První dovolená s mimčem – přípravy, očekávání a realita

Malá má 2 a půl měsíce a my vyrážíme na první dovolenou. Nikam daleko, jen na Vysočinu. Na nijak dlouho, jen na 4 noci. S párem bezdětných kamarádů.

Balím, když jižní Moravu sužují teploty vysoko nad 30°C. Na Vysočině bude jistojistě chladněji, příjemně, už se na to těším. Balím letní overálky a bodyčka s krátkým. Pro jistotu pár dlouhých gatí a bodyček s dlouhým. Nakonec to dopadne tak, že ty letní modely zůstanou ležet netknutné a já točím dokola těch pár bodyček s dlouhým a na některých výletech téměř lituji, že jsem té naší malé zmrzlině nevzala rukavice.

Dovolená znamená volno, odmítám předpírat látkové plíny a tak sahám po výdobytcích moderní civilizace – po jednorázových plenách. Nevím, které jsou dobré, které špatné a proč, prostě beru příslušnou velikost v příslušném množství. S mužem, který mé občasné stesky na to, že je ZASE potřeba vyprat/vyžehlit/poskládat plíny přechází slovy „tys chtěla látkový…,“ se pod 4 dnech v jednorázu shodneme, že „zlatý látkový!!!“ Tolikrát, kolikrát mi jednoráz protekl za ty 4 dny, mi látkovka neprotekla za skoro 3 měsíce. Což by nebyl problém, že, kdyby člověk byl na to chladnější počasí připraven vícero kusy oblečení a nemusel tak točit dokola 2 bodyčka a 2 gatě. Možná to s jednorázem prostě jen neumím(e).

Nové prostředí, z toho mám celkem obavy. Přece jen: všechny jiné vizuální vjemy, jiné vůně, jiná postýlka, to může jednoho rozhodit. Snažím se udělat maximum pro to, aby se malá cítila na ubytování příjemně a beru s sebou snad všechny její hračky. Problém: oblíbený závěsný netopýr není kam zavěsit. Oblíbenou háčkovanou chobotnici se podařilo poblinkat a schne. V tom chladném počasí poměrně pomalu. První odpoledne a večer je tedy dost náročný. Ještě že ty jistoty jako maminka a tatínek se nemění, a nakonec se podaří usnout.

Další večery by to už asi bylo dobré … kdyby mamka přemýšlela hlavou a dala si na oběd třeba vývar a ne poctivou česnečku. Takže se začne velmi silně ozývat bříško, které bylo už nějakou dobu v klidu. Takže klidné, hodné, tiché a usměvavé dítě se mění na řvoucí uzlíček. Na tři hodiny podvečerního křiku si kamarádi nikterak nestěžují, ale mě to příjemné teda rozhodně není. Navíc si představuji, jak rušíme celý hotel. Identifikovat, odkud řev přichází, musí být díky kočárku stojícímu na chodbě poměrně snadné. V den odjezdu se potkávám na chodbě se sousedem a očekávám nějaké poznámky na téma „s takhle malým dítětem máte zůstat doma.“ Nikoliv. Asi nebyl v problémové hodiny na ubytování, jinak by nemohl říct „kdyby na chodbě nestál ten kočárek, tak ani nevíme, že tu nějaký miminko je!“ Uf. A noci probíhaly tak jako doma: cca 7 hodin hodin spánku v kuse a pak tiché pomrčování, vrtění a pomlaskávání, aby se mamce dalo najevo, že je hlad a měla by s tím rychle něco udělat.

Samotnou kapitolou jsou výlety. Ode mně snad nikdo nemůže očekávat, že zvládnu celou dovolenou korzovat po zámeckých zahradách a vydlážděných náměstích. Ne, prostě ne. Potřebuju do lesa, na louky, prostě ven, do přírody. Takže terén. Vzhledem k tomu, že mapy slibují poměrně dost skalních útvarů, dá se s úspěchem pochybovat o schůdnosti lesních cest pro kočárek. Vzhledem k tomu, že se slečnou to už v šátku moc nejde, volíme nosítko Manduca. Ve kterém byla všeho všudy asi 3×…Dvakrát to byl pokus, který po necelé minutě skončil tak strašlivým řevem, že jsem ji prostě musela dát ven, něco bylo špatně. Další byl pokus pod odborným vedením kamarádky – zkušené matky „nosičky,“ která mi vysvětlila, že i téměř šestikilové dítě potřebuje novorozeneckou vložku. Fajn, tak jo. Při tomto nácviku byla malá v manduce asi 3 minuty, pak už byl čas na přebalení a jídlo, takže je jasné, že zkušenosti s nosítkem máme nulové. Očekávám, že dojdeme tak na konec dědiny a pak se se strašlivým řevem vrátíme na ubytování. Jsem překvapená. Každý den zvládneme cca 13 km. Ne že by víc nešlo, prostě jsme víc nenaplánovali. Nejsem z toho ani moc rozbitá. Malá většinou spí. Nad očekávání, super, dokonalý, od teď nedám na manducu dopustit. Snad nám ta spokojenost vydrží. Jediným problémem jsem já: zatím neumím malou nahodit a sundat nikterak „elegantně.“ Potřebuji pomoc druhé osoby a ještě rovnou plochu nejlépe ve výšce mého pasu. Ale to se časem doladí. Třeba až bude držet hlavičku a já nebudu mít zase pocit, že mi chybí minimálně jedna ruka.

Takže první dovolená za námi. Dopadla, řekla bych, dobře. Zvládli jsme vše, co jsme si naplánovali. Že by s námi už nikdy nikam kamarádi nechtěli jet neříkali, takže asi taky dobrý. Na ubytování nám nikdo taky nenadával … Takže příště se zase klidně můžeme někam vypravit. Už teď se těším 🙂

Látkujeme a šátkujeme

LÁTKOVÁNÍ:

Před porodem jsem se poměrně intenzivně snažila teoreticky proniknout do tajů současného používání látkových plen (více zde).

Po necelém týdnu v porodnici a v jednorázových plenách jsem jela domů s miminkem, zbytkem jednorázových plen a s pochybami, zda se na ty látkové prostě a jednoduše nevykašlu. Nevykašlala jsem se. A funguje to.

Používám tedy jen a pouze bavlněné čtverce, zatím novorozenecký sklad, dovnitř separační ubrousek (někdy pomůže, někdy ne), a navrch svrchní nepromokavé kalhotky. Obavy, že mokrá plína bude prckovi vadit a já budu přebalovat co půl hodiny, se nepotvrdily. Mokrá plína nevadí, vadí pokaděná. Komu by nevadila, že. Zatím mi tento systém neprotekl.

Spotřeba je cca 10 plen za den. Peru každý druhý či třetí den, tedy kolem 30 plínek (o moc víc by se jich do naší pračky snad ani nevešlo). S podivem je, že i v mokrém a sychravém počasí uschnou celkem rychle. To co neuschne přirozeně, doschne pod rozpálenou žehličkou. Upřímně, žehlení je to jediné, co mě na látkových plenách prudí.

Novorozenecké svrchní kalhotky jsou nezbytné, rozhodně se to nedá obejít tím, že ty „normální“ sepnete na nejmenší velikost, jak jsem jednu chvíli plánovala. Ono i ty novorozenecké je potřeba zmenšit, i když jsem původně vůbec nevěřila tomu, že někdo bude mít takhle malou prcku. Ty novorozenecké mám dvoje, asi by se šikly ještě jedny, ne vždy mi totiž stihnou uschnout (a je pravda, že je peru jen když jsou špinavé). To pak dávám malou do jednorázovek, ale za více než 2 týdny co jsme doma, jsem to musela udělat snad jen 2x.

Na cesty k lékaři apod. používám jednorázové. Je to pohodlnější, jednodušší, na přebalení rychlejší… Vlhčené ubrousky používám taky pouze mimo domov.

Stav zadečku je uspokojivý, je neopruzený, občas trochu červený, ale nevím, zda prostě není oležený 🙂

ŠÁTKOVÁNÍ:

Jsem příznivcem šátků a nošení dětí všeobecně. První věc, kterou jsem na prcka pořídila, byla manduca s novorozeneckou vložkou z druhé ruky. To naše miminečko mi přijde i na novorozeneckou vložku tak malé, že ho do manducy zatím nedávám a používám šátek půjčený od švagrové.

Na šátku mě překvapila jeho délka. Obrovská. Opravdu. Měřila jsem a má přes 4 m. Vzhledem k tomu, že jsem o spoustu centimetrů vyšší než švagrová, mám téměř problém ho zavázat. Takže si pořídíme šátek vlastní, o metr delší 😀

Úvaz používám kříž s kapsou uvnitř. Když jsem tento úvaz zkoušela poprvé, sama, na nečisto, tak jsem se na šátku málem oběsila (jsem trochu kopyto, no). Když jsem ho zkoušela podruhé s miminkem, chyběly mi tak 4 ruce (a to byl přítomen manžel). Až jsme tam malou nasoukali, úplně jsem se bála ruce oddělat, aby mi náhodou nevypadla. Chce to jen trochu cviku, teď už zvládám řekla bych bez problémů. Pouze mám pocit, že máme klaustrofobické dítě: v jedné fázi má šátek přes hlavičku (jinak to neumím), to se křik zintentzivní a člověk má pocit, že jí snad musí fyzicky ubližovat (např. když zrovna srovnává nožičky apod.). Jak ale šátek z hlavy oddělám, je najednou úplný klid.

Občas mi tam ale přijde taková skrčená a já mám pochyby o tom, zda ji tam mám dobře a zda neškodím jejím zádíčkům. I s ohledem na moje problematická záda, která mě při delším nošení v šátku (třeba déle než hodina) bolí, používám šátek minimálně, pouze při opravdu velkém pláči, při pláči když potřebuji něco udělat, a na cestu když je jednodušší použít šátek než kočár (např. dnešní nákup v dešti – šátek mi uvolnil ruku na deštník).

Šátek je v našem případě každopádně naprosto skvělý pomocník pro uklidnění miminka a to i v případě, že ho bolí bříško. S malou v šátku zvládám udělat spoustu běžných věcí, které bych neudělala, kdybych ji chovala na rukách. A navíc je to hrozně krásný pocit, mít ji takhle blízko u sebe, slyšet a cítit jak dýchá, slyšet, jak si spokojeně vrní. Myslím, že jí se taky líbí slyšet tlukot mého srdce a rytmus mého dechu. Jinak by si tam asi tak spokojeně nehověla 🙂

(problematické je pro mne zatím vystihnout okamžik, kdy je možné dítě odložit zpět do postýlky. Většinou se totiž znovu rozpláče. Tak se to snažím fyzicky vydržet vždy do dalšího přebalování a krmení -to je totiž další takový uklidňovač.)