Některé věci netušíte na co jsou ani jak vypadají, u jiných naprosto netušíte množství (v tomto obojím mě teda dost pomohl předporodní kurz).

Při chystání dřív nebo později nakouknete zaručeně i do jiných seznamů, než do toho, který nabízí „vaše“ porodnice, a zjistíte, že potřebujete ještě přezůvky, toaletní papír, přezůvky pro doprovod a dalších milion zcela základních věcí.

A ve finále zjistíte, že taška je plná, přitom spoustu věcí (zatím) vůbec nevlastníte, a další spoustu věcí ještě chystat nemůžete (přece vám tam 5 týdnů nebudou ležet partnerovy jediné přezůvky, vaše občanka a jídlo).

Takže namísto toho, abych si ze svého seznamu úkolů odškrkla „nachystat tašku do porodnice“ přidala jsem celý další seznam s názvem „do tašky do porodnice ještě pořídit/dobalit“

Jasně, v dnešní době mobilů, internetu a 24 h otevřených obchodů se zdá, že to moc hrotím. Ale pro můj klid bych tam například ty novorozenecké jednorázové plínky fakt měla už nachystaný! Ale jsou na seznamu, tak snad je pořídit zvládneme (mimochodem, už jsem byla v několika běžných obchodech a tu nejmenší novorozeneckou velikost tam fakt neměli, takže ono to zase asi až tak jednoduchý nebude)

PORODNÍ PLÁN
Dlooooouho jsem přemýšlela, za ho vůbec psát. Nakonec (mj. i na základě informací na kurzu) jsem se rozhodla, že ano. Když něco chci, tak o to řeknu. Hlavně chci mít v prvé řadě klid na porod samotný a to poslední, po čem toužím je, aby tam každou chvíli někdo chodil a neustále se na něco ptal. Nehledě na to, že pokud by se vystřídala směna, chodili by tam znovu a ptali se na ty samé věci. Takže jsem se rozhodla ho napsat.

Uf. Člověk tak nějak ví co chce a co nechce. Ale jak to formulovat a strukturovat? Jak to udělat stručné, přehledné a přitom ne rozkazovačné? A zase neposkytnout zdravotnickému personálu zbytečně velký prostor pro manévrování? Velmi rychle jsem pochopila, že psát tam větu „pokud to nebude nezbytně nutné“ je hloupost. Protože pokud něco bude opravdu „nezbytně nutné“ tak to udělají i bez ohledu na moje přání.

Na internetu je spousta tipů, spousta návodů, spousta myšlenek a podnětů … a všechny dost nepřehledné a vzájemně se popírající. Takže to byl strašný boj. Asi hodinu to vypadlo, že skončíme u toho, kdo jsem já, kdo je můj doprovod, a že nechci u porodu mediky. Přitom v hlavě to všechno mám! Nakonec se mi ten plán nějak podařilo sepsat, ale nebylo to vůbec jednoduché. Ještě to nechám uležet, ještě si to několikrát přečtu, prokonzultuju s partnerem … a určitě ještě spoustakrát přepíšu.

Je stejně strašně vtipné psát plán (nebo přání, chcete-li), ohledně něčeho, co jste nikdy nezažily a naprosto netušíte, jak to bude probíhat a jak bude reagovat vaše tělo. Ale všechno se dá vždycky změnit. Důležité je, brát „plán“ opravdu jako „přání“ a případné odchylky od něj nevnímat jako své selhání. Tak snad budu mít ještě dost času tuhle základní věc do mé hlavy dostat 🙂


Poznámka: porodnice nabízí i možnost konzultace porodních plánů, ale využít se této možnosti nechystám.

Předporodní kurz – po

Před nějakou dobou jsem tady rozepisovala úvahy o tom, zda se předporodního kurzu zúčastnit nebo ne.

Tak už ho máme za sebou! A musím říct, že to bylo super. Jasně, nemám srovnání s jinými kurzy, navíc nevím, jestli a nakolik nám nakonec budou získané informace užitečné v praxi, ale z kurzu jsem odcházela s takovým dobře informovaným pocitem, že jsem se na ten porod a vše kolem něj začala snad i těšit.

První část kurzu (cca 4 hodiny v pátek) byla určena pouze pro ženy. Krátce jsme se seznámily, bylo nás tam 11, v různém stádiu těhotenství. Jedna dokonce čeká dvojčátka po IVF! A pak začala témata … dá se říci ryze ženská. Ta příprava před porodem muže asi moc nebere a neřeší, co mít a nemít v tašce do porodnice, stejně tak je asi úplně nezajímá, jak o sebe žena pečuje po porodu. Řekla bych, že padla některá tabu. Přednášející mluvila o věcech, které jsem možná tak nějak tušila, ale neuměla jsem si je představit v praxi, a rozhodně by mě nenapadlo ptát se na ně někoho z mého okolí.

Druhá část kurzu byla dlouhá (8 hodin v sobotu), už za přítomnosti mužů. Z počátku muži vypadali dost nesví. Přece jen je do jisté míry porod vnímán jako ženská záležitost. Přednášející byla ale natolik skvělá, že jsme se i několikrát zasmáli, a začaly padat i otázky – dokonce většinou z úst mužů. Prošli jsme porod, šestinedělí i péči o dítě. Super. Je skvělé vědět, co všechno vás čeká, když do porodnice přijdete, je skvělé vědět, že dokud je dítě uvnitř ženy, je součástí jejího těla a muž nemá žádné právo o něm ani o průběhu porodu rozhodovat. Ale jakmile se dítě narodí, už o něm rozhodovat může. Je skvělé vědět, že až se dítě narodí, tak dříve nebo později ho odnesou pryč, na novorozenecké oddělení na různá vyšetření a ošetření – a sem ho může doprovázet muž, a rozhodovat o něm. Když přednášející popisovala, co všechno se s dítětem děje, měla jsem opravdu na krajíčku. A musím říct, že jsem strašně ráda, že jsme se manželem shodli na tom, že nám nebude vadit nad postýlkou cedule s nápisem „DÍTĚ NEMYTO,“ že mu prostě to trauma nenecháme způsobit a raději si ho umyjeme sami, časem, s láskou. A takových drobných i větších informací tam byla neskutečná spousta.

Jsem strašně ráda za to, že manžel nad tím vším nemávl rukou a neřekl: „To se nadělá cavyků, s jedním porodem/dítětem, zvládli a přežili to všechny/všichni, tak to zvládneme taky.“ Spousta věcí mu je samozřejmě jedno, a já jsem ráda za to, že mám možnost volby, ve které vím, že mě podpoří.

Určitě bylo dobré, že přednášející byla dula, doprovázející ženy k porodu po celé republice, ale zejména tady, v JmK. Ví, jak to v které porodnici vypadá a jaký mají přístup, co kde je a není problém. Např. v Ivančicích si člověk může vzít k porodu pouze jednu doprovázející osobu. Napadlo by vás to? Vyděsilo mě, že v Praze a Bratislavě (pokud si to pamatuji dobře) mají společnou „hekárnu“ ne nepodobnou těm, na kterých na porod čekaly naše mámy. Atd.

Takže za sebe (resp. za nás), po kurzu a před porodem, rozhodně říkám na kurz jít. Nemám srovnání s jinými kurzy, ale pokud bych si měla vybrat znovu, jdu zase a zase na tento.


Přednášející doporučila film Babies, už ho máme stažený. Taky se plánujeme podívat na Čtyři v tom (ano, opravdu jsem tento dokumentární seriál neviděla). Zmiňovala i dokument Pět zrození – který tak úplně nedoporučovala. Zobrazuje pražskou realitu, přičemž ta jihomoravská je někde úplně jinde.

Předporodní kurz – ano či ne?

Už nějakou dobu řeším otázku, zda se zúčastnit nějakého předporodního kurzu, nebo zda je to zbytečné. Mé rozhodnutí a přesvědčení se mění prakticky co týden, vidím spoustu pro, stejně jako spoustu proti. A pak ta nepřeberná nabídka, která se nastávajícím maminkám, jejich partnerům či jinému doprovodu k porodu nabízí!

Předporodní kurzy nabízí prakticky každá nemocnice (porodnice), existuje taky spousta center/poraden/porodních asistentek/jak to správně nazvat, které předporodní kurzy pořádají.

Co jsem zatím zjistila:

  • kurzy v nemocnici jsou zpravidla levnější;
  • kurzy v nemocnici jsou zpravidla méně časově náročné;
  • při kurzu v nemocnici se obvykle dostanete i na sál, na kterém následně budete rodit, (nepůjdete pak tedy do úplně neznámého prostředí);
  • „komerční“ kurzy poskytují zpravidla širší náhled na problematiku nejen porodu, ale i těhotenství, následné péče o dítě, kojení, šestinedělí … což ne v každé nemocnici je pravidlem;
  • nemocničním kurzům je často vytýkáno, že prezentují pouze „jak se to dělá u nich“ a to jako jedinou možnou a správnou variantu;

Mé přesvědčení, zda se zúčasnit nebo ne, se mění každou chvíli! Od začátku mám jasno v jednom – pokud na kurz, tak rozhodně ne do nemocnice (důvod: poslední bod předchozího výčtu).

Co mě vede k tomu nezúčastnit se:

  • porodit prostě musím, už nemám na výběr;
  • každý porod je jiný, na to tě prostě nikdo a nic nepřipraví;
  • zvládly to (porod i následnou péči o dítě) všechny, tak to zvládnu taky;
  • časová náročnost;
  • finanční náročnost;

Co mě vede k tomu zúčastnit se:

  • informace se vždycky hodí, nemám kapacity si všechno vyhledávat, ověřovat … i když to dělám, ale spousta věcí mě ani nenapadá, že bych je řešit mohla;
  • informace pro partnera – zatím se neprojevuje jako ten typ, který by si sám hledal např. info o různých polohách, o tom jak být co nejvíc rodičce nápomocen apod., já sama mu to načtené z internetu (a už mnou samotnou přefiltrované) převykládat nedokážu;
  • ještě nikdy jsem se žádným malým dítětem nebyla víc než pár minut, někdy cítím, že potřebuji „návod,“ jak ho správně držet apod., abych mu přece jen neublížila;
  • vnímám to jako jednorázovou investici, před případnými dalšími porody už na kurz určitě nepůjdu;

Osobně znám ženy, které na kurzu byly, stejně jako ty, které si řekly, že nějaký kurz nepotřebují. Zvládají všechny. Kdyby se měly rozhodovat znovu, tak ty, co na kurzu byly, by šly znovu. Ty co nebyly, by nešly. Ty, co se nějakého „komerčního“ kurzu zúčastnily, byly v některých případech ze strany personálu vnímány jako „potížistky“ – věděly, na co mají právo, ony, i jejich partneři, a nebály se o to říct, jejich partneři se za ně postavili (např. víte o možnosti tzv. ambulantního porodu? Nebo o tom, že čerstvě narozené miminko od vás vůbec nemusí/nemají odnášet, a mohou ho vyšetřit přímo na těle matky, samozřejmě v případě, že je vše v pořádku?). Ty co nebyly na žádném kurzu byly v některých případech ze strany personálu vnímány jako „nezodpovědné neinformované nány“ (cituji jednu kamarádku, takto se o ní prý vyjádřil porodník).

Pořád jsem váhala a váhala a váhala. Muž k tomu přistupoval z počátku tak, že pokud budu chtít, tak půjdeme. Teď už k tomu začíná přistupovat o něco „aktivněji“ a říká, že by „docela i šel.“ Místa na mnou vyhlídnutém kurzu se rychle plnila … a tak jsem to rozhodla a přihlásila nás. V půli března jdeme na to! Zvolila jsem „zrychlenou“ víkendovou variantu, ještě se pak nabízela varianta osmitýdenní! Co do obsahu se mi obě varianty zdály prakticky totožné, u té osmitýdenní varianty bylo navíc setkání s laktační poradkyní a psycholožkou, což nevidím v tuto chvíli jako nějak extra důležité, laktační poradkyni budu řešit, až ji budu potřebovat.

Takže v půli března se ozvu, jaké to bylo 🙂