Pochybnosti

Někdy si říkám, jak mi to s tou naší malou krásně jde. A jindy … jindy se mi z toho chce brečet. Teda spíš ze mě.

Položím malou po krmení do postýlky, dám pusu, pohladím, přikryju, podám hračku a ona kouká. Apaticky leží a kouká do nikam, pomaličku se jí zavírají očka. Říkám si, že teď nemá cenu do ní nějak mluvit a snažit se s ní komunikovat, že bude spinkat. Potichu odcházím a jdu něco dělat. Slyším ticho. Zpravidla, když je vzhůru, tak se vrtí, funí a všelijak zvučí. Nezřídka se zaberu do činnosti a nevnímám, jak čas letí. Najednou je hodina pryč! Jdu se podívat, co slečna dělá … a ona kouká. Kouká tak stejně, jako když jsem od ní odešla.

A tehdy mě zasáhnou výčitky a pochybnosti o tom, jestli jsem pro ni dost dobrá. Jestli by  třeba radši než vyžehlený plíny neměla mamku vedle sebe.

Samozřejmě nejen tehdy. Těch okamžiků a situací je víc.

Třeba tehdy když kouká na mě, vypadá přítomně a čile. A já nevím, co s ní dělat. Snažím se, a většinou je to bez reakce. Říkám si, že je ještě maličká, ale i tak … Nebo tehdy, kdy ji přebalenou a nakrmenou dávám do sportovního vozíčku, že se půjdu proběhnout, a ona u toho pobrekává. Říkám si, jestli by radši nebyla doma, v klidu, ve své postýlce nebo v náručí u mámy, než být vláčená s mámou kdo ví kde, protože jinak to nejde. Nebo snad jde? Zpravidla usne dřív, než vyjedu ze dvora, tak si říkám, že je to asi dobrý, ale i tak .. Nebo tehdy když se přistihnu (a teď ani nemám skoro odvahu to napsat), že mě obtěžuje/“obtěžuje“ kojení – o tom víc snad někdy příště.

Achjo, to mateřství je změť dosud nepoznaných situací a pocitů, se kterými si prostě nevím rady. Někdy ale, když malou chovám a ona na mě vrhá své naprosto oddané a důvěřivé pohledy … tak si říkám, že je prostě asi všechno tak, jak má být. Snad.

Tak trochu o šestinedělí

Už měsíc a půl koukám do malých modrých oček. Už měsíc a půl mě malá dětská ručka chytá za prst. Už měsíc a půl ve dne v noci poslouchám, jestli to malé pídě dýchá. Už měsíc a půl mám život úplně vzhůru nohama. Znamená to jediné: mám(e) za sebou šestinedělí.

Jaké to bylo? Úplně jiné, než jsem si představovala. Myslela jsem si, že nebudu téměř ničeho schopná, že budu dnes a denně brečet, že kolem mě budou všichni chodit po špičkách, že nebudu téměř nic dělat a že i kus těch „běžných ženských domácích prací“ takříkajíc „hodím“ na muže. Nesplnilo se z toho téměř nic. Asi si za to můžu tak trochu sama. Jedním dechem ale dodávám: naprosto mi to nevadí, se svým šestinedělím jsem naprosto spokojená.

Určitě je to z velké části tím, že porod byl rychlý a asi mi sebral jen velmi málo sil. Taky byl prakticky bez poranění a já se téměř hned po návratu domů cítila silná tak, že bych mohla i skály lámat. (To se cítím vlastně pořád, pokud zrovna nepadám na hubu.) Kojit mi taky šlo hned od začátku skoro bez problémů, mlíka bylo a je tolik, že by mě mohli zaměstnat jako kojnou. Tím, že malá byla od začátku neplakací a bezproblémové miminko, měla jsem spoustu času pozvolna se dostat do rytmu péče o ni. Teď už je teda i plakací … ale už mám všechno tak nějak víc zmáknutý a prostě to nějak zvládám.

Trochu mě zpočátku štvaly návštěvy, resp. hrozba návštěv. Velká rodina (navíc z manželovi strany) v těsné blízkosti, a všichni zvědaví na ten nový přírůstek. Bylo těžké říkat jim „ne, dneska ne, nezlobte se“. Ale zvládli jsme to. A hlavně velmi brzy pochopili, že to opravdu není na dlouhé návštěvy s kafíčkem a buchétkou.

Jediné co byl pro mě trochu problém, bylo to, že jsme ze začátku nemohly nějakou dobu chodit ven. Jednak proto, že měla celkem malou váhu a taky proto, že počasí bylo fakt hnusné a i kdyby to bylo dovolené od doktorky, tak ji ven netahám. Ale teda upřímně, to jsem měla několikrát pocit, že snad budu lézt po zdi. Co trochu pomáhalo bylo cvičení, ale to vevnitř mě zrovna moc nebere a taky jsem na sebe chtěla být opatrná a trochu se šetřit (o pohybu v šestinedělí a návratu ke sportu po porodu v některém z dalších příspěvků). Co pomáhalo hodně, tak to bylo sladké. Vždycky jsem byla na sladké, v těhotenství ještě víc, a teď ta chuť nějak ne a ne klesnout. Asi to bude chtít pevnou vůli.

Po těhotenství mi tedy zůstala chuť na sladké. Rožeranost tak nějak celkově. Kilo živé váhy nahoře. (Ano, jenom kilo, pokud váha nelže. Osobně si myslím, že to musí být víc, vždyť jen ty prsa, co se mi vyskytly, musí mít aspoň kilo každý). Povolené břicho. Takový to spodní, se kterým jsem nikdy nevěděla co dělat a nevím to stále. Tmavá čára uprostřed břicha, nějak se jí nechce začít blednout. Možná širší pánev, boky, stehna. (Novou) strii jsem nenašla ani jednu. No a hlavně mi (nám) zůstala jedna krásná malá slečna.

Vždycky jsem (bohužel) řešila jak vypadám, a řeším to (bohužel) stále. Stále se sebou nejsem spokojená. Teď bych mohla být nespokojenější víc než kdy jindy. Ale tak nějak si říkám, že 1) jsem z toho vyšla opravdu hodně dobře 2) po šesti týdnech nemůžu čekat zázraky a 3) (a to hlavně) za tu malou princeznu to prostě stojí.

 

Tak trochu o pocitech a chybějících rukách

To, že se vám narodí dítě, s sebou nese neskutečné množství pocitů a dojmů, často v dosud nepoznaných intenzitách. O pocitech se hovoří těžko, slovy prakticky popsat nejdou, ale pokusím se o to.

Jeden z prvních pocitů, který poznáte po narození dítěte, je zcela paradoxně hrdost či pýcha. Paradoxně proto, že vlastně asi zatím nemáte moc na co být hrdí. Stačila trocha mnohdy nezodpovědného sexu, trocha (nebo kopec?) štěstí, cca 9 měsíců trpělivosti, balík bolesti u porodu a tradá, dítě je na světě. Prakticky o vše se postarala příroda. Zatím jste ho nevychovali, nemáte „hotového“ člověka. Obrovský kus „práce“ je před vámi. A vy jste stejně hrdí. (Jo, jsme.) Dítě, navíc zdravé dítě, je zázrak. Se spoustou pokory je ale potřeba si přiznat, že jsme se o to, že všechno dobře dopadlo a ono je tady mezi námi, zasloužili naprosto minimálně.

Ruku v ruce s hrdostí se dostaví láska. Láska v té nejčistší formě. Ten človíček tu prostě je. A vy ho jen za to milujete. Nemusí být krásný (který rodič ale řekne, že jeho dítě není krásné???), troufám si říct, že nemusí být ani zdravý, nemusí zrovna klidně a tiše spát. Ale ta láska k němu, ta tu prostě je.
A samozřejmě taky láska k partnerovi. Ta se s narozením dítěte tak nějak nepopsatelně  krásně přetvoří… Na to možná najdu slova časem 🙂

Dost krásného a pozitivního. Přichází strach a obavy. Jako první je to strach, jestli dýchá, stojíte u postýlky a pozorujete hrudníček. Když se vám zdá, že se nehýbe, začínáte do dítka mírně rýpat, aby se aspoň trošičku pohnulo. Když jen na chviličku musíte odejít z místnosti, ve které váš poklad spí, rychle spěcháte zpátky a kontrolujete, zda je vše v pořádku. U mě osobně se pak přidal strach z aut a dopravy (i když ten už se vyskytl i v těhotenství). Nebojím se svého jednání za volantem. Bojím se jednání těch okolo. Jiné strachy asi zatím ještě nemám, nebo ne alespoň tak intenzivní.
Někdy stojím nad postýlku a tak nějak vím, že už se nepřestanu o toho človíčka bát až do konce mýho života. Nevím, jestli je to hezký pocit. Ale ruku v ruce s tou výše zmíněnou hrdostí a láskou se dá unést.

No a pak je to ještě celý koktejl pocitů, za který do velké míry můžou u ženy i hormony. Co bych vypíchla?
Kojíte a vaše zlato se zakucká, rudne a nemůže popadnout dech. Panika. Co máte dělat? Rozbrečet se nepomůže, to tak nějak víte. A dál??
Brečící dítě. (Mimochodem, víte, že úplně malá miminka nemají slzy?). Když naše malá princezna vytlačí slzičku, chce se mi taky brečet. Každou její slzičku vnímám téměř jako osobní selhání. Tohle jsem přece nechtěla. A utěšuju a utěšuju. Promiň, beruško, tohle máma nechtěla, neplakej. Pozitivní je, že na to utěšení zatím většinou stačí váš hlas a vaše přítomnost.
Být někde jinde. Uf, to je teda pěkně hnusný pocit. V porodnici nebo doma, dřív nebo později nastane situace, kdy jste větší či menší kus od vašeho dítka. Na záchodě. Ve sprše. Jenom s košem. V kostele. Strašný. Samozřejmě, že ho tam nenecháte samotný. Hlídá tatínek, dědeček, strejda. Ale vy jako matka stejně trháte rekordy ve sprchování a z kostela odcházíte před závěrečnýma ohláškama, i když celý život tvrdíte, že ze mše se odchází nejdřív zaráz s farářem, a nejlépe až dohrají varhany. Příště už ho samozřejmě berete s sebou.
Chová někdo jiný. Dědeček, babička, strejda, dokonce i tatínek. Žárlíte. Máte toho roztomilýho prcka teprve takovou chvíli, a už vám ho berou. Asi až se člověk aspoň trošku nasytí těch prvotních pocitů, nebude s tím mít takový „problém.“ Upřímně – po měsíci ten problém stále mám. Rodinným příslušníkům už teda chovat dovolím, ale aby si choval jen tak někdo (rozuměj kamarádi)?? No tak to zatím ani náhodou.

A ještě mnohem víc.

Když tohle všechno dáte do kopy…myslím, že to můžete nazvat slovem štěstí.

A co ty chybějící ruce? Při prvním kontaktu a manipulaci s tím malým drobkem přemýšlíte, že na vás hned po porodu nějak zapomněli a zapomněli vám dát minimálně další dvě ruce. Jak ho chytit a přebalit? Jak pochovat? Jak držet u prsa? A challenge největší – první koupel! Buďte klidní. Stačí pár dnů a budete chovat jako profík, na jedné ruce dítě a tou druhou jíst či poklízet nádobí. Je to cvikem? Částečně určitě. Částečně taky tím, že ten prcek den ode dne drží víc a víc pohromadě a není tak „rozpadající.“


Pod čarou bych přidala ještě jeden pocit. Nevím jak ho nazvat. Asi pod vlivem některých „černokronikových“ zpráv mi občas bleskne hlavou nějaká šílená myšlenka. Mám malou v šátku a krájím brambory. Cítím její dech na hrudi a je mi skvěle. „Proboha, jak někdo může takovýho malýho tvorečka třeba ubodat?“ Jdu přebalovat, shodou okolností přebaluju kousek od topení. „Jak někdo může dítěti rozbít hlavu třeba o topení???“ Ne, nic takovýho rozhodně nechci udělat. Spíš mě děsí, jak toho může být někdo schopen. Děsilo mě to vždy. Teď, jako matku, mnohonásobně víc.