Bolesti, bolístky a jiná trápení

Ne nadarmo se těhotenství říká také „jiný stav.“ Cítíte se prostě jinak, někdy víc, někdy míň. Teď jsem někde mezi druhým a třetím trimestrem. Své těhotenství zatím myslím směle můžu prohlásit za bezproblémové a doufám, že tomu tak bude i nadále. Přesto nějaké bolesti a bolístky spojené s jiným stavem mám. Jaké? Tak tady jsou:

  • (ranní) nevolnosti: problém, který údajně trápí většinu žen prvních několik týdnů, někdy i měsíců, někdy ještě déle. Taková ta typická nevolnost, kdy se zvedáte z postele s rukou na ústech, pádíte k záchodu a modlíte se, aby zrovna nebylo obsazeno, tak ta mě nikdy nepotkala, a jsem za to ráda. Vlastně jsem za celou dobu těhotenství nezvracela ani jednou. Někdo mi dokonce říkal, že nevolnosti v těhotenství prý značí problém s tím, těhotenství vnitřně přijmout. Zajímavé, na to že jsme to neplánovali…
  • únava: vždycky jsem byla spáč a nebyl pro mě problém lehnout si po obědě a na hodinku, dvě, tři si zdřímnout. Zejména v prvním trimestru ta únava byla příšerná. Ty unavené a usínací stavy na mě přicházely v práci, v autě, při uklízení, při sportu, kdykoli. Teď je to o něco lepší. Stále mám zvýšenou potřebu spánku a odpočinku, což je pro poměrně aktivního člověka (za jakého se dosud považuji) někdy celkem omezující a limitující, už to ale není v té míře, že by pro mě den končil 19 h a já totálně mrtvá šla spát. (Poznámka trochu předčasná: to jsem teda zvědavá, jak to budu/budeme dělat, až budeme čekat další dítko…)
  • slabost: motání hlavy, pocity na omdlení, mžitky před očima, celková slabost, šmátrání po nejbližším vhodném místě na sednutí a uvažování, zda je poblíž někdo, kdo by vás vzkřísil a zvedl. Jo, tak tohle mám a znám. Už jsem vypozorovala, že se ráno potřebuji najíst hned poté, co vstanu. Stačí opravdu troška (3 piškoty, sušenka, čtvrtka chleba…), ale čekat i jen nepatrných 15 minut by vedlo k popsanému nepříjemnému stavu. Když to nepomůže, následuje vyšší level – kafe. Na tom popsaném motacím se stavu je nejhorší opravdu ten pocit, že nevíte, jestli vás někdo zvedne a kdy. Do „finále“ jsem to zatím ještě nikdy nedotáhla, tak snad to tak bude i nadále.
  • bolesti zad: tak ty mě trápí více či méně celoživotně. A teď je to ještě horší. Někdy mám vyloženě problém se bolestí zvednout z pololehu (polosedu) či lehu na zádech. Přetočit se na bok? Ani to někdy bolestí nejde. A to mám ten největší zápřah teprve před sebou. Jsem zvědavá, jak to zvládnu!
  • záněty: Tak toto považuji za první (a doposud vlastně jediný) vážnější problém. Močák, kvasinky, … mám snad všechno (alespoň náběhem), co existuje. Na to držet 100% protikvasinkovou dietu (dávat pozor na sacharidy, omezit bílou mouku…), tak na to fakt nemám. Držet ji částečně prý nemá žádný význam. Držet se jen doma, v suchu a teple a nezapotit se, na to taky moc nejsem. Takže pěkně brusinky ve všech možných formách, urologický čajíček (už jsem si na něj celkem zvykla), sem tam od doktorky nějaké globule, no je to báječné!
  • pohyby: Poprvé to přišlo kolem Vánoc. Takové malé ťuknutí v bříšku, kdy si spíš říkáte, co to trávení zase blbne! O nějaký den později už to bylo naprosto zřetelné, a dokonce i tatínek, když večer položí ruku na břicho, cítí kopajícího prcka taky 🙂 Je to zábava. Do té doby, než si dá prcek třeba na 24 hodin pohov a vůbec o něm nevíte. Ta nejistota a nervozita!!! To bych byla ráda i za pořádný kopanec do močáku! (Zatím se nakonec vždycky probral a řádí vesele dál).
  • jiné tělo: nevím, kolik žen se s tímto potýká. Já jsem ke svému tělu obecně dost kritická. A pak najednou neplánovaně mám prsa! To by ještě celkem šlo. Ale pak se přidal zadek, stehna a břicho. Kila letí nahoru (to bych řekla že souvisí s tím, že nebyly žádné nevolnosti, přibírám pěkně hned od začátku) a prakticky do ničeho se nevejdu. Do triček jo, ta jsou elastická…a najednou taky krátká! Prostě to k tou patří. Někdy to beru tak jak to je, a říkám si, že břicho shodím a vypracuju kdykoliv po porodu, teď na to není ten správný čas. Jindy panikařím, nemůžu se na sebe ani podívat a bojím se, že to už nikdy neshodím. Naštěstí mám úžasného muže, který mě bere takovou, jaká jsem a na rozdíl od pár jiných chlapů, které ve svém okolí mám, vím, že by mi nikdy (minimálně v těhotenství) neřekl, že jsem tlustá. Díky za to.
  • nálady: s těmi jsem se taky potýkala spíše na začátku. Nevím, do jaké míry to bylo  způsobeno vším stresem z práce, svatby, úpravy bydlení, stěhování a do jaké míry  těhotenskými hormony. Každopádně teď už je to lepší, skoro bych řekla, že po psychické stránce jsem to prostě já. Muž si to dokonce pochvaluje, je rád, že zmizely mé každoměsíční (ne)nálady spojené s MS.
  • chutě: skoro bych řekla, že je nemám. Vždycky jsem jedla divné kombinace. Mou oblíbenou večeří už pěkných pár let je chleba se sádlem a pórkem či nivou (či obojím), hrnkem studeného mléka a miskou meruňkového nebo třešňového kompotu. Na nic horšího či bláznivějšího chuť nemám. Jedno období jsem se mohla utlouct po rybičkovém salátu s majonézou, teď zase často (častěji než dřív) sahám po sladkém, protože jsem prostě mlsná…ale to jsem byla vždycky 🙂
  • cukrovka a další: na vyšetření na těhotenskou cukrovku a myslím, že i spoustu dalších, jsem nešla. Nastínění toho proč, najdete zde. Nevím, možná se to časem ukáže jako chyba a budu litovat. Zatím ale vycházím z toho, že cukrovku (nejspíš) nemám a tak se nemusím stresovat. Pozitivní vliv toho mého nevědomí vnímám v tom, že si kolikrát dokážu říct „ne,“ když sahám po sladkém a naopak přidat do jídelníčku více zeleniny (což je u mě v zimě docela velký problém!).

Jsou to prkotiny, že? Taky si říkám 🙂 Prostě je to jiný, ale krásný stav, který si snažím maximálně užít. A řekla bych, že se mi to zatím docela daří. Tak uvidím, jak mi to půjde ty následující cca 3-4 měsíce.

Ve spárech doktorů

Asi jako většina lidí doktory zrovna moc nemusím. Chodím jednou za rok k zubaři (protože lepší je problémům se zuby předcházet, než je pak zdlouhavě, bolestivě a draze řešit), na hematologii (protože mám pocit, že od té doby co tam chodím, je to se mnou a s mým železem výrazně lepší) a na oční (asi tak jednou za 10 let, když chci/potřebuji napsat nové brýle).

Někdy cca v půlce září se to zlomilo. Z „normální“ zdravé holky jsem se dostala i v lékařských kruzích do kategorie „těhotná“ a já si najednou z medicínské stránky připadám jako nejsledovanější člověk minimálně v naší republice. A to bych chtěla podotknout, že těhotenství mám (zatím – ťuk ťuk) naprosto bezproblémové a nepatřím do žádné „rizikové“ kategorie.

Co všechno jsem už absolvovala a co všechno jsem už doposud odmítla? (pozn. jsem ve 24 tt).

  • hned na začátku to byly krevní testy. Krev mi berou docela často, ale tolik ampulek (tuším že 4 naráz) snad ještě nikdy. Zjistili mi krevní skupinu, krevní obraz (jaké překvapení, že železo je na tom vcelku bídně), HIV (nemám!!!) a kdo ví, co všechno ještě.
  • prvotrimestrální screening – tak ten musím říct, že jsem vcelku hrdě odmítla. Jedná se o vyšetření, které by mělo odhalit VVV (vrozené vývojové vady) plodu (třeba prý Downův syndrom apod.).

Důvody, proč jsem odmítla? Stručně asi takto:
– docela velké číslo tzv. falešně pozitivních výsledků (žít celých 9 měsíců ve stresu, příp. slítat dalších XY vyšetření, aby se nám nakonec třeba narodilo úplně zdravé dítě?)
– spousta vad, které screening vůbec odhalit neumí
– kdyby šlo o vady neslučitelné se životem, věřím v sílu přírody, která by si poradila sama
– vědomí, že na potrat bych nešla, protože zdravé nebo nemocné, pořád to bude naše dítě

Zajímá-li vás to, zkuste si o tom něco pohledat. Informace to jsou velmi zajímavé.

  • prakticky každý měsíc chodím „do poradny“ ke své gynekoložce, zkontroluje moč, váhu, čípek, příp. udělá ultrazvuk … posledně už měřila i velikost bříška (s tím, že takhle se nejlíp s její technikou zjistí, jak je prcek velký). V zásadě asi zkontroluje, že vše má normální průběh, příp. řeší zjištěné problémy a potíže.
  • tzv. velký ultrazvuk ve 20 tt – tak tam jsem šla, i s tatínkem. Zážitek velký (troufám si říct, že hlavně pro nastávající tatínky). Miminko vidíte opravdu krásně, pan doktor zkontroluje mozek, činnost srdíčka, že jsou všechny orgány v dutině břišní, zkontroluje končetiny, přeměří velikost, když chcete řekne vám i pohlaví … Je toho spousta. Zjistí také, kde je uložena placenta a zda je možný přirozený porod. Samozřejmě zkontroluje i příp. VVV, ale nevím, jak se postupuje, když se nějaké zjistí. Já hlavní přínos tohoto vyšetření vidím ani ne tak v tom krásném zážitku, vidět poprvé svého prcka, ale v tom, že kdyby se zjistil nějaký vážnější problém vyžadující okamžitý zásah po porodu, byli by na to všichni (v nemocnici personálně i rodiče alespoň trochu psychicky) připravení.
  • vyšetření „na cukrovku“ (oGTT) – tak tam jsem nešla. Nemyslím si, že bych kdy někdy v normálním životě do sebe zvládla dostat naráz takovou palbu sacharidů, kterou tam do vás nalijí. Jedná se vlastně o zátěžový test, a nemyslím si (moje gynekoložka díky bohu taky ne) že by se v těhotenství měly provádět jakékoliv zátěžové testy. Zájemcům o tuto problematiku mohu doporučit tyto stránky. Skutečnost, že se tomuto vyšetření nepodrobím, mě vede k tomu, trochu se zamyslet nad mým jídelníčkem, který je poslední dobou občas poměrně prasácký. A vzhledem k tomu, že už nejde jenom o mně…

Dle všech dostupných informací mě údajně hned na začátku měla gynekoložka poslat k zubaři a k praktickému lékaři. Neudělala tak, ale k zubaři se dostavím zodpovědně sama. V návštěvě mého praktického doktora, který mě už pěkně dlouho neviděl, nespatřuji žádný přínos (kromě toho, že bych si v tomto zimním obdobím mohla z čekárny přinést pěknou várku bacilů), takže k němu se ani nechystám.

Pokud vše dobře půjde, mám před sebou ještě cca 12 – 16 tt. To bude ještě spousta návštěv „poradny,“ minimálně jeden odběr krve, a vlastně i velký ultrazvuk prakticky těsně před porodem. A to možná o spoustě věcí ani nevím! Z toho, co všechno jsem už absolvovala, mi rozhodně nepřipadá, že těhotenství není nemoc. Za tímto tvrzením si ale stále stojím. Přemýšlím, co všechno musí absolvovat ženy s rizikovým těhotenstvím, v nějakými většími problémy, či ženy vyššího věku, a je mi jich docela líto. Říkám si, jestli si vším tím stresem kolem sebe vůbec můžou těhotenství užít.


pár neuspořádaných myšlenek na závěr:

  • to, že jsem na některá vyšetření nešla, mám někdy problém si obhájit i sama před sebou. Pořád mám v hlavě myšlenku „abych si to pak třeba nevyčítala,“ protože „nejde přece jenom o mě.“ V zásadě asi musím být vděčná za svého muže: všechno si nechá povykládat, řekne svůj názor a shrne to tak, že se stejně musím rozhodnout já, a pak stojí za mnou. Radši bych ale byla, kdyby si ty informace vyhledal on, přece jen si jsem vědomá toho, že mu ty informace předávám již značně přefiltrované, takové to „jak tomu rozumím já.“ Chápu ale, že na to prostě nemá kapacitu a prostor.
  • zjišťuji, že asi nic není „povinné.“ V řadě případů pouze pokud něco odmítnete, musíte podepsat jakési „poučení“ (že víte, jakým rizikům se vystavujete, co to znamená pro vás i pro vaše dítě … prostě takové krytí doktora, aby ho jednou někdo nemohl popotahovat za to, že  vás třeba vůbec na oGTT neposlal apod.), něco jako revers v nemocnici.
  • Jsem moc ráda za to, že moje gynekoložka ve spoustě věcí zastává podobný názor jako já (tedy s trochou nadsázky „příroda si poradí“). Vím o lidech, kterým doktoři při odmítnutí nějakého vyšetření vyhrožovali tím, že je vyškrknou z evidence. Zároveň si ale nejsem jistá, do jaké míry jsou má rozhodnutí postojem doktorky ovlivněná. Taky nevím, kdyby náhodou přišel opravdu nějaký vážný problém, zda by ho doktorka nechtěla řešit jen bylinkami, s tím, že příroda si poradí. Těžko soudit…
  • děkuji za mé okolí. Většina lidí nic nechce vědět (ani tcháni).
  • děkuji za moji mamku, té to říkám pěkně všechno tak, jak to vidím a vnímám. Posílám jí tuny odkazů s informacemi, které vím, že studuje (přece jen jde o první vnouče, tak je natěšená!) a i když se jí nějaké mé rozhodnutí nelíbí, tak ho respektuje a nekecá mi do toho, byť svůj názor mi řekne (a pak ho taky po přečtení některých informací často změní).
  • děkuji za holky z okolí, které už nějakým tím těhotenstvím prošly, za to, že se jich můžu zeptat, jestli na tom či onom vyšetření byly, jestli měly ten či onen problém a za to, že mi vždy odpoví. Děkuju za to, že spousta z nich na spoustu vyšetření taky nešla, a teď mají zdravé a krásné děti, to mi do jisté míry dodává odvahu k některým mým rozhodnutím.