Hostěradský triatlon potřetí

Triatlon v Hostěrádkách je moje tak trochu srdcová záležitost. Je to nejen téměř domácí závod, je to hlavně vůbec první triatlon, kterého jsem se zúčastnila, během kterého jsem si tento sport zamilovala a od té doby se s ním oťukávám. Proto, i když teď mám radosti mateřského rázu, ani vteřinu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych letos tento závod vynechala.

Trénink: přiznejme si, trénink nebyl. Kdy taky, když v půli dubna porodíte, pak se tak nějak sžíváte s novou rolí matky a s novými povinnostmi, tak nějak dodržujete šestinedělí a teprve pak se vracíte ke sportu. Takže konkrétně: plavala jsem, jako opravdu plavala, naposledy loni v Hostěrádkách. S cyklistikou to bylo o něco málo lepší, ale opravdu jen o něco málo, moje nejdelší vyjížďka neměla ani 30 km, takže jsem nenabrala rychlost ani vytrvalost, a ani si pořádně neoseděla zadek. Mou nejsilnější disciplínou je tedy běh. Běhala jsem téměř až do porodu a začala jsem pár týdnů po něm, na kratších tratích rychlejší než kdy dřív.

Jak to šlo při samotném závodě:

Plavání: nad očekávání. Oproti loňsku mi neteklo do brýlí, takže jsem mohla při prsách (ano, kraul stále neovládám) dokonce i potápět hlavu. První plavecké kolo se mi podařilo dokončit dřív, než odstartovali muži, takže vlastně poprvé jsem zažila, jaké to je, když se přes vás ve vodě přeřítí několik desítek rychlých plavců. Zážitek nic moc.

Depo 1: pocitově strašně, strašně, strašně pomalé. Ta tak trochu „rutina“ kterou jsem získala loni, kdy jsem těch TT absolvovala o něco více, se naprosto ztratila a já poměrně zmatkovala, nevěděla jsem, co dřív.

Cyklistika: po plavání bývám vždy vyčerpaná, tak jsem si říkala, že bude potřeba se občerstvit a nachystala jsem si gel. Žel, než jsem vyjela na hlavní silnici, podařilo se mi ho vykydnout na řidítka, rám kola i na sebe. Nejenže jsem tedy z gelu nic neměla, ale jako bonus mi i parádně klouzala řidítka. Nikoho, opravdu nikoho jsem nepředjela. Pocitově moje nejhorší disciplína, dokonce horší než plavání, a to je co říct. Ostatní prostě jezdí moc rychle. Já se zmůžu chvilkově na max. 37 km/h, a ani tehdy se vzdálenost mezi mnou a těmi na dohled nezkracuje.

Depo 2: tady není moc co řešit. Sundáte helmu, přetočíte startovní číslo dopředu, přezujete boty a běžíte. To bylo šlo … kdyby nějaký „ohleduplný“ kolega nepohodil svůj neoprén a jiné plavecké propriety před moji hromádku.

Běh: vyčerpání z plavání a kola je znát. Navíc nemám představu o tempu, kterým běžím, protože jsem si nějak nedobře nastavila hodinky. Takže vyloženě na pocit. 5 km není po předchozích výkonech úplně málo, takže hlavně nepřepálit. Trasa je jiná než v minulých letech. Část po asfaltu mi jde výrazně lépe, než na polňačce a v terénu. Předbíhám jednu ženu (i když já jsem byla ve druhém kole a ona teprve v prvním), a dva muže.

Cíl. Vyčerpání. Štěstí. Čas těsně pod 1,5 hod. Srovnávat s časy minulých let jde jen těžko. Oproti mé první účasti byla loni jiná cyklistická část, letos ta běžecké. U plavecké části záleží, kam a s jakou přesností rozhodí bójky. Čas a umístění však pro mě letos nejsou nijak důležité. Pro mě je vítězství to, že jsem se postavila na start a že jsem dokončila, že můj život a moje koníčky nekončí spolu s dítětem. Potvrzení toho, že mám skvělého muže, který mě podpoří jak to jen jde a s naší malou zvládne celou tu dlouhou dobu než dokončím svůj letošní vysněný závod, taky stojí za to.

A co dál? Svého snu jednou jít na ironmana se nevzdávám, pořád říkám, že si ho nadělím ke 40. A přijde mi to reálné. Plány na další sezonu nedělám. Člověk míní a pán Bůh mění, jak se říká. Hostěrádky bych ale ráda dala… Pokud bude vše tak, jak plánujeme, tak myslím, že jsou reálné. A nejen ty, i více závodů Jihomoravské triatlonové ligy. Záleží na ochotě (nejen) tatínka hlídat, a to ne jen při závodě, ale i při tréninku. Takhle z placu … to není nic moc, i když ta sprinttriatlonová vzdálenost se dá. Pokud bych ale chtěla prodloužit, tak bude potřeba víc trénovat. Uvidíme.

Návrat ke sportu

Nemám břicho, šestinedělí za mnou, venku hezky, cítím se dobře – je čas vrátit se k oblíbenému způsobu trávení volného času, a to je pohyb.

Otázka je, jestli jde vůbec o návrat. Celé těhotenství jsem sportovala co to šlo. Poslední těhotenský běh se uskutečnil 8. 4., cca měsíc před oficiálním termínem porodu. Důvodem nebylo to, že už bych to fyzicky nezvládala, ale doporučení lékařky, že se už malá tlačí hodně dolů, a že by to chtělo odpočívat a polehávat. Poslechla jsem (kupodivu), a jenom vycházkovala. Poslední vycházka se konala 15. 4. …. a hned tu noc, po půlnoci, se narodila naše malá slečna.

Z porodnice domů jsem šla 21. 4., a už 24. jsem začala cvičit. První vycházka se vzhledem k počasí a předčasnému narození malé konala „až“ 30. 4. No ale pak pravidelně, prakticky každý den.

Přiznávám, že první pokus o běh byl v rámci jedné z vycházek ještě hluboko v šestinedělí a rozhodně to nebylo ono. Ještě jsem nějaký týden počkala a prakticky měsíc po porodu  opravdu vyběhla. Malou jsem nechala doma s tatínkem, chtěla jsem to zkusit prvně sama. Čekala jsem všechno….ale TOHLE opravdu ne. Uběhla jsem 3 km v průměrném tempu 5:17. Hledala jsem pro srovnání nějaký podobné předtěhotenský běh a našla jsem ho: 4 km v tempu 5:46 (ovšem těžko soudit, jaké byly okolnosti). Další běhy po porodu ale byly tempem celkem podobné, a to i s kočárkem. I když, jak kdy.

Závěr mám asi takový: mým aktivně prožitým těhotenstvím má fyzická kondice téměř neutrpěla, možná jsem na tom dokonce líp, než předtím. Trochu problém je s vytrvalostí, 50 km, které jsem uběhla loni v srpnu, bych teď nezopakovala ani náhodou.  Můj zatím nejdelší běh byl kolem 7 km. Asi bych zvládla i víc, ale on moc není čas, ten kolotoč přebalit-nakrmit-uklidnit zabere docela dost času a pak ho už zbývá jen velmi málo do té doby, než se kolotoč rozjede znovu.

Běhám samozřejmě i s kočárem, tatínek je sice úžasný, ale prostě nemůže hlídat pořád. Běh s kočárem má svá specifika a moc komfortní to nebylo, tak jsme si pořídili sportovní vozíček (za kolo, dá se s ním i např. běhat a jezdit na bruslích). Paráda. Už jsme ho běžecky otestovali. Byť je daleko těžší než kočár, je to s ním daleko pohodlnější, než s obyčejným kočárkem.

No a samozřejmě jsme ho otestovali i za kolem. O tom jaké to bylo hovořit nemůžu, táhl táta a já dělala jen doprovodné vozidlo. Každopádně to ale znamená, že po porodu už i sedím na kole. A to mi teda moc nejde. Každý kopeček mi dá neskutečně zabrat, na rovinkách jsem ale přechodně schopná vyvinout poměrně slušnou rychlost. Na cyklistice budu muset ještě zapracovat.

A mé letošní cíle? Postavit se v srpnu zase na start Hostěradského triatlonu a dokončit. Plavání prostě asi budu muset zvládnout bez tréninku. A potom v říjnu 14 km běžecký závod Vokolo Priglu, který bych ráda dokončila v lepším čase než loni, kdy jsem už běžela coby těhule. Uvidím, jak se mi to všechno podaří skloubit s péčí o našeho malého křiklounka a zda mi vůbec dovolí odstartovat.

Zbláznila jste se???!!! Chcete porodit??!!!

Jsem na mateřské. A chodím do práce. Tak trochu. Víceméně když se mi chce. Dorazit mohu kdy chci, stejně tak odejít. A jsem spokojená.

Nedávno jsem se probudila kolem 7 h ráno, v plánu bylo jít do práce. Venku sluníčko, bezvětří, teplota příjemná asi kolem 8°C. Proč jet autem, řekla jsem si, a vyrazila na kole. Ani ne za 20 minut jsem byla tam. A spokojená.

Náladu mi trochu pokazila jedna nová zaměstnankyně. Viděla mě s helmou v ruce a začala hulákat na celou chodbu: „No zbláznila jste se????!!!! Na kole?? Ve vašem stavu?? Chcete snad porodit???!!!!“ Nevím, co přesně jsem jí odpověděla, ale bylo to něco ve smyslu „Ráda bych. Ideálně v půli května.“

Cizí ženská. Nic o vás neví. A začne na vás takhle hulákat. Má snad těhotná sedět a nic nedělat, jenom proto, že je těhotná? Samozřejmě, jsou riziková těhotenství, ale to je jiný případ. Myslím, že své tělo jsem se za ty roky, kdy se poměrně aktivně hýbu, naučila poslouchat docela dobře. Do práce to mám 3 km. Po rovině. Prakticky pořád mimo silnici, přitom žádný terén. Tohle si myslím, že ještě nikoho nezabilo. Natož člověka, který je opravdu zvyklý se hýbat.

Hýbala jsem se skoro vždycky, a přestat s tím, jenom proto, že jsem těhotná, to mi přijde jako největší blbost. Stejně tak mi přijde blbost začínat v těhotenství s něčím, na co člověk není zvyklý. Prostě pokračuju v tom, co jsem zvyklá dělat. Jenom v menší míře. Jenom pomaleji. A do ničeho se nenutím. Chce se mi – jdu. Nechce se mi nebo mě něco bolí – nejdu. Prostě se stále hýbu!

A víte co pozoruju? Jsem schopná prakticky čehokoliv. Jsem ve 35 tt a kolikrát vidím těhule, které si nejsou schopny skoro zavázat boty. Nezohnou se k nim ani si k nim nedokáží dřepnout. Jasně, jsou věci co mi dají zabrat, kolikrát je to obyčejné zvednutí se z postele a chůze po schodech, ale zatím zvládám fakt všechno. Samozřejmě si ráda nechám s něčím pomoct, např. země už jsem pěkně dlouho nemyla, to je v takovém polopředklonu a ten mi vyloženě nedělá dobře. Ale třeba záhonky si postupně upravuju sama. A myslím si, že to je právě tím aktivním pohybem i v těhotenství. Chce to jediné – poslouchat svoje tělo.


Po porodu bych se ke sportu samozřejmě ráda vrátila. Myslím, že teď jsem na tom fyzicky docela dobře, ale naprosto si neumím představit, jak moc mě rozbije porod (předpokládám, že můj stav zhorší) a co se mnou udělá absence takového velkého závaží na břiše (předpokládám, že můj stav zlepší).

Uvidím. Každopádně mám letos dvě sportovní ambice: na začátku srpna bych ráda dokončila Hostěradský triatlon a v první půlce října bych ráda se ctí uběhla Vokolo Priglu. Akorát ještě nevím, co konkrétně to je „se ctí“ – to se ještě uvidí. A mám motivaci. Kamarádka půl roku po porodu uběhla tento víkend Pražský 1/2 M za 1 hod 54 minut. Takže je vidět, že to jde.

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.

 

Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

35423085_10210824915052442_5523007194498334720_n

asi 4 minutové video z plecháče zde 

Z deníčku začínající triatlonistky

Loni v srpnu jsem absolvovala můj první triatlon, doběhla jsem nadšená a s jistotou, že to sice bylo poprvé, ale ne naposledy. Sen, že jednou absolvuji železňáka, je stále živý, a já to reálně vidím tak, že si ho nadělím ke 40. narozeninám. Což je za nějakých 13 let, že. Času dost. A nebo ne?

Rozhodla jsem se začít trénovat. Ráda bych v srpnu zase do Hostěrádek, a ještě  předtím, v půli června, zkusit Blanenský plecháč.  Pocity z loňských Hostěrádek jsou stále živé, a tak jsem se rozhodla aspoň trošku potrénovat kombinaci těchto tří sportů, které mám všechny moc ráda (plavání ze všech nejmíň) a ani jeden mi pořádně nejde a rozhodně v nich nevynikám.

  • Trénink I. aneb doufám, že bude teplá voda:

Účetní u oběda prohodila, že její syn je blázen, a skoro každé odpoledne se chodí s kamarády koupat do řeky. Do řeky? Tak to já bych mohla zvládnout už vlézt do nějaké stojaté prohřáté vody. Zvolila jsem Mariánské údolí, 2. rybník, přístup z hráze, meku zapálených plavců. Dřív než já do vody šupl had (nebo slepýš) vyhřívající se na kamenech, voda byla rozhodně studenější, než jsem si představovala, a já tam s vypětím všech sil přibližně 10 minut předváděla to, čemu soukromě říkám plavání. Mé nadšené hned po výlezu z vody výrazně zchladil šlachovitý děda, který mi sdělil, že plavu opravdu hrozně. Jako bonus mě nějaký cyklista s nadváhou předjel na kole do kopce a já jen doufám, že měl elektrokolo. Běh mezi poli je ideální disciplína, téměř nikoho nepotkáte a zajícům a koroptvím je váš styl upřímně jedno.

  • Trénink II. aneb doufám, že tam nebude ten děda:

Co myslíte. Byl tam. Ještě, než jsem sesedla z kola, se ke mně nadšeně hlásil a že je zvědav, jak jsem pokročila. No, to já taky. Informace, že jsem techniku studovala na internetu, ho upřímně pobavila a já radši nezapřádala další debaty a šupla do vody, tentokrát bez hada. Voda byla výrazně teplejší než posledně, což mě mile překvapilo, stejně jako děda, který poté, co jsem se doplácala zpět na břeh, s potěšením konstatoval, že oproti posledně to bylo na jedničku. Nezapomněl dodat, že bych se měla naučit kraul, protože je rychlejší. Ano pane, to vím i bez vás. Sebevědomě jsem nasedla na kolo, tentokrát jsem předjížděla já a s nadšením se vrhla do běhu. Nohy totálně tuhé, běh střídá chůzi a já mám na tváři výraz totálního utrpení. Stejně tak se i cítím. Docela drsné zjištění, že ta disciplína, které věnujete nejvíce času a která vám dle vašeho skromného názoru jde nejlépe, vám dá vlastně v kombinaci s těmi ostatními zabrat nejvíc.

  • Trénink III. aneb radši volím jiný rybník:

Je na čase změnit lokaci a vyrážím do o něco bližších Hostěrádek. Rybník je to menší, rybářů je tam tak stejně, jak v Mariánském údolí, takže koncentrace na m2 vodní plochy je daleko větší. Samozřejmě se mi jednomu z nich podařilo zamotat do vlasce. Určitě byl nadšen, ale protivný nebyl. Jako pokrok vnímám to, že se mi snad poprvé v životě podařilo nasadit plavecké brýle tak, že mi do nich neteče. Na silničce mám defekt, takže se dřu na svém druhém nejlepším kole – asi 15 let starém trekovi. Kdo nezažil, rozdíl nepochopí. Toto kolo má jednu výhodu: jen z něj doma seskočím, nemusím se přezouvat a mohu hned pokračovat během. Takže nohy mají méně času na regeneraci a jsou tužší než obvykle. Také se cítím hůř než obvykle. Proč já tohle vlastně dělám?

  • Čistě plavecký trénink I. aneb první nesmělé pokusy o kraul:

Letní odpolední teploty vybízí ke koupačce. Nebo k TT tréninku. Na který (jako celek) ovšem není čas. Nakládám tedy do auta maminku i sebe a vyrážíme do sousední dědiny, do areálu bývalého koupaliště, který je sympaticky zrevitalizovaný a v jedné z nádrží je možné i plavat. Voda jako kafe, zopakuji šikovné nasazení brýlí tak, aby mi do nich neteklo, a pokouším se nesměle o kraul. Kraulové nohy by mi snad šly, zkombinovat to s rukama a dýcháním je však pro mne v tuto chvíli téměř nemožné. Uplavu tak 6 kraulových temp a totálně zadýchaná dál pokračuji stará dobrá prsa. Ale i těch 6 temp je pro mne úspěch a nevzdávám to.  Po asi 15 minutové přestávce neodolám a jdu to zkusit do vody ještě jednou. Únava je znát, kraula nejdou, a jako bonus mi teče do brýlí.

 

Člověk má jednu chvíli pocit, že se mu začíná dařit, a pak zase spadne téměř na samý začátek. Důležité je nevzdávat se.

Blanenský plecháč je už příští víkend. Ambice si vlastně asi ani nedělám. Chci zjistit, jak se budu cítit, jak se mi bude plavat, když budu vidět soupeře mizící v dáli. Jak se mi pojede na kole (propozice mluví o táhlém stoupání!) a hlavně jak se mi poběží. Doufám, že teď to bude o něco lepší jak loni v Hostěrádkách. Tři plné triatlonové tréninky nejsou moc, ale pořád je to víc, než jsem tomu dala před loňským TT.

Cyklo kolem Dalešické přehrady

Poslední květnovou neděli jsme vyrazila na cyklistický výlet s naprosto nečekaným parťákem – s maminkou! Do kraje kolem Dalšické a Mohelenské přehrady, který disponuje řadou turistických i cyklistických tras a zajímavých míst.

Výchozím bodem našeho výletu byly Dalešice, konkrétně Dalešický pivovar – místo, kde se točili legendární Postřižiny. Protože nedisponuji na autě zahrádkou, využili jsme možnosti zapůjčit si kola právě v pivovaru. Pro mamku elektrokolo, pro mě horské.

Protože mamka se neřadí mezi zdatné cyklisty, vyrazily jsme pro jistotu hned brzy ráno, kolem osmé. Já zase nepatřím mezi šikovné navigátory zejm. co se cyklotras týká a tak jsme si hned na začátku střihly jeden kopeček navíc. Nakonec jsme se ale správně namotaly na cyklotrasu č. 5107, která vedla poli, kolem 2 menších a jednoho většího rybníčku a byl z ní i výhled na elektrárnu Dukovany (kde v této lokalitě ovšem výhled na Dukovany není, že…).

První zastávka byla na mostě přes Dalešickou přehradu u obce Stropešín. Bylo vidět, že vody je méně než obvykle.

Pak už jsme po silnici dojely do Hartvíkovic, odkud jsme po žluté turistické zamířily na Wilsonovu skálu, odkud je krásný výhled na přehradu i na kemp Wilsonka. Zde jsme si daly první větší přestávku.

 

Po zaslouženém odpočinku jsme se vydaly zpět do Hartvíkovic a pak podél vojenského letiště Námešť nad Oslavou. I z poměrně velké dálky jsme viděly poměrně velké množství letadel a vrtulníků. (Pro zájemce: občas se zde konají dny otevřených dveří, pohledejte na webu).

Krásný zážitek jsme měly na cestě z Popůvek do Kramolína. Cyklotrasa tam vede kolem hájenky. Jezdci na koních vyplašily stádo daňků, žijící v ohradě právě u této hájenky, a tak celé stádo daňků doběhlo do části ohrady u nás a my si je mohly krásně prohlédnout.

Krátká pauza byla na návsi v Kramolíně. Tam jsme na informační ceduli zjistily, že rozhledna Babylon, na kterou míříme, otevírá až ve 13 h. Vzhledem k tomu, že tou dobou nebylo ani 11…. I tak jsme se ale k rozhledně vypravily a rozhodně jsme nelitovaly. I z venku se jedná o moc pěknou stavbu. Fascinující bylo množství přístřešků a laviček u rozhledny a tak jsme si zde daly další větší pauzu. Ještě že! Asi za půl hodiny dorazila paní s klíčem od rozhledny, protože měla objednanou nějakou větší skupina. Tak jsme se i my podívaly nahoru. Výhled nic moc, prakticky jenom na Dukovany, ale i tak to stálo za to.

 

Následující část trasy po cyklo č. 403 a následně lesem po modré byla pohodová a moc krásná. Na silnici jsme se napojily kousek za obcí Mohelno a před námi se otevírala Mohelenská hadcová step. Na první pohled se jednalo o úplně jiný typ krajiny. Neodolaly jsme, a šly jsme si alespoň kousek této stepi prohlédnout. Ale pozor! Na kole se zde jezdit nesmí, tak jsme to vzaly pěšky. Lidí málo, informačních tabulí spousta, krásná flora, popásající se ovce, výhled na řeku Jihlavu vytékající z v.n. Mohelno a na neodmyslitelné Dukovany. Stálo to za to.

 

Na kole jsme dále pokračovaly na hráz vodní nádrže Mohelno. Pak následoval trochu techničtěji náročnější úsek lesem po kamenech do kopce, ale obě dvě jsme to zvládly. Dál už jsme pokračovaly po Pivovarské cyklotrase. Jednou z odboček byla zřícenina hradu Rabštejn. Kromě výrazných pozůstatků jedné stěny jsou zbytky hradu nepatrné, přesto je zřejmé, že to nebyl jen tak nějaký malý hrádek. Další odbočkou byla hráz vodní nádrže Dalešice, prý jde o nejvyšší hráz v ČR!

 

A pak už lesem zpět do obce Dalešice, okouknout zvenku Dalešický zámek (nepřístupný) a pak už do pivovaru, vrátit kola a dát si něco dobrého na jídlo ve zdejší pivovarské hospodě. Vaří zde výborně, ochutnat pivo jsem bohužel neměla možnost – řidič to vždycky odnese.

44 km, ↑↓ 780 m
celkový čas (přibližně): 7 h
čistý čas pohybu: 3:45 h

Zbiroh, Žebrák a Berounka na kole

Cyklistické výlety mají pro mne přes spoustu pozitiv i jednu velkou nevýhodu – je vhodné se vrátit na to samé místo, ze kterého jste vyrazili. Což je vlastně i problém výletů, kdy je dopravním prostředkem k výchozímu bodu auto. Trasa se obvykle někde kříží a potkává, je příliš dlouhá, příliš kopcovitá, a já nevím co ještě. Tak jsme zkusili kombinaci vlak + kolo.

Na vlak nasedáme v Zadní Třebáni. Trať do Berouna prakticky kopíruje řeku, na jejímž druhém břehu je cyklostezka, po které máme v plánu se vracet. Vzhledem k tomu, že nemáme pořádně kam dát kola a jak se chytit, máme úplně jiné starosti, než koukat z okna a kochat se (prostě si to necháváme na návrat).

Přestup v Berouně. Kvůli výluce (opravuje se nádraží a prostě tam několik kolejí vůbec není) některé vlaky nahrazují autobusy. Nevíme, jestli by nás s kolem vzal a hlavně ujel, neboť jsme měli zpoždění. Máme tedy téměř 2 hodiny, které můžeme strávit poflakováním po Berouně.

Celkem bike friendy město. Cyklostezka někde oddělená od chodců, jinde společná (ale příjemně široká), neomezený vjezd do centra města … a naproti tomu totální zákaz cyklistů na městské hoře. Ale v podstatě tomu rozumím.

Hradby, městské brány, pěkně opravené domy na náměstí, městská hora s rozhlednou a medvědáriem. Tak by se asi dal shrnout Beroun za tu chvíli, co jsme tam byli. Medvědárium mě zklamalo: výběh se nezdá moc velký a hlavně medvědi ještě asi měli noc a odmítali se ukázat. Jediné, co jsem z medvěda viděla (nebo spíš tušila), byla tlapa čouhající z betonového příbytku. Aspoň, že se neplatí vstupné.

Z Berouna odjíždíme se zpožděním, kolem 13 h vystupujeme ve stanici Kařez a máme v plánu dopravit se zpět do Zadní Třebáně, tedy nějakých 45-50 km, s tím, že nás čeká pár kopečků, a pak hlavně rovina. Zámky a hrady máme v plánu zkouknout jen ze silnice, žádné zbytečné stoupání. I tak jsem nervózní, že to rozhodně nemůžeme stihnout.

Hned první Zbiroh nám náš plán vynechávat kopce překazí, ze zalesněného kopce na nás vykukuje pouze střecha. Když už tady jsme, byla by škoda se tam nepodívat! Nelitujeme. Zámecký park je pěkně upravený, stejně tak celý zámek, který slouží i jako hotel. Na prohlídku ale z časových důvodů nejdeme, byť fotky interiérů vypadají lákavě.

DSCN3098

Kousek za obcí Zbiroh nás čeká první sjezd. Těším se na něj jak malá holka! Zákon schválnosti ale funguje dokonale a fouká parádní protivítr, takže musím šlapat i z kopce. Kolem nás louky, na nich pasoucí se krávy, o kousek dál zvedající se kopce. Nádhera. Najednou na jednom z kopců před námi uvidím NĚCO. Zastavuji, zaostřím, a zjišťuji, že je to hrad. Trochu schovaný za stromy. Neváhám a jdu hluboko do pole abych ho vyfotila (nahoru přece nepojedeme!). Pavel na mě kouká trochu jako na blázna. O pár set metrů dál stromy ustupují a my hrad vidíme krásně i ze silnice. A kousíček pod ním ještě jeden, jde tedy o známou dvojici hradů Žebrák a Točník.

DSCN3111

Tedy, Žebrák je zřícenina, starší a níže položená. Točník je hrad, na strašném kopci. Pokud některý z nich máme navštívit, máme jasno a volíme Žebrák. Kopec je ovšem na kole nejetelný (s našimi schopnostmi). Návštěva za to stojí. Za vstupné 60,- se podíváme na věž a můžeme si projít celý areál (byť jeho většina je ještě před kasou). Dokonce nám milá pokladní řekne, že Točník je dnes uzavřen (ještě, že to víme, jinak by se určitě našel nějaký blázen, který by ho chtěl jet prozkoumat z blízka!).

V podstatě se tedy loučíme s kopci (cca 25. km) a dále nás čekají už jen rovinky případné mírné kopečky dolů. Vše samozřejmě proti větru. Takže se to pěkně vleče. Navíc toho moc zajímavého ke koukání není. Vypíchla bych asi rybníček Pouch ve Zdicích, u kterého jsme se zastavili jen díky tomu, že Pavel píchl. Cesta ze Zdic dál je ale krásná, jedná se o stezku vedoucí kolem říčky, mimo silnici. Pak už vlevo před sebou vidíme zelený kopec s rozhlednou a my víme, že jsme v Berouně. Děláme zastávku na pivo/limonádu/kafe na náměstí a kdybsme věděli, jaký kousek (pocitově) to bude do cíle (asi 17 km), tak snad ještě jednou vyfuníme na městskou horu a zkontrolujeme medvědy.

Přejedeme Berounku a dále už pokračujeme po stezce kolem ní. Nevíme ale, jak daleko to půjde. V úseku od lávky v Kozle až po Srbsko je stezka uzavřena z důvodu padajícího kamení. Říkají to mapy, říká to web města a hlavně to říká velká cedule na začátku stezky v Berouně. Objet by to někudy jít mělo, takže to moc neřešíme a raději se kocháme krajinou. Řeka, skály z obou dvou stran padající do vody, Tetín na protějším břehu, lidé cachtající se v Berounce, paráda. Ani nevíme jak a jsme v Srbsku. Evidentně to s tím uzavřeným úsekem není tak hrozné, neboť žádné zátarasy ani velkou výstražnou ceduli „Vodcaď dál už se nesmí“ jsme nepotkali.

DSCN3135

Projedeme Srbskem a už jsme v obci Karlštejn. Pořád koukám do svahu na levé straně, kdy na nás vykoukne hrad. A ono nic. Po očku sleduji i směrovky, ale tu „na hrad“ v záplavě směrovek na různé hotely a restaurace prostě nevidím. Ještě, že jsme ten hrad viděli během závodu, jinak snad Pavla přinutím vrátit se a vyšlápnout kopec k hradu.

V nohách máme asi 51 km a jsme v cíli. Byl to moc krásný výlet, každá z jeho částí měla něco do sebe. Zejména pro úsek kolem Berounky doporučuji zvolit nějaký čas, kdy je většina lidí v práci, jinak místo koukání po skalách budete muset dávat pozor na bruslaře, pejskaře, chodce, a další cyklisty – prostě jako asi na všech cyklostezkách v blízkosti větších měst.

trasa v mapě
51 km, ↑ 580 m ↓ 820 m
celkový čas (přibližně): 5 h (Kařez – Zadní Třebáň)
čistý čas pohybu: 3 h

Brdy na kole

Brdy, nebo správně Brdská vrchovina – kopcovitá krajina ve středních Čechách, někde mezi Příbramí na východě a Mirošovem na západě, Hořovicemi na severu a Kasejovicemi na jihu. Kus naší země, kam se dlouhá léta kromě našich tatínků a dědečků nikdo jiný nepodíval, neboť až do roku 2016 se jednalo o vojenský újezd. Po tomto roce se prostor otevřel veřejnosti – až na několik výjimek, kde ještě neproběhla pyrotechnická asanace, případně se tam za vysokým plotem nachází kdo ví co. Lesy a kopce jsou protkané sítí cyklistických i turistických tras (kdy značení na místě nemusí odpovídat tomu v mapách), zázemí pro turisty (jako jsou třeba přístřešky a hospody) však chybí. Nejspíš právě díky tomu neproudí do Brdů davy lidí.

DSCN3071

Jedná se o velký prostor se spoustou zajímavých míst, vyhlídek, kopců. Jak toho stihnout co nejvíc? No přece na kole!

Auto necháváme v obci Obecnice kousek  Příbrami, a hned začínáme mírně stoupat. Jsem překvapená: čekala jsem lesní cestu s kamením a kdo ví čím, zatím je to někde méně, někde více rozbitá asfaltka. Všude kolem nás les. Míříme k „rybníčku,“ jak já říkám. Místo romantického rybníčku s kačenkami, lekníny a rákosím nás přivítá skoro 21 ha Pilská nádrž. Hráz se právě opravuje a nesmí se na ni (možná se na ni nesmí ani normálně, přece jen jde o zásobárnu pitné vody pro Příbram a okolí), tak se ani nezastavujeme a pokračujeme dál.

Sjíždíme do obce Láz (ano, tady by šlo zastavit na kafe/pivo/polévku/cokoli, ale je brzo) a pak pokračujeme do obce Nepomuk. Tady se rozhodneme udělat odchylku od naší trasy (ať to máme zajímavější) a vyrážíme (na naše poměry a kola) do terénu – na vrchol Praha, který je po Toku druhý nejvyšší v Brdech. Stoupání nám dá zabrat oběma, pak kus po krásné šotolinové cestě a už jsme na Čákové vyhlídce kousek od vrcholu. Vidíme nějakou vesnici, rybník (asi jeden z Padrťských, kam směřujeme) a pak jen lesy, lesy, lesy. Na vrcholu Prahy se nachází vysílač (meteorologický radar, převaděč a kdo ví co ještě). Kousek za vysílačem další vyhlídka, tentokrát u zbytků německého radiomajáku.

DSCN3070

Sjíždíme z kopce dolů směrem k Padrťským rybníkům. Na jedné z křižovatek mě překvapí starý křížek. Teprve u těchto rybníků potkáváme větší množství lidí. Na jednom z větších plácků v okolí se nachází nějaká stavba. Netuším, co to je zač, vypadá opuštěně a mě jenom překvapuje, že se ještě někdo nechopil podnikatelské příležitosti a neotevřel si tu hospodu. Padrťské rybníky jsou podle některých nejkrásnější částí Brdů. Sedáme si na hráz mezi těmito dvěma rybníky, obědváme a užíváme si nádherně modrou hladinu a ve větru šumící rákosí. Jedná se o vodárenské nádrže, takže i kdyby bylo tepleji, nevykoupeme se zde.

Pokračujeme do obce Trokavec. Cestou podle mapy míjíme zbytky kláštera, sami si jich ale nevšimneme. Pěšky bychom se je možná vydali hledat, ale v té rychlosti na kole… Co Brdům (a mě v Brdech) chybí jsou naučné stezky a cedule upozorňující na zajímavá místa. Časem se ale určitě objeví. Z Trokavce nás čeká krásný sjezd do obce s poetickým názvem Skořice. Dáváme pauzu, při které mi Pavel (asi na 35. km) sděluje, že už nemůže. Výborně, jsme na západním okraji Brdů, auto máme na tom východním, a mezi nimi se rozkládá spousta netušených kopečků. Nějak si neumím představit, co budeme dělat. Nakonec protáhneme nohy, přeplánujeme (rozuměj zkrátíme) trasu a pomalu pokračujeme dál, však se není kam hnát.

Další větší zastávku dáváme u loveckého zámečku Tři trubky. Ano, uprostřed bývalého vojenského prostoru zámeček, a celkem pěkný. Určitě díky tomu, že i po vzniku vojenského újezdu sloužil k reprezentačním účelům a k ubytování pohlavárů.

IMG_20180506_143904

Od zámečku hodně dlouho hodně stoupáme. Kolem nás je plot s nápisem „Objekt armády ČR ZÁKAZ VSTUPU.“ Krátký sjezd k potůčku a pak zase stoupání, delší a náročnější, než jsem dokázala vyčíst z mapy. Vedle nás se najednou kopec odlesnil – to je bývalá dopadová plocha Tok. Z jejího okraje se nám otevírá výhled na Příbram a na Svatou horu, a my víme, že do cíle už je to jen kousek. Přehlídnu se v mapě a myslím, že modrou máme jen překřížit a pokračovat rovně dál. Zarostlá lesní cesta se stromky uprostřed a kamením všude se záhy mění v zarostlou pěšinu, která postupně přechází v bažinku, kde Pavel zapadne až po řetěz a já si při jedné zastávce naberu do boty. Je to pro mě (osobu preferující na cyklistiku hladký asfalt) velký zážitek, připadám si jak hustá bikerka a hrozně mě to baví. Škoda, že ten úsek má jen asi 1,5 km. Pak už je tu krásný asfalt (asi nejhezčí za celý výlet), za stromy probleskující hladina vodní nádrže Obecnice a naše auto, které znamená cíl dnešního výletu.

IMG_20180506_161641

Za celý den jsme ujeli asi 65 km, a nastoupali asi 1200 m. Větší množství lidí jsme potkali jen na Praze, u Padrťských rybníků a u Tří trubek – prostě na těch zajímavých místech, kde lidé mají důvod zastavit. Jinak se lidé v tom obrovském prostoru se spoustou značených i neznačených cest rozptýlí a vy nepotkáte skoro nikoho.

Jednoznačně doporučuji kolo – jednotlivá zajímavá místa jsou od sebe na pěší výlet poměrně vzdálená, a ty dlouhé rovné úseky (myslím tím směrově, nikoliv vertikálně!) vám budou alespoň lépe utíkat.

Prostudujte mapu – některé lokality jsou podle ní trvale nepřístupné, a v terénu tam plot ve většině případů asi nepotkáte. Cedule s nápisy „Zákaz vstupu, prostor bez pyrotechnické asanace“ raději doporučuji respektovat. Počítejte s tím, že ne všude je signál. Jak jsem již uvedla na začátku, chybí jakékoliv turistické přístřešky, v případě nepříznivého počasí se tedy není kam schovat.

Je to prostě takový výlet do divočiny uprostřed Čech, od Prahy co by kamenem dohodil. Tak si tu divočinu zkuste užít co nejdřív, dokud je taková (v rámci našich možností) nedotčená.

trasa v mapě
65 km,  ↑ ↓ 1200 m
celkový čas (přibližně): 7 h
čistý čas pohybu: 4:45