Orlicko a Orlické hory

Konec září… počasí už není tak teplé, příroda se začíná pomalu zbarvovat. Rána jsou mlhavá a večer je čím dál tím dřív brzy tma. Přesto je ještě pořád hezky na výlety do přírody. Jako destinaci našeho podzimního prodlouženého víkendu jsme zvolili Orlické hory.

Orlické hory – hraniční kraj plný vojenského opevnění. Ano, zde najdete nejen spoustu „obyčejných“ řopíků, ale také několik srubů a mj. známou tvrz Hanička. Tyto turistické zajímavosti ale mne i mého muže nechávají naprosto chladnými, takže je zejm. kvůli nedostatku času vynecháváme a vyrážíme do přírody.

Příroda Orlických hor je naprosto odlišná od té kulturní zemědělské krajiny, kterou známe od Brna. Pole jako taková téměř nepotkáte. Zato pastviny s koňmi, kravami, ovcemi i kozami jsou poměrně časté. A nebo takové obyčejné louky. Hory jsou zalesněné, hřeben s klečí a borůvčím, které známe třeba z Jeseníků nebo Krkonoš tady nenajdeme.

P1000528

Při zkoumání turistické mapy nevíme, kam vyrazit dřív. Nakonec se rozhodneme rozchodit prakticky po rovině, další den vyrazit kvůli předpovídanému škaredému počasí „do civilizace“ a poslední den pokořit nejvyšší vrchol Orlických hor. Asi netřeba zmiňovat, že vše jsme absolvovali s naší malou v manduce. Tentokrát jsme kočár vůbec nebrali a byť by využití našel, tak nám nechyběl.

  • Zemská brána; mapa, 16,5 km

Od aktuálně opravovaného kostela v Klášterci nad Orlicí vyrážíme po modré turistické značce kolem Divoké Orlice. Ta je zpočátku poměrně široká a klidná a vy možná zažijete trochu zklamání, protože jste čekali něco „divočejšího.“ Když se ale po 3 km asfaltová cesta změní v lesní cestu, řeka se o něco více zařízne mezi rulové skály a vy budete mít oči otevřené, uvidíte, jak je tam krásně. Třeba budete mít štěstí jako my a uvidíte proletět ledňáčka. S životem okolo řeky vás seznámí panely naučné stezky. Minete víc než 20 m vysokou Ledříčkovu skálu, kde se podle legend schovával místní „Jánošík“ Ledříček. Uvidíte i pěchotní srub RS 54, který na mne stejně jako většina takových staveb v českých lesích působil tak trochu hrůzostrašně až strašidelně. Modrá turistická značka dál pokračuje přes Pašeráckou lávku, která se ale zrovna opravovala, vstup zakázán a i kdyby nebyl, reálně tam nebylo po čem projít. Spojujeme se tedy s červenou a bereme to kolem Orlické chaty, kde doufáme v nějakou teplou polévku. Marně. Mají zavřeno. Pokračujeme po silničce, přejdeme kamenný most přes Orlici a jídla se dočkáme až v Českých Petrovicích. Bylo vynikající, vyplatilo se na něj počkat. Po šotolinové a asfaltové cestě kolem mlýna přicházíme k rozlehlé v. n. Pastviny. Inu, rozlehlé… není ani tak široká jako dlouhá, má prý 7 km! A odtud už je to zpět do Klášterce jen kousíček.

  • zámecké parky Častolovice a Kostelec n. Orlicí

Pro nás taky trochu netypický výlet „do civilizace“. Na prohlídku zámku se s naší téměř půlroční cácorkou ještě necítíme, proto jsme se prošli pouze po zámeckém parku. Začínáme v Častolovicích. Prvně si prohlédneme přístupné nádvoří, malou zaujmou papoušci ve dvou klecích. Zámecký park na mapě působil poměrně rozlehle, jeho skutečná velikost, tedy spíše malost, nás tak tedy trochu překvapí. Rozhodně se ale nenudíme. Milovníci růži si zde přijdou na své, je jich tu vysázen bezpočet druhů, každý se jménem. Já tomu nerozumím, tak se jenom kochám. V ohradě si prohlédneme divoké prase, bílé daňky a jelínka Honzíka. Do minizoo nejdeme, my dva se bez ní obejdeme, a slečna spící v manduce by z ní nic neměla.
Po cyklostezce tedy míříme do Kostelce nad Orlicí. Pokud budete cestu plánovat pomocí mapy.cz, bude to vypadat že je to daleko, předaleko. Skutečnost je taková, že v jednom místě, zřetelně označeném směrovkou, je průchod pod železnicí a celá „nezáživná“ cesta po asfaltu se tím výrazně zkrátí. Kostelecký zámek není tak výstavní jako ten v sousedních Častolovicích a také zámecký park je naprosto jiného charakteru. Jde spíše o lesopark s výraznými stromy – solitéry.

  • Šerlich a Velká Deštná; mapa, 15,5 km

V Deštném v Orlických horách takhle mimo sezonu (ať už zimní či letní), nebude problém zaparkovat. Vybíráme jeden z četných plácků kolem silnice a vyrážíme na hřeben. Stoupání je z počátku poměrně prudké. Z vyhlídky „Nad národním domem“ toho kvůli mlze moc nevidíme, tak alespoň na panelu naučné stezky porovnáváme fotky „kdysi“ a „teď“ z Deštného a jeho okolí. Po stále stoupající cestě k Šerlišskému mlýnu přemýšlíme nad tím, kde se vzal mlýn, takto vysoko a daleko od civilizace. Na tuto otázku nám částečně odpoví další naučná cedule, dříve tu prý bylo více stavení, a kopce nebyly pravděpodobně tolik zalesněny. Když narazíme na „hraniční“ červenou, potkáváme i nějaké jiné lidi. Velká skrumáž jich je u Masarykové chaty na Šerlichu, aby taky ne, když se sem dá dojet autem. Uvnitř Masarykovy chaty je teplo, a také poměrně plno, přesto se jídla dočkáme rychle. Dále pokračujeme na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou, která dostojí svému jménu a my trochu zmokneme. Jsme zde ale moc brzy, rozhledna se teprve staví. Pak už přes Luisino údolí scházíme zpět do Deštného.

 

A na závěr místo, které jsem již dlouho měla na svém seznamu „chci navštívit“ a to kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. O jeho pohnuté historii si může každý přečíst, ale být tam … to je nepopsatelný zážitek. Byli jsme zde i na mši. Překvapil nás plný kostel, plný kostel mladých lidí, mladých rodin s dětmi. Věkový průměr odhadem … 30? 35? Moderní částečně skleněná střecha a oltářní „obraz“ ve spojení se zbytky barokních pilířů, kamennou podlahou a kamennými zdmi. Absence varhan. Dočasná nebo trvalá? Nikterak nechyběli. Návštěva věže se zavřenými okny. Bez výhledu? Nikoli, stačí jen zvednout hlavu a obdivovat umění mistrů tesařů.

P1000550

Myslím, že se sem ještě někdy podíváme. Nejen do Neratova, ale do Orlických hor jako takových. A asi ani nebudeme hledat lepší ubytování. Musím pochválit a doporučit Penzion U Pytláka. Pokud hledáte ruch města a zvuk motorů, nebude to nic pro vás. Pokud vás dokáže potěšit ráno pohled na srnky pasoucí se na louce a chcete se přímo „u baráku“ brodit záplavou kaštanů, tak doporučuju 🙂

 

Jeseníky známé a neznámé

V srpnu jsme opět vyrazili do Jeseníků, tentokrát v sestavě obohacené o jedno čtyřměsíční prtě, které zatím neprojevuje vlastní výletové preference (houpačky, kaluž, zoologická), takže můžete vyrazit kamkoliv jen chcete. Jedinými limitujícími prvky je do jisté míry počasí, čas, terén a vaše fyzické schopnosti.

Vzhledem k výše uvedenému a taky k tomu, že jsme v Jeseníkách byli nedávno, kdy jsme si prošli ta nejvíc profláklá místa, jsme mohli objevovat místa o nic méně zajímavá, která však možná pozornosti některých návštěvníků Jeseníků unikají (a díky tomu tam nepotkáte davy turistů). Tak co všechno jsme viděli?

  • kolem Bludova, mapa, 12 km
    Osobně mě překvapilo, kolik zajímavého se kolem tohoto poměrně malého lázeňského městečka nachází: poutní kostel Božího Těla s křížovou cestou okolo je příjemným místem, do kostelíka se nám bohužel nahlédnout nepodařilo, ochutnat vodu z místního prý zázračného pramene ano. Rozhledna Háj je poměrně hodně do kopce, výhled z dřevěné rozhledny ale stojí za to. Jen pozor na dvě věci: je zpoplatněná a tedy má otevírací dobu, a v době naší návštěvy bylo nahoře obrovské množství včel či vos, které mi nedalo klidu si ten výhled pořádně užít. Zříceninu hradu Bludov potupně obcházíme asi hradním příkopem, nechce se mi škrábat do zarostlého kopce. Větší množství lidí potkáváme jak jinak než u jídla v restauraci Bludoveček. Jídlo dobré, obsluha rychlá, pro děti může být zpestřením farma se zvířaty. Kaplička u cesty mezi Šumperkem a Bludovem, místo, které z auta nemůžete přehlédnout a vyloženě láká k návštěvě. Pěkný dojem kazí jedině opravdu rušná silnice. Následuje lesopark s jezírky, podle mapy to vypadá, že je přes něj přístupný zámecký park. O kus dál, na louce na kopci je nová, volně přístupná rozhledna Brusná.
  • vodopády
    Při pohledu do turistické mapy Jeseníků mě překvapila jedna věc, a to množství vodopádů. My jsme navštívili dva:
    vodopády Borového potoka: jedná se o nejvyšší vodopád na Šumpersku, a tedy je i poměrně známý. Navíc se nachází jen kousíček od frekventované trasy – modré turistické značky, která vede k spodní nádrži Dlouhých strání. Začátek cesty (asfalt) by se mohl jevit jako vhodný pro kočárek, na samém konci jsem ale měla co dělat i s manducou. Bylo po dešti, kameny i kořeny byly kluzké, chvílemi se cesta měnila v potůček. Určitě je to ale vhodný výlet i pro rodiny s dětmi, které už nějaký ten kilometr ujdou sami.
    kaskády Divokého potoka: cestou z Koutů na sedlo se mimo turistickou značku nacházejí kaskády Divokého potoka. I ta cesta je taková divoká, poměrně zarostlá, asi k těmto vovopádům moc lidí nemíří. Prvně široká (ale zarostlá) lesní cesta se mění v ještě zarostlejší pěšinu, která v samém závěru přechází v kozí stezku přes kameny a keře. K samotnému vodopádu, resp. k té hlavní kaskádě jsem se s manducou neodvážila, i tak to ale byla moc pěkná vycházka kolem potůčku.P1000325
  • zámecké parky
    Kromě spousty vodopádů je překvapující i množství zámků. Skoro v každé vesnici či městečku se jeden více či méně zchátralý (či opravený) nachází. Osobně nepotřebuji navštěvovat zámecké interiéry, navíc s malým mimčem to asi ani nejlepší nápad. Takový volně přístupný zámecký park ale může být vhodným cílem vycházky mezi deštěm a deštěm (a navíc způsobem, jak využít kočárek, když už ho s sebou máte a ještě jste ho nepoužili). My jsme navštívili krásný park v Loučné nad Desnou
  • Kamenné okno, Keprník, Vřesová studánka, mapa, 14,5 km
    Pro někoho profláknutá trasa, pro mne osobně objevná výprava. Výchozím bodem je Červenohorské sedlo. Dobrá zpráva – v létě se zde parkovné neplatí. Stoupání po červené turistické značce, šotolinovou cestou, kolem Památníku obětem hor, kde nás zastavilo nemilé zjištění, kolik lidí i dnes umírá v horách. U Bílého sloupu, připomínky původního turistického značení v Jeseníkách, odbočka na prošlapanou pěšinu mezi borůvčím, do kopce. Otevírají se krásné výhledy na Praděd. Moc lidí tady nepotkáte. Z vyhlídkového místa nad Vřesovou studánkou vidíte věžičku kapličky, ale nescházíte, protože tudy půjdete zpět. Po žluté pokračujete ke Kamennému oknu, zajímavému skalnímu útvaru. Pak už se zase napojíte na „turistickou dálnici,“ kterou stoupáte až na vrchol Keprníku. Odtud se nabízí krásný  kruhový výhled, troufám si říct, že hezčí, než z Pradědu. Cestou zpět nestoupáme zpátky ke Kamennému oknu, ale jdeme tou nižší trasou k Vřesové studánce. Zajímavé místo. Zpět na Červenohorské sedlo už to pak je co by kamenem dohodil.

Jeseníky jsou krásné. Stojí za to je navštívit a podívat se i někam jinam, než na ta úplně nejznámější turistická místa. V záloze máme ještě spoustu dalších míst, která máme v plánu navštívit, nejen další vodopády 😉 Takže si troufám tvrdit, že jsme zde nebyli naposledy!

 

Látkujeme a šátkujeme

LÁTKOVÁNÍ:

Před porodem jsem se poměrně intenzivně snažila teoreticky proniknout do tajů současného používání látkových plen (více zde).

Po necelém týdnu v porodnici a v jednorázových plenách jsem jela domů s miminkem, zbytkem jednorázových plen a s pochybami, zda se na ty látkové prostě a jednoduše nevykašlu. Nevykašlala jsem se. A funguje to.

Používám tedy jen a pouze bavlněné čtverce, zatím novorozenecký sklad, dovnitř separační ubrousek (někdy pomůže, někdy ne), a navrch svrchní nepromokavé kalhotky. Obavy, že mokrá plína bude prckovi vadit a já budu přebalovat co půl hodiny, se nepotvrdily. Mokrá plína nevadí, vadí pokaděná. Komu by nevadila, že. Zatím mi tento systém neprotekl.

Spotřeba je cca 10 plen za den. Peru každý druhý či třetí den, tedy kolem 30 plínek (o moc víc by se jich do naší pračky snad ani nevešlo). S podivem je, že i v mokrém a sychravém počasí uschnou celkem rychle. To co neuschne přirozeně, doschne pod rozpálenou žehličkou. Upřímně, žehlení je to jediné, co mě na látkových plenách prudí.

Novorozenecké svrchní kalhotky jsou nezbytné, rozhodně se to nedá obejít tím, že ty „normální“ sepnete na nejmenší velikost, jak jsem jednu chvíli plánovala. Ono i ty novorozenecké je potřeba zmenšit, i když jsem původně vůbec nevěřila tomu, že někdo bude mít takhle malou prcku. Ty novorozenecké mám dvoje, asi by se šikly ještě jedny, ne vždy mi totiž stihnou uschnout (a je pravda, že je peru jen když jsou špinavé). To pak dávám malou do jednorázovek, ale za více než 2 týdny co jsme doma, jsem to musela udělat snad jen 2x.

Na cesty k lékaři apod. používám jednorázové. Je to pohodlnější, jednodušší, na přebalení rychlejší… Vlhčené ubrousky používám taky pouze mimo domov.

Stav zadečku je uspokojivý, je neopruzený, občas trochu červený, ale nevím, zda prostě není oležený 🙂

ŠÁTKOVÁNÍ:

Jsem příznivcem šátků a nošení dětí všeobecně. První věc, kterou jsem na prcka pořídila, byla manduca s novorozeneckou vložkou z druhé ruky. To naše miminečko mi přijde i na novorozeneckou vložku tak malé, že ho do manducy zatím nedávám a používám šátek půjčený od švagrové.

Na šátku mě překvapila jeho délka. Obrovská. Opravdu. Měřila jsem a má přes 4 m. Vzhledem k tomu, že jsem o spoustu centimetrů vyšší než švagrová, mám téměř problém ho zavázat. Takže si pořídíme šátek vlastní, o metr delší 😀

Úvaz používám kříž s kapsou uvnitř. Když jsem tento úvaz zkoušela poprvé, sama, na nečisto, tak jsem se na šátku málem oběsila (jsem trochu kopyto, no). Když jsem ho zkoušela podruhé s miminkem, chyběly mi tak 4 ruce (a to byl přítomen manžel). Až jsme tam malou nasoukali, úplně jsem se bála ruce oddělat, aby mi náhodou nevypadla. Chce to jen trochu cviku, teď už zvládám řekla bych bez problémů. Pouze mám pocit, že máme klaustrofobické dítě: v jedné fázi má šátek přes hlavičku (jinak to neumím), to se křik zintentzivní a člověk má pocit, že jí snad musí fyzicky ubližovat (např. když zrovna srovnává nožičky apod.). Jak ale šátek z hlavy oddělám, je najednou úplný klid.

Občas mi tam ale přijde taková skrčená a já mám pochyby o tom, zda ji tam mám dobře a zda neškodím jejím zádíčkům. I s ohledem na moje problematická záda, která mě při delším nošení v šátku (třeba déle než hodina) bolí, používám šátek minimálně, pouze při opravdu velkém pláči, při pláči když potřebuji něco udělat, a na cestu když je jednodušší použít šátek než kočár (např. dnešní nákup v dešti – šátek mi uvolnil ruku na deštník).

Šátek je v našem případě každopádně naprosto skvělý pomocník pro uklidnění miminka a to i v případě, že ho bolí bříško. S malou v šátku zvládám udělat spoustu běžných věcí, které bych neudělala, kdybych ji chovala na rukách. A navíc je to hrozně krásný pocit, mít ji takhle blízko u sebe, slyšet a cítit jak dýchá, slyšet, jak si spokojeně vrní. Myslím, že jí se taky líbí slyšet tlukot mého srdce a rytmus mého dechu. Jinak by si tam asi tak spokojeně nehověla 🙂

(problematické je pro mne zatím vystihnout okamžik, kdy je možné dítě odložit zpět do postýlky. Většinou se totiž znovu rozpláče. Tak se to snažím fyzicky vydržet vždy do dalšího přebalování a krmení -to je totiž další takový uklidňovač.)

Za kvetoucími mandloněmi

Jaro je tady! Po zimě vykouklo sluníčko, začíná pomalu hřát a na stromech se objevují první pupeny a květy. Ideální čas vyrazit aspoň na malý výlet. Třeba za jedněmi z prvních kvetoucích ovocných stromů, za mandloněmi, do údajně největšího mandloňového sadu ve střední Evropě nad Hustopečemi.

DSCN3526.JPG

Přístupových cest je hned několik, pokud se chcete i něco o mandloních obecně a jejich historii v Hustopečích dozvědět, doporučuji vyrazit přímo od autobusového nádraží ve městě (viz mapa). Po této naučné stezce se dostanete nejen k „hlavnímu“ mandloňovému sadu, který je blíž a je v něm rozhledna, ale i k tomu druhému, menšímu, vzdálenějšímu, u kterého, přiznám se, jsem nikdy nebyla a vůbec nevím, co tam najdete. Můžete prozkoumat sami.

Z již zmíněné rozhledny je krásný výhled na Hustopeče, Novomlýnské nádrže, Pálavu … a i na druhý mandloňový sad. Pokud se to sejde jako letos a meruňky a další ovocné stromy nekvetou zaráz s mandloněmi, je nepřehlédnutelný (a krásný).

DSCN3536.JPG

Otázkou je, kdy se za kvetoucími mandloněmi vypravit. To je těžké. Jakýmsi vodítkem by mohl být termín Slavností mandloní a vína, nezřídka se ale stává, že se mandloně v jejich termínu na květ teprve chystají. Nejlepší je asi pátrat na internetu po aktuálních informacích 🙂

Pokud nemáte rádi velké davy, na slavnosti sem opravdu nejezděte. Zatím jsem se jim vždy vyhnula a stačí mi reference známých: do Hustopečí je těžké se dostat, ještě těžší je zaparkovat, na rozhlednu se stojí fronta… Popravdě řečeno, když se na mandloně vypravíte v době jejich květu, prakticky v každou denní dobu tam narazíte na víc lidí, než je obvyklé. Na druhou stranu budete mít třeba ale štěstí jako my a u rozhledny bude ještě stánek, kde je možné si zakoupit různé mandlové dobroty (třeba mandlovici, mandlovou kávu, pražené mandle…). Také zde najdete kadibudku 🙂 (která zde, když jsme tu byli naposledy, troufám si tvrdit, nebyla – z naprosto nepochopitelných důvodů chybí zápisek!).

Z nejnižšího na nejvyšší bod ČR

Jsou to už 2 roky, co jsem vymyslela a následně s dvěma kamarády (Radimem a Radimem) podnikla tůru z nejnižšího místa České republiky na to nejvyšší. Výchozím bodem bylo Hřensko, a cílovým bodem, na který jsme z časových důvodů došli jen ve dvou, byla Sněžka. Trasa to byla rozmanitá a krásná, vždyť vedla přes NP České Švýcarsko, CHKO Lužické hory, CHKO Jizerské hory a NP Krkonoše.

Za ty dva roky jsem se pořádně nedostala ani k popisu razítek a nastínění trasy v mém turistickém sešitku. Spoustu si toho nepamatuji, ale je to výprava, na kterou strašně ráda vzpomínám. Často se přistihnu, že se s někým o něčem bavím a říkám: „Když jsme šli z Hřenska na Sněžku…“ Taková výprava si zaslouží nějaký zápisek a pokus rekonstruovat trasu. Nějaké kraťoučké zápisky jsem našla na DM, dokonce i vč. map! Budiž mi to podkladem. Povídání to bude dlouhé…vždyť to bylo i dlouhé putování!

Vím, že jsme šli bez stanu, snad jen s jednou celtou, kterou jsem za celou výpravu viděla asi tak jednou. Moc jsme nevařili, o civilizaci na trase nouze nebyla a tak jsme toho využívali.

Cesta (1. den): Určitě vyrážíme po práci, určitě vlakem. Přestup v Praze a v Děčíně (i s pauzou na pivo) a do Hřenska (konkrétně tedy na druhý břeh Labe, do vlakové stanice Schona) se dostáváme až za šera. I v tuto dobu ale funguje přívoz a my se plavíme na druhou stranu. Vzhledem k tomu, že spaní má být poměrně divoké, máme v plánu čas zbývající do úplné tmy strávit v některé z hospůdek. Není až tak pozdě, ale skoro všude už mají zavřeno.
Když kráčíte Hřenskem, vyplatí se zvednout hlavu. Ne jen trochu, ale kolikrát ji i pořádně zaklonit – a na spoustě domů v naprosto neuvěřitelné výšce uvidíte značku, kam až dosahovala některá voda při některé z povodní, které Hřensko zasáhly.
Noc trávíme v přístřešku na rozcestí Tři Prameny, prakticky hned u silnice. Víc než projíždějící auta nás ale myslím trápí déšť, který tak trochu vyplavil Radima, který spal jako jediný na zemi.
trasa; 3 km

2. den: Ráno s nahozením batohů na záda dost otálíme. Prší, a ne zrovna málo. Zmoknout hned druhý den se nám teda moc nechce. Čas trávíme pod přístřeškem a batohy na záda nahazujeme až někdy kolem 10. Tento den nás čeká trasa napříč nejmladším národním parkem ČR, tedy Českým Švýcarskem. O skály rozhodně nebude nouze.
První turistickou zajímavostí na trase je Pravčická brána. Jedná se prý o největší přirozenou skalní bránu nejen u nás, ale dokonce v celé Evropě. Působí vskutku impozantně. Co by člověk na přírodní památce možná tak úplně nečekal, je vstupné. Ano, platí se. Je to ale asi logické, nejrůznější chodníčky, cestičky a vyhlídky na Pravčickou bránu a další skalní útvary je potřeba udržovat, a to něco stojí. Déšť přečkáváme v Restauraci Sokolí hnízdo s výhledem na skalní oblouk, v pauzách mezi dešti obcházíme četné vyhlídky v okolí a vstříc většině denní porce km vyrážíme až po poledni.
Za návštěvu stojí i Malá Pravčická brána, vysoká jen asi 2 m. Na jejím vrcholu je zbudovaná vyhlídka. Tady vás nikdo o vstupné nezkásne 🙂
Další zajímavostí je loupežnický hrad Šauštejn, či spíše jen skalní plošina, na které kdysi hrádek stával. Batohy necháváme dole, hned zespodu je vidět strmý žebřík, po kterém výstup nebyl úplně snadný, výhled však stál jednoznačně za to.
Vyhlídce na Rudolfově kameni jsme se vyhýbáme obloukem, odrazuje nás strmé stoupání a blížící se soumrak.
Na cílové místo, Mariinu vyhlídku, se dostáváme právě včas tak, abychom stihli západ slunce. Nejen my, ale i další návštěvníci se kocháme pohledem na Jetřichovice a okolní skalní útvary, na to jak padá tma, všechno utichá a v obcích v údolí se postupně rozsvěcejí světýlka. Lidé odchází a zůstáváme jsme jen my tři. Do přístřešku se vejdeme tak akorát. Jediným problémem (a navíc jen pro mne jako pro holku) je čurání: kam prostě chcete jít na holé skále?
Každopádně ten večer si (v dobrém) budu pamatovat snad do konce života.
trasa; 18,5 km, ↑ 1300 m

 

3. den: Nad ránem přichází několik turistů podívat se na východ slunce, nikdo nás ale neruší a ani se nesnaží vniknout do přístřešku. Nevím, jestli jsme my východ viděli nebo ho zaspali nebo na něj prostě rezignovali, opravdu nevím.
Vracíme se kousek zpět, jakoby směrem k Rudolfovu kameni, zastavujeme se na vyhlídce Vilemínina stěna, odkud se ještě naposledy pohledem loučíme s „naším“ přístřeškem na Mariině skále.
Na rozcestí u Dolní Chřibské jsme opouštíme NP České Švýcarko a vstupujeme do CHKO Lužické hory. Celé německo-česko-polské pomezí je typické tzv. podstávkovými domy, v Lužických horách bych řekla, že je jich úplně nejvíc a některé jsou opravdu moc pěkně opravené. V Dolní Chřibské dokupujeme nějaké potraviny, na krásně opraveném náměstí si na zahrádce asi jediné restaurace dáváme oběd a ubíráme se dál.
Dalším bodem na trase má být Jedlová a rozhledna na jejím vrcholu. Nějak ale pokulhává značení nebo náš orientační smysl, a my se zcela neplánovaně dostáváme až do Jiřetína pod Jedlovou. Pěkně opravené náměstí a zasloužená zmrzlina. Už dost vyčerpaní stoupáme kolem rokokové křížové cesty na Křížovou horu a pak, už konečně zase zpět na „naší“ červené turistické značce, na vysněnou Jedlovou.
Na vrcholku je nejen krásná kamenná rozhledna, ale i hospoda (jak jinak) a další turistická infrastruktura (určitě nějaká půjčovna koloběžek a lanový park). Každý dle svých priorit: někdo prvně pivo, někdo na rozhlednu. Výhled naprosto není omezován stromy. Součástí vstupenky je směrová růžice a my tak naprosto přesně víme, kam se díváme (tedy až poté, co se zorientujeme, a že to nebylo tak úplně jednoduché!).
Po zasloužené pauze pokračujeme dál, mám toho už docela plný kecky a kluci myslím taky. Když ale zjistíme, že na zřícenině Tolštejn mají ještě otevřeno (a to bylo určitě už k 19. hodině), padne rozhodnutí ji navštívit a rozhodně nelitujeme. Výhledy z vyhlídkových plošin stojí za to a my vidíme místa, kde jsme už byli, stejně jako tušíme ta, na která teprve zamíříme.
Cesta k našemu nocovišti dál vede lesem, prakticky souběžně s hranicemi s Německem, a strašně se vleče! Radim se nás pokouší rozptýlit tím, že se nás snaží naučit nějaká německá slovíčka a fráze, chvílemi se mu to i daří. Když se konečně ocitáme na rozcestí Odbočka na Luž, jen se svalím do trávy (přístřešek sice byl, ale takový, že 3 lidi by se do něj v noci nevešli), nějak pod sebe dostávám karimatku a rozhodnu se na tomto místě strávit noc. Sice jsem propagovala, že bych chtěla stihnout východ slunce na Luži, ale kluci mě velmi rychle vysvětlili, že to není dobrý nápad. Ani si pořádně nestíhám užít nádherné oblohy poseté hvězdami, tak rychle se mi zavřely oči.
trasa; 31 km, ↑ 1280 m

4. den: Ještě před svítáním nás probouzí procházející skautský tábor směrem na Luž. „Jdou na východ slunce! Jdeme taky, “ zamumlala jsem, v polospánku zavnímala dvojhlasné jednoznačné „NE!“ a spala jsem dál.
Pravděpodobně díky naší včerejší zacházce (já za tu nemůžu!) mi tento den téměř nesvěřují mapu a já moc nevím, kde se nacházíme.
Výstup na Luž si pamatuji, byl to celkem masakr a na to se nezapomíná. Výhled z této hraniční hory stojí však za to, a ta zima a studený vítr, který sužuje vrchol, taky. Přiznám se, moc se tam nezdržujeme. Dříve na vrcholu stála nějaká chata, ale ta by nám stejně byla asi houby platná, neboť jsme tam byli moc brzo ráno.
Pak už se prakticky celý den pohybujeme na německém území. Na trase jsou už tradičně nějaké skály a vyhlídky, feratu Nonnenfelsen jsme myslím raději vynecháváme. Turistické značení není tak dokonalé jako u nás, a my tak kolikrát nevíme, zda vůbec jsme tam, kde jsme být chtěli.
Větší zastávku děláme v městečku Kurort Oybin. Moc pěkně jsme se v tomto lázeňském městečku vyjímáme! Všichni vyšňoření jak na kolonádu, my zpocení, smradlaví, s velkýma batohama. Ceny jsou značně nad naše možnosti, i tak se ale nějak zvládáme najíst a zbude nám i na radlera – do plastového kelímku, vypitého na trávě krásného lázeňského parku, kolem sebe rozložené navlhlé věci aby uschly. No musí na nás být parádní pohled.
Na návštěvu hradu Oybin nám nezbývá energie, čas, ani eura. Ale vypadá teda moc pěkně, tyčí se nad městem na majestátní skále, po které dokonce lezou i nějací horolezci (předpokládám ale, že tam vede i nějaká snazší cesta). Pokud se v těchto končinách ještě někdy ocitnu, na prohlídku určitě zajdu.
Pod Loupežnickým vrchem jsme přecházíme zpět do ČR. (EDIT 1: bylo mi připomenuto, že bylo takové vedro, a my byli tak zničení a někteří z nás měli takovou chuť na pivo, že já s Radimem a věcmi zůstáváme na jednom z rozcestí v lese, a Radim se  vydává pro pivo do nedaleké obce. Nedaleké = asi 2 km vzdálené. Než mu to pivo natočili a než se vrátil, tak nás skoro chuť přešla. Ale jenom skoro!)
Noc se rozhodneme strávit na pokosené louce nad obcí Horní sedlo, lidi z nedalekého domku pohostíme naší slivovicí, takže s námi nemají nejmenší problém. Leháme si tak, abychom měli výhled na západ slunce (to když otočíme ve spacáku hlavu vlevo) i na východ slunce (když otočíme hlavu vpravo). Jsem tak mrtvá, že zaspím i divočáky, kteří podle kluků řádí na kraji lesa za našimi hlavami.
trasa; 20 km, ↑ 830 m

5. den: Hned od rána je jasné, že to bude horký den. A náročný, ne úplně krátký a ne úplně bez kopců. Krásnou zastávku máme na Bílých kamenech, což je skupina pískovcových, zvláštně zbarvených skal, na kraji lesa, u obce Jitrava. Do některých jsou vytesány schůdky a dá se jít poměrně pohodlně nahoru a pokochat se pohledem na zelené louky Lužických hor.
Dáváme nečekaně dobrou polívku na benzínce a procházíme obcí Jítrava, kterou dodnes považuji za jednu z nejhezčích obcí, které jsem kdy viděla a čas od času se podívám, zda se tam neprodává třeba nějaká chalupa. Neprodává.
A pak už směrem na Ještěd. Cesta je to dlouhá! Něco zajímavého si slibujeme od vrcholu Malý Ještěd (nic tam nebylo), rozptýlí nás až skalní útvar Dámské kameny.
Stoupání na Ještěd je namáhavé. Je strašné vedro, v nohách už máme spoustu kilometrů, na zádech těžké batohy a ta stavba nahoře se přibližuje tak děsně pomalu… Konečně jsme na silnici vedoucí na vrchol! Tady je opravdu spousta lidí, aut, cyklistů. Však výhledy už odtud stojí za to. Posledních pár set metrů dáváme s Radimem jako běžecký závod. Pěkně blbý nápad, navíc si už ani nepamatuji, kdo vyhrál. Konečně jsme na plošině nahoře a můžeme se kochat výhledy, jako už téměř tradičně na to, kde jsme už byli a kam ještě půjdeme. Občerstvujeme se, pro Radima přijíždí Soňa a on nás opouští. Pracovní povinnosti nebo co.
Dál pokračujeme jenom ve dvou. Sestup z Ještědu po modré do Liberce se mi zdá snad ještě horší než výstup. V Horním Hanychově sedáme na tramvaj a do centra pokračujeme takto. Nakoupíme, ubytujeme se v HOTELU (!!!!), na večeři jdeme na pizzu a pak se ještě zmůžeme na krátkou prohlídku Liberce po setmění. Nasvícená liberecká novorenesanční radnice je nezapomenutelná, stejně jako valdštejnské domky s hrázděnými štíty prakticky v centru města.
trasa; 25 km, ↑ 1240 m

6. den: Budíme se jako do jiného světa: to tam je teplo, slunce nevidět, obloha ocelově šedá a slibuje déšť. Míříme na vlak, kterým se přesouváme do Bílého potoka. Při stoupání na Hubertku začne poprchat, nám došly data a tak nevíme, zda bude lepší čekat nebo jít dál. Nakonec volíme variantu krátkého občerstvení na Hubertce. Během výstupu na Smrk začne být opravdu pěkně hnusně a já jsem na této nejvyšší hoře Jizerek ráda, že vůbec vidím tu rozhlednu, která nahoře stojí. Ve spodní části rozhledny vytahujeme snad všechno teplé oblečení, které máme, vždyť teploměr ukazuje pouhopouhých 5°C!  Potkáváme tatínka s holčičkou, kteří jsou na víkendovém přechodu. Vytahujeme vařič (na čaj pro holčičku, i pro nás) a slivovici (pro nás a pro tatínka). Loučíme se a obezřetně scházíme po dřevěném „nebeském žebříku“ dolů.
Mé milované Jizerky procházím v botách, do kterých mi nateklo horem i spodem a v pláštěnce, kterou na pytláckých kamenech rozervu. Doufám, že dál už nebude pršet. Na Jizerce se jdeme schovat před lijákem a zahřát polívkou i jídlem. Zastávka se pěkně protáhne a my nevíme, kam bude v našich silách dojít. Pokračujeme podél Jizery českou stranou, takže řeku za vzrostlými stromy téměř nevidíme.
Přicházíme k osadě Mýtiny. No, osadě…žádná hospoda, kam by zmrzlý turista zalezl. Všude krásný zelený trávníček, který láká k posezení či poležení – jen kdyby nebyl tak promáčený vodou. Procházíme široké daleké okolí a hledáme, kde strávit noc. Přístřešky, zaznačené na mapě, se nám vůbec nelíbí. Nakonec počkáme na odjezd posledního vlaku a utáboříme se pod střechou přímo na železničním nástupišti a prakticky to tam celé obsadíme, mezi sloupy natáhneme šňůry a sušíme prádlo.
trasa; 28 km, ↑ 1140 m

7. den: Plán sbalit se a vypadnout před odjezdem prvního vlaku tak nějak úplně nevyšel. Pro zalepené oči ani nemůžu říct, jestli se na nás třeba někdo škaredě nekoukal, každopádně nám nikdo nic neřekl. Ráno počasí není o nic lepší než včera. Vydávat se na hřebeny Krkonoš v tomto nejistém počasí se nám vůbec nechce, a tak dobrý půlden trávíme v Harrachově, kde zmrzlý Radim doplní svůj šatník o jednu teplou mikinu.
Po poledni se trochu vyčasí a my se rozhodneme to risknout. Díky počasí není u Mumlavských vodopádů takový nával, jaký by se na této přírodní „atrakci“ dal čekat. Na kluzkých kamenech je potřeba postupovat obezřetně.
U Krakonošovy snídaně kontrolujeme předpověď počasí, zpoza mraků začíná pomalu vykukovat sluníčko a tak pokračujeme nahoru. Na rozcestí U třech pánů objevíme přístřešek, který předčí naše očekávání. Na zakempení je ale ještě brzo, pokračujeme tedy na Labskou boudu, která za mlhou či mrakem není téměř vidět. Když se konečně vyloupne a já ji poprvé udivím, poklesne mi brada a mé stavařsko-estetické srdce se málem zastaví. Takovou … stavbu jsem teda v národním parku nečekala. Je to věc názoru a osobního vkusu, uznávám. Radši jdu rychle dovnitř, na teplou polévku a čaj, vše s patřičnou vysokohorskou přirážkou.
Poměrně brzy se vracíme na rozcestí do přístřešku, trochu se bojíme, aby nám ho někdo neobsadil. Jsou v něm dokonce i postele! Prostě parádní nocleh se vším všudy!
trasa; 14 km, ↑ 800 m

8. den: Dnes je den D! Den, kdy máme dosáhnout vrcholu našeho putování. Tedy Sněžky. Sice na nás kouká sluníčko, ale moc nehřeje. Spíš vůbec.
Přes pramen Labe se dostáváme na krkonošský hřeben, který vede prakticky celou dobu po hranicích s Polskem. Cesta to vůbec není nudná! Fascinuje mě, jak na polské straně kopce padají prudce dolů. Některé výhledy jsou dech beroucí, třeba ten u Sněžných jam, s trochou představivosti člověk úplně vidí, jak si kdysi dávno ledovec razil cestu do údolí. Na hřebeni se nachází i několik výrazných skalních útvarů, např. Mužské a Dívčí kameny. Poblíž bývalé Petrovy boudy probíhá čilý stavební ruch a dnes tam už dost možná stojí nějaký hotýlek, restaurace, či něco podobného.
My se najíme na Moravské boudě, příjemné posezení, milá obsluha a dobré jídlo. Z hřebene je to jen maličká zacházka. Po návratu na hřeben nás záhy čekají vyhlídky na 2 ledovcová na polské straně: Wielky a Maly Staw.
Protože eura nám došly už někde v Lužických horách, zastavujeme se na Luční boudě, a dáváme si jejich pivo Paroháč z nejvýše položeného pivovaru v ČR. Nejsem žádný pivní znalec, takže můžu jen konstatovat „prostě pivo.“ Z okna se kocháme pohledem na Sněžku. Venku sice svítí slunce, ale žádné teplo není. Na vrchol je to co by kamenem dohodil. My máme v plánu přečkat tam noc, takže se nám nahoře nechce moc zdržovat dokud je tam hromada lidí.
Na Sněžku přicházíme ve chvíli, kdy je tam téměř liduprázdno. Teda kromě asi 2 či 3 dělníků (?), kteří kutí něco nahoře na poštovně. Nevšímáme si jich, oni nás taky ne. Ideální stav. Fouká pekelně. Ani se nám nechce moc koukat na tmavnoucí krajinu. Pro nocování volíme místo co nejméně vystavené větru a tulíme se nejen k sobě navzájem, ale i k budově lanovky.
Projde kolem nás posledních pár lidí, my už oba zalezlí ve spacáku (kompletně oblečení) a koukají nám jenom nosy. Slivovice na zahřátí pomalu dochází a hlavně moc nefunguje! Moc nespíme, prakticky vůbec. Když už se mi konečně podaří usnout, vzbudí mě hukot lanovky, dělníci konečně skončili a odjíždějí dolů. Vnímám, že Radim s nimi dokonce hovořil.
trasa; 22 km; ↑ 1340 m

9. den: Když se mi podaří usnout podruhé, budí mě lidé směřující nahoru na východ slunce. Nemám sílu vylézt ze spacáku. Radim do mě šťouchá a říká, že tohle, ten východ slunce, to je přece cíl naší výpravy, proto jsme sem šli a na to jsme se celou dobu těšili. Sluníčko se schovávalo za mrakem a oparem, ale nakonec na nás, celé krvavé, vykouklo. A stálo to za to!
Jen se trochu rozední, balíme se a odcházíme. Je nám pekelná zima. Radim vytahuje přenosný teploměrek. 0°C. K tomu ledový vítr. Až někde u Jelení boudy se nám podaří se zahřát.
Scházíme přes Pomezní boudy dolů, v Horních Albeřicích se stavujeme na jídlo a pokračujeme dál. Máme najitý spoj z Horního Maršova. Víme, že naše putování pomalu končí a tak si ještě užíváme posledních pohledů na Sněžku, na hřebeny Krkonoš i na louky s pasoucími se krávami.
trasa; 25 km;  ↑ 850 m

Bylo to do jisté míry neskutečné putování. Putování, u kterého stačilo málo, a málem se neuskutečnilo. Bylo poměrně obtížné najít blázny, kteří by do toho v daném termínu šli se mnou. Nakonec se ale podařilo. Nevím jak kluci, ale já na to dodneška vzpomínám. Na všechny ty krásné věci, které jsme viděli a místa, která jsme navštívili. Co si však pamatuji nejvíc, to jsou ty krásné soumraky a o nic škaredější svítání, ty hodiny, kdy je svět okolo vás zbarven do úplně jiných odstínů, kdy příroda pomalu usíná a nebo naopak se probouzí.
Vydejte se taky. Nemusí to být z nějakého super atraktivního cíle do jiného obdobného, dá se jít odkudkoli kamkoli. Stačí mít otevřené oči a chtít se koukat kolem sebe. Určitě uvidíte spoustu krásného, co si budete pamatovat jako já do konce života.

Běhej lesy – Jizerská 50 Run

Někdy v první půli roku jsem se rozhodla, že poběžíme některé závody ze seriálu Běhej lesy. Volba byla jasná: Karlštejn a Jizerskou 50. Jakou vzdálenost v Jizerkách? Je přece dost času natrénovat, takže plná palba: 50 km.

Uteklo to ani nevím jak. Je pátek 24. 8. 2018, já v ruce držím startovní číslo, na ruce mám tetovačku s profilem trati a snažím se usnout. Moc to nejde. Druhý den mě čeká nejvíc kilometrů v životě. Tolik, kolik jsem ještě nikdy v životě neuběhla a neumím si to představit. Trénink jsem značně nezvládla. Dlouhých běhů (chacha, dobře, takže: běhů nad 15 km) bylo od začátku roku celkem 5. Nejdelší z nich půlmaraton. A já se teď chci pokusit zaběhnout téměř o 30 km víc. Relativně v kopcích…

tet

Ráno je hodně chladné, nejradši bych se zavrtala pod peřinu a nikam nešla. Kolem půl 9 ale opouštíme naše ubytování v centru Bedřichova a vyrážíme na nedaleký stadion. Nezbytné foto na kopě sněhu, věci do úschovny, opakovaná návštěva toibudky a už je čas řadit se do koridoru. Na startu stojí něco málo přes 300 lidí. Poslední pusa, výstřel a jdeme na to. Pavel mě záhy opouští a běžíme každý sám.

sn.jpg

Já vím až moc dobře, co nás čeká. Jizerky mám v zimě proježděné na běžkách, dva dny před závodem jsme ještě některé části trasy jeli na kole. Na ruce tetovačka s profilem trati a s občerstvovačkama. To, co se z počátku zdálo jako skvělý marketingový tah pořadatelů se v průběhu závodu ukazuje jako nenahraditelná pomůcka v orientaci.

Průběh kolem památníku expedice v Peru ani moc nevnímám. Koukám před sebe a pod nohy. Ač je trať široká, je tu ještě poměrně husto. Hned od začátku se stoupá, sice mírně, ale stoupá. Kopec k rozcestí U Buku, který mi na běžkách dává vždycky strašně zabrat, vyběhnu jako nic. Neuvěřitelné. Hlavně to nepřepálit. Přidávám se tedy k dvěma týpkům, bosému a obutému. Běžím s nimi v družném rozhovoru přes Novou Louku téměř až na Kristiánov, kde jim ještě před první občerstvovačkou utíkám.

bos.jpg

První občerstvení asi na 5. kilometru. Nepotřebovala bych ho, ale čeká nás stoupání na nejvyšší bod trasy, tak se alespoň napiju. A běžím dál. Běží se mi skvěle, nijak rychle, ale tak nějak v pohodě, předbíhám. Předbíhám i Verču z Jeden měsíc běžce a stíhám jí poděkovat za Letní výzvu pro srdcaře.

Rozmezí, 1000 m nad moře, 10. km, nejvyšší bod trasy. Jsem tu prakticky za hodinu. Nad očekávání… Na Knajpě další občerstvení, pozdravení se s Tadeášem, a seběh po Kasárenské k Hraniční. Zajímavé, to je kopeček, který se na běžkách téměř bojím sjet, jak to fičí. Při běhu musím pěkně máknout. Na 12. km čurací pauza v křoví, jen tak pro jistotu. Na Hraniční další občerstvení a já před sebou vidím ten šílený kopec Hraniční cesty. Tak tam, se naštěstí neběží, uf.

K Bunkru se to neskutečně vleče. Je to poměrně rovná cesta (směrově), která pomalu ale vytrvale stoupá. V jednom místě se to zlomí a stoupá prudce. Předbíhám dva borce, co už přešli do kroku. „Ty vole! To je baba aspoň!“ doslechnu se a běžím dál. Přichází vytoužený seběh k občerstvovačce U Bunkru. Z dálky vidím v protisměru Pavla, jak občerstvovačku zrovna opouští, zamáváme si, já se občerstvím a běžím na Jizerku. Mám za sebou 20. km, čas pod 2 hodiny. Stále nad očekávání.

Osada Jizerka. Nádherné místo Jizerských hor. Sbíhám po asfaltu kolem nějaké chaty, na jedné straně stojí děti a chtějí si plácnout s okoloběžícími. Přebíhám tedy na jejich stranu, okounějících rodičů si nevšímám. Najednou ale jeden z tatínků povyskočí a zvolá: „No ty vole! Vždyť to je přeci Janča!!!“ a taky si plácneme. Šéf ze stáže, na které jsem byla před 5 lety. Krátké, ale milé setkání. Až mi běhá mráz po zádech a do očí se mi derou slzy.

Krátké stoupání prudkou lesní cestou zpět k občerstvovačce U Bunkru. Nabízený vývar beru jako vtip, dám sůl, banán, napiju se a běžím dál. Po Promenádní. Pokud bych o nějaké cestě v Jizerkách měla říct „fuj, hnus“ je to tady tato. Směrově rovná, všechno vidíte před sebou. Vidíte před sebou kopec, běžce, jak do něj jdou. Až se vyškrábete nahoru, vidíte další kopec. No a pak ještě jeden. Tady někde dobíhám Evču K. z Rungo pro ženy a přibližně až do 35. km se tak různě předbíháme (až mi dočista uteče). Přibližně od Kiosku na Smědavu je to ale už zadarmo.

Na Smědavě další občerstvovačka. Tady jsem pochopila, že vývar není vtip a dala jsem si ho. Byl vynikající a já se s odhodláním pustila do toho kopce na Knajpu, který v zimě na běžkách prostě nejezdím. Ani nahoru, ani dolů. A tady jsem se ho rozhodla vyběhnout. Celkem rychle mě to přešlo a já někde na 29. km poprvé přecházím do chůze. Kopec nakonec zdolám jakýmsi „indiánským během.“ Na 30. km prakticky za 3 hodiny, mohlo by se tedy zdát, že by se mohlo zadařit nacpat to pod 5 hodin, ale já už cítím, že to nedám. Nejvíc ze všeho mě bolí levá kyčel. A bolí jen při běhu, racionální já mě zastavuje a chce jít krokem, to houževnaté a odhodlané se snaží běžet. Moc už mu to ale nejde.

Na Knajpě se občerstvím, Evču K. vidím naposledy a začínám se ploužit. 34. kilometr a jdu čurat do křoví – preventivně. Je mi jasné, že později bych si sice možná dřepla, ale už bych se nezvedla. K Tetřeví boudě to na profilu trasy vypadá jako kopce dolů, ale 4 hádali. Strašně jsem se nadřela, a bylo to hrozně dlouhé. Na této občerstvovačce už nevím, co bych si tak dala. Co by mi pomohlo, ani co by můj žaludek zvládl. Dávám si meloun, což se ukázalo jako strašná chyba, prakticky až do cíle se mi brká po melounu.

Asfaltka na Hřebínek se vleče snad ještě víc než k Tetřeví boudě. Víc jdu, než běžím. Spousta lidí mě předbíhá. I Verča (z JMB), její doprovod mi chválí čelenku, prý je nejkrásnější na trati. Potěší to, ale bolavé kyčli to neuleví. Na občerstvovačce na Hřebínku strávím strašně moc času. Dám si polévku, vykecávám se s nějakými běžci z kratší trasy, nakonec se zavěsím za jednu dvojici z trasy 50, jen proto, abych to asi po 200 m vzdala.

Organizátoři pod Olivetskou horou povzbuzují, přesně to jsem potřebovala. Z posledních sil se usmívám a ploužím se dál. Ze zimy jsem čekala, že ta Olivetka bude horší. Ne že bych ji vyběhla, to ne, ale vyšla jsem ji se ctí a občasnými popoběhy. Asi mi pomáhal i začínající déšť. Nahoře mě dobíhá „obutej,“ „bosý“ je hned v závěsu. Obutý projevuje ambice dotáhnout mě do cíle. Na pomalý běh nervy má, na to, že se zastavuji a přecházím do kroku (kyčel!) už ne a v lijáku běží pryč.

Poslední občerstvovačka. Tady mě předbíhá i „bosý“. Promočená, a schovávám se pod stan k organizátorům. Ptám se jich, jestli tu s nimi nemůžu zůstat. Jedna paní říká, že můžu, další říká, že to není správný přístup a povzbuzuje mě dál. Prý to jsou už jen 3 km. Áha, takže to nebude plná padesátka, bude to kratší. No co, vždyť i ta zimní není přesně 50.

Při závěrečném stoupání k Buku mě na trase v dešti povzbuzují okolostojící děti. Teda alespoň myslím, že ještě prší. Cedule ukazuje 2 km do cíle. 2 km!!! To přece doběhnu! Nedoběhnu… a přecházím zase do chůze. Od Buku dolů už ale opravdu běžím. Pomalu, ale je to běh. Předbíhá mě neskutečné množství lidí. I rychlík Tadeáš, který běžel jako doprovod své kamarádky, která nakonec pro obrovské problémy s kolenem vzdala. Slyším moderátora, vím, že cíl už je kousek. Snažím se na mokré šotolinové cestě neuklouznout. Za sebou slyším dusot kroků. Otočím se. Je tam spousta soupeřů. Snažím se co to dá … a jsem v cíli. Nedokážu říct, jestli mě předběhli nebo jsem jim utekla, nějak jsem to nevnímala. Ani nevím, jestli to, co mi stéká po tváři, je déšť se slzami nebo jen ty slzy. Jsem v cíli! DOKÁZALA JSEM TO! Ten pocit je nepopsatelný. Na krku medaile a přes hrazení obejmutí s Pavlem, který je v cíli už skoro hodinu.

med.jpg

Pocity v cíli se opravdu popsat nedají. To se musí zažít. Nebylo to zadarmo, nebylo to jednoduché a já hned v cíli, ještě celá bolavá vím, že to chci běžet ještě někdy. Vím, že všechen ten čas a energie věnované běhu a sportu obecně nebyly nadarmo. Zaběhnout 50 (dobře, 47,5 km) to nedá člověk jen tak z gauče. Cítím obrovský příval energie a hlavně nadšení do dalších běhů a tréninků. Tak snad se mi do toho podaří pořádně opřít 🙂


čas v cíli: 5:09:31
pořadí celkové: 209/303 (38. žena, v kategorii 22.)

Přechod (části) Šumavy

Na polovinu srpna H. naplánovala přechod části Šumavy, po nouzových nocovištích, z Modravy do Nové Pece. Na Šumavě jako takové jsem zatím nikdy nebyla. Ten kousek, který jsem z ní viděla během mých 3 účastí na Vltava Runu a při letošním splouvání Vltavy, ve mě zanechal opravdu velký dojem, tak jsem neváhala ani chvíli a připojila se.

Dostat se veřejnou dopravou z Brna na Šumavu je proces poměrně časově náročný a komplikovaný. Zvolili jsme tedy nejlepší možný spoj – ve 4:30 vlak z Brna do Prahy, a odtamtud více než tříhodinový přesun přímým autobusem na Modravu. Autobus během dlouhé cesty udělal pár „čuracích“ zastávek. Byli tací, co se báli, že to nestihnou, a drželi až na Modravu (já), a byli tací, kteří se rozhodli svoji potřebu nepotlačovat až do té míry, že jim málem v Kašperských horách ujel autobus a při dobíhání autobusu je málem zajela dodávka (H).

Krátce před polednem konečně na Modravě vyndáváme batohy ze zavazadlového prostoru. Poledne je ale čas oběda, takže zamíříme kam jinam než na jídlo. Zvolili jsme místní pivovar. Pivo dobré, radler z jejich piva a zázvorové limonády trochu netradiční, ale dobrý. Jídlo vynikající, všichni jsme si opravdu pochutnali. S obsluhou to bylo trochu horší. Bylo narváno, na jídlo jsme čekali, polévku jsme museli připomenout (2×!) a stejně ji donesli až po hlavním jídle. No ale byla vynikající!

Nahazujeme batohy na záda a vyrážíme. Většina našeho téměř pětidenního putování vede po červené turistické značce. Na sobotní cca 15 km trase nás čekala vyhlídka na prameny Vltavy (krajina tam byla hezká, ale že by byla vidět nějaká voda, to se říct nedá), oficiální (turistický) pramen Vltavy (pěkně upravený), památník železné opony a hotel na Bučině, ve kterém se sice konala svatba, ale i tak byl personál připravený na turisty, byl pro ně nachystán (omezený) výčep na prostranství před hotelem a na požádání bez problému personál doplnil vodu do lahví. Co víc si přát?

Nocležiště na Bučině bylo poměrně malé (asi nejmenší z těch, která jsme za své putování viděli). Vzhledem k tomu, že šlo o noc ze soboty na neděli, bylo i nejvíce obsazené, stany stály opravdu hustě a pokud se nemýlím, někteří spali i mimo něj. Dalo se tu ale družit s dalšími návštěvníky a zjistit od nich zajímavé postřehy k trase a dalšímu putování.

Jak takové nocležiště vypadá? Jde o vymezené prostranství (jakousi „ohradu“), na kterém se smí nocovat max. 1 noc, v čase 18 – 9 h. Můžete spát pod širákem, pod celtou, i ve stanu, toto nijak limitováno není. Na každém nocovišti byl (minimálně) jeden stůl s lavicemi a 2 toibudky. Dle mého názoru byly všechny použitelné, čisté a na některých byl dokonce i toaletní papír!

V neděli nás čekala téměř 20 km trasa z Bučiny do Strážného. Ono by to tak daleko asi nebylo, ale my si udělali zacházku k občerstvení na Knížecích pláních (kafe, kopřivová limonáda, borůvkový koláč), která stála za to. Na trase nás ze zajímavostí dále čekal starý hřbitov (pozůstatek obce Knížecí pláně), pozůstatky kostela v Knížecích pláních a pamětní desky spousty obcí vč. torza (pravděpodobně) budovy školy. Nouzové nocoviště Strážný jsme jen okoukli a vydali se ještě dolů do obce, na večeři do rybárny.

Další den jsme zpočátku vyrazili po žluté po zbytích zlaté stezky, která evidentně moc používaná není, a pak už to bylo klasicky po červené. Přes slatě, kolem dalších pamětních desek zaniklých obcí, s výhledy na druhou stranu údolí (kde už je Německo – poznáte podle obcí rozesetých na svazích) až do zaniklé hraniční obce Nové údolí. Je to místo, kde to poměrně žije: jezdí sem vlak, ve starém železničním vagónu najdete muzeum pošumavské jižní dráhy (vstupné dobrovolné), v dalším z vagónů se nachází občerstvení. Před tímto občerstvením bylo moc příjemné posezení. V Novém údolí se dá doplnit voda (vytéká z trubky v „centru“), stejně jako nakoupit. Nocležiště je od tohoto „centra“ jen kousíček.

V noci na úterý pršelo, ráno bylo zataženo a chladněji. To jsme ocenili – čekala nás  totiž nejkopcovitější část přechodu: hraniční hora Třístoličník, po zájemce (já + H) vrch Hochstein s křížem, kapličkou a vyhlídkou, trojmezí (ČR, Německo, Rakousko), vrch Plechý a Plešné jezero (a výhledy na něj). Na Třístoličníku je německá chata, kde se (za eura) můžete občerstvit. Ceny nám nepřipadaly nijak dramatické, horší to bylo s jazykovou vybaveností obsluhy a její rychlostí (na celou poměrně velkou chatu jen jedna pouze německy hovořící paní). Mezi Třístoličníkem a Plechým je to tak trochu turistická dálnice (na Třístoličník se dá totiž dojet autem). Jedná se o hřebenovku bohatou na výhledy, vidět je dokonce i Lipno. Pod vrcholem Plechého v závětří dáváme vrcholové pivo, poctivě nesené až z domova 🙂 Pak je otázka kterou cestu zvolit dolů: žlutou delší nebo žlutou kratší (která je prý daleko náročnější, strmější a skoro až nebezpečná). Zvolili jsme tu kratší a nijak extra náročná mě osobně nepřišla. Fascinující ovšem byla cedulka „na vlastní nebezpečí“ – na čí nebezpečí jsme šli doposud?

Od Plešného jezera jsme ještě toho dne došli do Nové Pece na břehu Lipna, kde jsme stany postavili v kempu, dali si zaslouženou sprchu, jídlo a noční koupel v Lipně.

Další den už následovala dlouhá cesta vlakem domů (ale jen s jedním přestupem, na který bylo dostatek času).


neuspořádané střípky, myšlenky, tipy, dojmy a zážitky pod čarou:

  • celá trasa: pokud budu někdy příště podnikat přechod Šumavy, projdu celou trasu s nocležišti, tedy ze Železné Rudy.
  • vzdálenosti: vzdálenosti mezi nocležišti byly příjemné, denně cca 15 km. To se dá ujít i na těžko bez problémů, se spoustou zastávek a kochacích výhledů. Takováto vzdálenost umožní si Šumavu opravdu projít a vychutnat, ne jen proletět. Jít to ob jedno nocoviště – taky se dá (někteří z těch, které jsme potkali, to tak dělali), ale přijde mi to zbytečně uhnané.
  • profil: až na poslední den jsem si nepřipadala jako na horách. Profil byl opravu velmi mírný.
  • cyklisté: Šumava je evidentně zaslíbená cyklistům. Spousta cest je asfaltových nebo šotolinových. Některé cesty jsou cyklistům nepřístupné (např. červená přes Knížecí pláně) ale najdou se tací, co si z toho nic nedělají. Určitě se nebudu bránit tomu strávit některou z dalších dovolených na Šumavě s kolem.
  • voda: s vodou byl problém. Ač krajina nevypadala, že by trpěla suchem, studánky prostě nebyly (prakticky neexistují na mapě ani ve skutečnosti). Naštěstí bylo pod trase dost „občerstvoven,“ kde se dala voda doplnit.
  • informace: spousta informací všude! „Knihy“ o jednotlivých obcích, naučné cedule NP Šumava k přírodě, super, takhle to mám ráda 🙂 Kdo chce, tak si přečte, komu se číst nechce, prohlédne si obrázky a nebo ceduli prostě mine.
  • příroda: rozmanitá. Většinou jsem si připadala jak v nějaké nížinné nivě a na horách. Les nejrůznější: les plný odumřelých, holých, ještě stojících stromů; mladý les, kde se menší a větší semenáčky smrků perou o místo s břízkami, jeřábi a dalšími stromy a keři; typická smrková monokultura.
  • oplocené ale prázdné „louky/pastviny“: mimo cestu se téměř nedostanete. Všude je plot, drát, ohradník. Stád minimum, dokonce ty louky ani nevypadají, že by se na nich v posledních několika měsících něco páslo. Postupem času si všimnete spousty  méně či více výrazných kamenných řad a netypických stromů (např. třešně) a začne vám docházet, že to nejsou pastviny, ale pozůstatky vymezených jednotlivých pozemků, které jsou ohrazené proto, aby tam zvědaví turisté nechodili. (nemám to potvrzené, to si myslím)
  • Schwarzenberský plavební kanál: na naší trase jsme tuto technickou památku několikrát potkali. Zajímavé dílo.
  • zavírací doba: počítat, že někam přijdete po 18h a něco si tam dáte, se na této trase moc nedá. Na Bučině, rybárna ve Strážném i občerstvení v Novém Údolí zavírali v 18h.

Potulka po Chřibech

Chřiby jsou mojí srdcovou záležitostí, spolu s Jizerkami a Bílými Karpatami. Asi proto, že je to místo, kde jsem poprvé hodila batoh na záda a na více dní vyrazila po svých mimo civilizaci a spala venku – to jsou zážitky na které se nezapomíná. Možná právě kvůli tomu, když H. naplánovala dvoudenní potulku právě na Chřiby, neváhala jsem. (Vzdálenost od Brna také hraje pro tuto lokalitu, dá se sem bez problémů vyrazit i na jednodenní výlet.)

Pátek dopoledne, větší část naší skupinky nasedá v Brně na Zvonařce na přímý autobus do Koryčan, zbytek osazenstva se přidává ve Slavkově. Za hodinku už vystupujeme v Koryčanech a začínáme příjemně: vynikající točenou zmrzlinou. Dosti světských radostí a je čas vyrazit do kopců, po zelené na hrad Cimburk. Cimburk je hrad, resp. zřícenina, kterou parta nadšenců postupně opravuje. Od té doby, co jsme ho viděla poprvé, zaznamenal úžasný vývoj směrem vpřed. Vstupné je spíše symbolické (tuším 50,-), hrad si můžete projít sami s papírem v ruce, a pokud ho někdo navštívit nechce, může zůstat na lavičkách před hradem a využít místní skromné občerstvení. Škoda že není přístupná věž. Ale tak třeba časem, všechno není hned.

Po návštěvě hradu vyrážíme po žluté na Klimentka, poutní místo a archeologickou lokalitu. Zase se neubráním srovnání před lety: tehdy byl Klimentek více zarostlý a celé místo působilo jaksi magičtěji. I tak na vás ale i dnes dýchne tajemná atmosféra. Jedná se o jedno z míst, kde je snad údajně pohřben sv. Metoděj. Není to žádné supr turistické místo s hospodou a informačními tabulemi z evropských fondů, nástěnka s informacemi vykazuje známky lidové tvořivosti a značnou letitost. Na návrší jsou vyznačeny základy poměrně velkého kostela, dřevěná kaple a zvonička. Pár set metrů pod kopcem, trošičku mimo trasu, narazíte na Gorazdovu studánku, která ani v letošním horkém létě nevyschla.

Dalším bodem na naší trase je Kazatelna – výrazné pískovcové skalisko, na jehož vrchol vedou schody a je z něj vidět i věž Cimburka.

Pak už po šotolinové cestě scházíme k přístřešku Na Pile, který nám poskytne naprosto luxusní střechu nad hlavou pro přespání. Do přístřešku se nás pohodlně vešlo 9, a stále nebylo plno. Využili jsme i ohniště a opekli špekáčky. Ve studni vedle přístřešku voda sice byla, ale značně zakalená, tak jsme radši vodu brali z asi 50 m vzdálené studánky. Absence telefonního signálu je poměrně příjemným odtržením od každodenního života.

Ráno po snídani pokračujeme po červené na hrad Buchlov, který mi nějak k srdci nepřirostl. I poměrně brzy dopoledne zde bylo velké množství lidí z důvodů nějakých kovářských slavností, a tak byl zpoplatněn i vstup na první nádvoří, což běžně není (nebo alespoň před lety nebylo). Na prodírání se davy návštěvníků nás neužije, proto jsme radši využili místního občerstvení u parkoviště, dali pivo/limo/kafe (každý dle svého gusta, ale z recyklační linky fa. Bobika radši nikdo nic neochutnal) a vyrazili dál. Kaple Barborka je pro mě dalším zklamáním.

Vyhlídka za Čertovým sedlem je naopak moc pěkná, přístřešek dokonce vypadá jako vhodný pro přespání menšího počtu lidí. Cesta po zelené prudce klesá a vrstevnice řeže na kolmo. Naštěstí bylo sucho a ne blato, tak jsme to všichni zvládli, ale M. s malou M. v nosičce na zádech měla co dělat. Možná by pro ně bylo vhodnější zvolit prakticky souběžnou červenou, která z mapy tak náročně nevypadá.

Vzhledem k horkému počasí dáváme pauzu zejm. na pití Pod Břesteckou skalou. Za mě moc sympatický podnik! Příjemně osvěženi pak vyrážíme na Břesteckou skálu, výstup není úplně zadarmo, ale zase na druhou stranu nic dramatického. A výhled stojí za to!

Pak už přes Chabaně scházíme na Velehrad. Po opuštění lesa do nás slunce pere naprosto nemilosrdně, ale výhled na věže velehradského chrámu stojí za to. Končíme tak, jak jsme začali – točenou zmrzlinou. DSC_0349.JPG

Chřiby ani tentokrát nezklamaly. Příroda úžasná, chození nenáročné a lidí naprosté minimum. Nebyla jsem tady poprvé. Ale ani naposledy. Pořád jsou místa, která jsem zde nenavštívila a přitom za to určitě stojí.


trasa: https://mapy.cz/s/2SIes
vzdálenosti: oba dva dny 15 – 16 km
doplnění vody: studánky po trase jsou, z důvodu sucha je to tak 50/50, v polovině července fungovala Gorazdova studánka a Račí studánka u přístřešku Na pile. Naopak Paní studánka (cestou z Cimburku na Klimentek) a Velehradská naprosto beznadějně vyschlé. Zbytek nevím.

Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

35423085_10210824915052442_5523007194498334720_n

asi 4 minutové video z plecháče zde 

Brdy na kole

Brdy, nebo správně Brdská vrchovina – kopcovitá krajina ve středních Čechách, někde mezi Příbramí na východě a Mirošovem na západě, Hořovicemi na severu a Kasejovicemi na jihu. Kus naší země, kam se dlouhá léta kromě našich tatínků a dědečků nikdo jiný nepodíval, neboť až do roku 2016 se jednalo o vojenský újezd. Po tomto roce se prostor otevřel veřejnosti – až na několik výjimek, kde ještě neproběhla pyrotechnická asanace, případně se tam za vysokým plotem nachází kdo ví co. Lesy a kopce jsou protkané sítí cyklistických i turistických tras (kdy značení na místě nemusí odpovídat tomu v mapách), zázemí pro turisty (jako jsou třeba přístřešky a hospody) však chybí. Nejspíš právě díky tomu neproudí do Brdů davy lidí.

DSCN3071

Jedná se o velký prostor se spoustou zajímavých míst, vyhlídek, kopců. Jak toho stihnout co nejvíc? No přece na kole!

Auto necháváme v obci Obecnice kousek  Příbrami, a hned začínáme mírně stoupat. Jsem překvapená: čekala jsem lesní cestu s kamením a kdo ví čím, zatím je to někde méně, někde více rozbitá asfaltka. Všude kolem nás les. Míříme k „rybníčku,“ jak já říkám. Místo romantického rybníčku s kačenkami, lekníny a rákosím nás přivítá skoro 21 ha Pilská nádrž. Hráz se právě opravuje a nesmí se na ni (možná se na ni nesmí ani normálně, přece jen jde o zásobárnu pitné vody pro Příbram a okolí), tak se ani nezastavujeme a pokračujeme dál.

Sjíždíme do obce Láz (ano, tady by šlo zastavit na kafe/pivo/polévku/cokoli, ale je brzo) a pak pokračujeme do obce Nepomuk. Tady se rozhodneme udělat odchylku od naší trasy (ať to máme zajímavější) a vyrážíme (na naše poměry a kola) do terénu – na vrchol Praha, který je po Toku druhý nejvyšší v Brdech. Stoupání nám dá zabrat oběma, pak kus po krásné šotolinové cestě a už jsme na Čákové vyhlídce kousek od vrcholu. Vidíme nějakou vesnici, rybník (asi jeden z Padrťských, kam směřujeme) a pak jen lesy, lesy, lesy. Na vrcholu Prahy se nachází vysílač (meteorologický radar, převaděč a kdo ví co ještě). Kousek za vysílačem další vyhlídka, tentokrát u zbytků německého radiomajáku.

DSCN3070

Sjíždíme z kopce dolů směrem k Padrťským rybníkům. Na jedné z křižovatek mě překvapí starý křížek. Teprve u těchto rybníků potkáváme větší množství lidí. Na jednom z větších plácků v okolí se nachází nějaká stavba. Netuším, co to je zač, vypadá opuštěně a mě jenom překvapuje, že se ještě někdo nechopil podnikatelské příležitosti a neotevřel si tu hospodu. Padrťské rybníky jsou podle některých nejkrásnější částí Brdů. Sedáme si na hráz mezi těmito dvěma rybníky, obědváme a užíváme si nádherně modrou hladinu a ve větru šumící rákosí. Jedná se o vodárenské nádrže, takže i kdyby bylo tepleji, nevykoupeme se zde.

Pokračujeme do obce Trokavec. Cestou podle mapy míjíme zbytky kláštera, sami si jich ale nevšimneme. Pěšky bychom se je možná vydali hledat, ale v té rychlosti na kole… Co Brdům (a mě v Brdech) chybí jsou naučné stezky a cedule upozorňující na zajímavá místa. Časem se ale určitě objeví. Z Trokavce nás čeká krásný sjezd do obce s poetickým názvem Skořice. Dáváme pauzu, při které mi Pavel (asi na 35. km) sděluje, že už nemůže. Výborně, jsme na západním okraji Brdů, auto máme na tom východním, a mezi nimi se rozkládá spousta netušených kopečků. Nějak si neumím představit, co budeme dělat. Nakonec protáhneme nohy, přeplánujeme (rozuměj zkrátíme) trasu a pomalu pokračujeme dál, však se není kam hnát.

Další větší zastávku dáváme u loveckého zámečku Tři trubky. Ano, uprostřed bývalého vojenského prostoru zámeček, a celkem pěkný. Určitě díky tomu, že i po vzniku vojenského újezdu sloužil k reprezentačním účelům a k ubytování pohlavárů.

IMG_20180506_143904

Od zámečku hodně dlouho hodně stoupáme. Kolem nás je plot s nápisem „Objekt armády ČR ZÁKAZ VSTUPU.“ Krátký sjezd k potůčku a pak zase stoupání, delší a náročnější, než jsem dokázala vyčíst z mapy. Vedle nás se najednou kopec odlesnil – to je bývalá dopadová plocha Tok. Z jejího okraje se nám otevírá výhled na Příbram a na Svatou horu, a my víme, že do cíle už je to jen kousek. Přehlídnu se v mapě a myslím, že modrou máme jen překřížit a pokračovat rovně dál. Zarostlá lesní cesta se stromky uprostřed a kamením všude se záhy mění v zarostlou pěšinu, která postupně přechází v bažinku, kde Pavel zapadne až po řetěz a já si při jedné zastávce naberu do boty. Je to pro mě (osobu preferující na cyklistiku hladký asfalt) velký zážitek, připadám si jak hustá bikerka a hrozně mě to baví. Škoda, že ten úsek má jen asi 1,5 km. Pak už je tu krásný asfalt (asi nejhezčí za celý výlet), za stromy probleskující hladina vodní nádrže Obecnice a naše auto, které znamená cíl dnešního výletu.

IMG_20180506_161641

Za celý den jsme ujeli asi 65 km, a nastoupali asi 1200 m. Větší množství lidí jsme potkali jen na Praze, u Padrťských rybníků a u Tří trubek – prostě na těch zajímavých místech, kde lidé mají důvod zastavit. Jinak se lidé v tom obrovském prostoru se spoustou značených i neznačených cest rozptýlí a vy nepotkáte skoro nikoho.

Jednoznačně doporučuji kolo – jednotlivá zajímavá místa jsou od sebe na pěší výlet poměrně vzdálená, a ty dlouhé rovné úseky (myslím tím směrově, nikoliv vertikálně!) vám budou alespoň lépe utíkat.

Prostudujte mapu – některé lokality jsou podle ní trvale nepřístupné, a v terénu tam plot ve většině případů asi nepotkáte. Cedule s nápisy „Zákaz vstupu, prostor bez pyrotechnické asanace“ raději doporučuji respektovat. Počítejte s tím, že ne všude je signál. Jak jsem již uvedla na začátku, chybí jakékoliv turistické přístřešky, v případě nepříznivého počasí se tedy není kam schovat.

Je to prostě takový výlet do divočiny uprostřed Čech, od Prahy co by kamenem dohodil. Tak si tu divočinu zkuste užít co nejdřív, dokud je taková (v rámci našich možností) nedotčená.

trasa v mapě
65 km,  ↑ ↓ 1200 m
celkový čas (přibližně): 7 h
čistý čas pohybu: 4:45