Předporodní kurz – po

Před nějakou dobou jsem tady rozepisovala úvahy o tom, zda se předporodního kurzu zúčastnit nebo ne.

Tak už ho máme za sebou! A musím říct, že to bylo super. Jasně, nemám srovnání s jinými kurzy, navíc nevím, jestli a nakolik nám nakonec budou získané informace užitečné v praxi, ale z kurzu jsem odcházela s takovým dobře informovaným pocitem, že jsem se na ten porod a vše kolem něj začala snad i těšit.

První část kurzu (cca 4 hodiny v pátek) byla určena pouze pro ženy. Krátce jsme se seznámily, bylo nás tam 11, v různém stádiu těhotenství. Jedna dokonce čeká dvojčátka po IVF! A pak začala témata … dá se říci ryze ženská. Ta příprava před porodem muže asi moc nebere a neřeší, co mít a nemít v tašce do porodnice, stejně tak je asi úplně nezajímá, jak o sebe žena pečuje po porodu. Řekla bych, že padla některá tabu. Přednášející mluvila o věcech, které jsem možná tak nějak tušila, ale neuměla jsem si je představit v praxi, a rozhodně by mě nenapadlo ptát se na ně někoho z mého okolí.

Druhá část kurzu byla dlouhá (8 hodin v sobotu), už za přítomnosti mužů. Z počátku muži vypadali dost nesví. Přece jen je do jisté míry porod vnímán jako ženská záležitost. Přednášející byla ale natolik skvělá, že jsme se i několikrát zasmáli, a začaly padat i otázky – dokonce většinou z úst mužů. Prošli jsme porod, šestinedělí i péči o dítě. Super. Je skvělé vědět, co všechno vás čeká, když do porodnice přijdete, je skvělé vědět, že dokud je dítě uvnitř ženy, je součástí jejího těla a muž nemá žádné právo o něm ani o průběhu porodu rozhodovat. Ale jakmile se dítě narodí, už o něm rozhodovat může. Je skvělé vědět, že až se dítě narodí, tak dříve nebo později ho odnesou pryč, na novorozenecké oddělení na různá vyšetření a ošetření – a sem ho může doprovázet muž, a rozhodovat o něm. Když přednášející popisovala, co všechno se s dítětem děje, měla jsem opravdu na krajíčku. A musím říct, že jsem strašně ráda, že jsme se manželem shodli na tom, že nám nebude vadit nad postýlkou cedule s nápisem „DÍTĚ NEMYTO,“ že mu prostě to trauma nenecháme způsobit a raději si ho umyjeme sami, časem, s láskou. A takových drobných i větších informací tam byla neskutečná spousta.

Jsem strašně ráda za to, že manžel nad tím vším nemávl rukou a neřekl: „To se nadělá cavyků, s jedním porodem/dítětem, zvládli a přežili to všechny/všichni, tak to zvládneme taky.“ Spousta věcí mu je samozřejmě jedno, a já jsem ráda za to, že mám možnost volby, ve které vím, že mě podpoří.

Určitě bylo dobré, že přednášející byla dula, doprovázející ženy k porodu po celé republice, ale zejména tady, v JmK. Ví, jak to v které porodnici vypadá a jaký mají přístup, co kde je a není problém. Např. v Ivančicích si člověk může vzít k porodu pouze jednu doprovázející osobu. Napadlo by vás to? Vyděsilo mě, že v Praze a Bratislavě (pokud si to pamatuji dobře) mají společnou „hekárnu“ ne nepodobnou těm, na kterých na porod čekaly naše mámy. Atd.

Takže za sebe (resp. za nás), po kurzu a před porodem, rozhodně říkám na kurz jít. Nemám srovnání s jinými kurzy, ale pokud bych si měla vybrat znovu, jdu zase a zase na tento.


Přednášející doporučila film Babies, už ho máme stažený. Taky se plánujeme podívat na Čtyři v tom (ano, opravdu jsem tento dokumentární seriál neviděla). Zmiňovala i dokument Pět zrození – který tak úplně nedoporučovala. Zobrazuje pražskou realitu, přičemž ta jihomoravská je někde úplně jinde.

Předporodní kurz – ano či ne?

Už nějakou dobu řeším otázku, zda se zúčastnit nějakého předporodního kurzu, nebo zda je to zbytečné. Mé rozhodnutí a přesvědčení se mění prakticky co týden, vidím spoustu pro, stejně jako spoustu proti. A pak ta nepřeberná nabídka, která se nastávajícím maminkám, jejich partnerům či jinému doprovodu k porodu nabízí!

Předporodní kurzy nabízí prakticky každá nemocnice (porodnice), existuje taky spousta center/poraden/porodních asistentek/jak to správně nazvat, které předporodní kurzy pořádají.

Co jsem zatím zjistila:

  • kurzy v nemocnici jsou zpravidla levnější;
  • kurzy v nemocnici jsou zpravidla méně časově náročné;
  • při kurzu v nemocnici se obvykle dostanete i na sál, na kterém následně budete rodit, (nepůjdete pak tedy do úplně neznámého prostředí);
  • „komerční“ kurzy poskytují zpravidla širší náhled na problematiku nejen porodu, ale i těhotenství, následné péče o dítě, kojení, šestinedělí … což ne v každé nemocnici je pravidlem;
  • nemocničním kurzům je často vytýkáno, že prezentují pouze „jak se to dělá u nich“ a to jako jedinou možnou a správnou variantu;

Mé přesvědčení, zda se zúčasnit nebo ne, se mění každou chvíli! Od začátku mám jasno v jednom – pokud na kurz, tak rozhodně ne do nemocnice (důvod: poslední bod předchozího výčtu).

Co mě vede k tomu nezúčastnit se:

  • porodit prostě musím, už nemám na výběr;
  • každý porod je jiný, na to tě prostě nikdo a nic nepřipraví;
  • zvládly to (porod i následnou péči o dítě) všechny, tak to zvládnu taky;
  • časová náročnost;
  • finanční náročnost;

Co mě vede k tomu zúčastnit se:

  • informace se vždycky hodí, nemám kapacity si všechno vyhledávat, ověřovat … i když to dělám, ale spousta věcí mě ani nenapadá, že bych je řešit mohla;
  • informace pro partnera – zatím se neprojevuje jako ten typ, který by si sám hledal např. info o různých polohách, o tom jak být co nejvíc rodičce nápomocen apod., já sama mu to načtené z internetu (a už mnou samotnou přefiltrované) převykládat nedokážu;
  • ještě nikdy jsem se žádným malým dítětem nebyla víc než pár minut, někdy cítím, že potřebuji „návod,“ jak ho správně držet apod., abych mu přece jen neublížila;
  • vnímám to jako jednorázovou investici, před případnými dalšími porody už na kurz určitě nepůjdu;

Osobně znám ženy, které na kurzu byly, stejně jako ty, které si řekly, že nějaký kurz nepotřebují. Zvládají všechny. Kdyby se měly rozhodovat znovu, tak ty, co na kurzu byly, by šly znovu. Ty co nebyly, by nešly. Ty, co se nějakého „komerčního“ kurzu zúčastnily, byly v některých případech ze strany personálu vnímány jako „potížistky“ – věděly, na co mají právo, ony, i jejich partneři, a nebály se o to říct, jejich partneři se za ně postavili (např. víte o možnosti tzv. ambulantního porodu? Nebo o tom, že čerstvě narozené miminko od vás vůbec nemusí/nemají odnášet, a mohou ho vyšetřit přímo na těle matky, samozřejmě v případě, že je vše v pořádku?). Ty co nebyly na žádném kurzu byly v některých případech ze strany personálu vnímány jako „nezodpovědné neinformované nány“ (cituji jednu kamarádku, takto se o ní prý vyjádřil porodník).

Pořád jsem váhala a váhala a váhala. Muž k tomu přistupoval z počátku tak, že pokud budu chtít, tak půjdeme. Teď už k tomu začíná přistupovat o něco „aktivněji“ a říká, že by „docela i šel.“ Místa na mnou vyhlídnutém kurzu se rychle plnila … a tak jsem to rozhodla a přihlásila nás. V půli března jdeme na to! Zvolila jsem „zrychlenou“ víkendovou variantu, ještě se pak nabízela varianta osmitýdenní! Co do obsahu se mi obě varianty zdály prakticky totožné, u té osmitýdenní varianty bylo navíc setkání s laktační poradkyní a psycholožkou, což nevidím v tuto chvíli jako nějak extra důležité, laktační poradkyni budu řešit, až ji budu potřebovat.

Takže v půli března se ozvu, jaké to bylo 🙂