Z nejnižšího na nejvyšší bod ČR

Jsou to už 2 roky, co jsem vymyslela a následně s dvěma kamarády (Radimem a Radimem) podnikla tůru z nejnižšího místa České republiky na to nejvyšší. Výchozím bodem bylo Hřensko, a cílovým bodem, na který jsme z časových důvodů došli jen ve dvou, byla Sněžka. Trasa to byla rozmanitá a krásná, vždyť vedla přes NP České Švýcarsko, CHKO Lužické hory, CHKO Jizerské hory a NP Krkonoše.

Za ty dva roky jsem se pořádně nedostala ani k popisu razítek a nastínění trasy v mém turistickém sešitku. Spoustu si toho nepamatuji, ale je to výprava, na kterou strašně ráda vzpomínám. Často se přistihnu, že se s někým o něčem bavím a říkám: „Když jsme šli z Hřenska na Sněžku…“ Taková výprava si zaslouží nějaký zápisek a pokus rekonstruovat trasu. Nějaké kraťoučké zápisky jsem našla na DM, dokonce i vč. map! Budiž mi to podkladem. Povídání to bude dlouhé…vždyť to bylo i dlouhé putování!

Vím, že jsme šli bez stanu, snad jen s jednou celtou, kterou jsem za celou výpravu viděla asi tak jednou. Moc jsme nevařili, o civilizaci na trase nouze nebyla a tak jsme toho využívali.

Cesta (1. den): Určitě vyrážíme po práci, určitě vlakem. Přestup v Praze a v Děčíně (i s pauzou na pivo) a do Hřenska (konkrétně tedy na druhý břeh Labe, do vlakové stanice Schona) se dostáváme až za šera. I v tuto dobu ale funguje přívoz a my se plavíme na druhou stranu. Vzhledem k tomu, že spaní má být poměrně divoké, máme v plánu čas zbývající do úplné tmy strávit v některé z hospůdek. Není až tak pozdě, ale skoro všude už mají zavřeno.
Když kráčíte Hřenskem, vyplatí se zvednout hlavu. Ne jen trochu, ale kolikrát ji i pořádně zaklonit – a na spoustě domů v naprosto neuvěřitelné výšce uvidíte značku, kam až dosahovala některá voda při některé z povodní, které Hřensko zasáhly.
Noc trávíme v přístřešku na rozcestí Tři Prameny, prakticky hned u silnice. Víc než projíždějící auta nás ale myslím trápí déšť, který tak trochu vyplavil Radima, který spal jako jediný na zemi.
trasa; 3 km

2. den: Ráno s nahozením batohů na záda dost otálíme. Prší, a ne zrovna málo. Zmoknout hned druhý den se nám teda moc nechce. Čas trávíme pod přístřeškem a batohy na záda nahazujeme až někdy kolem 10. Tento den nás čeká trasa napříč nejmladším národním parkem ČR, tedy Českým Švýcarskem. O skály rozhodně nebude nouze.
První turistickou zajímavostí na trase je Pravčická brána. Jedná se prý o největší přirozenou skalní bránu nejen u nás, ale dokonce v celé Evropě. Působí vskutku impozantně. Co by člověk na přírodní památce možná tak úplně nečekal, je vstupné. Ano, platí se. Je to ale asi logické, nejrůznější chodníčky, cestičky a vyhlídky na Pravčickou bránu a další skalní útvary je potřeba udržovat, a to něco stojí. Déšť přečkáváme v Restauraci Sokolí hnízdo s výhledem na skalní oblouk, v pauzách mezi dešti obcházíme četné vyhlídky v okolí a vstříc většině denní porce km vyrážíme až po poledni.
Za návštěvu stojí i Malá Pravčická brána, vysoká jen asi 2 m. Na jejím vrcholu je zbudovaná vyhlídka. Tady vás nikdo o vstupné nezkásne 🙂
Další zajímavostí je loupežnický hrad Šauštejn, či spíše jen skalní plošina, na které kdysi hrádek stával. Batohy necháváme dole, hned zespodu je vidět strmý žebřík, po kterém výstup nebyl úplně snadný, výhled však stál jednoznačně za to.
Vyhlídce na Rudolfově kameni jsme se vyhýbáme obloukem, odrazuje nás strmé stoupání a blížící se soumrak.
Na cílové místo, Mariinu vyhlídku, se dostáváme právě včas tak, abychom stihli západ slunce. Nejen my, ale i další návštěvníci se kocháme pohledem na Jetřichovice a okolní skalní útvary, na to jak padá tma, všechno utichá a v obcích v údolí se postupně rozsvěcejí světýlka. Lidé odchází a zůstáváme jsme jen my tři. Do přístřešku se vejdeme tak akorát. Jediným problémem (a navíc jen pro mne jako pro holku) je čurání: kam prostě chcete jít na holé skále?
Každopádně ten večer si (v dobrém) budu pamatovat snad do konce života.
trasa; 18,5 km, ↑ 1300 m

 

3. den: Nad ránem přichází několik turistů podívat se na východ slunce, nikdo nás ale neruší a ani se nesnaží vniknout do přístřešku. Nevím, jestli jsme my východ viděli nebo ho zaspali nebo na něj prostě rezignovali, opravdu nevím.
Vracíme se kousek zpět, jakoby směrem k Rudolfovu kameni, zastavujeme se na vyhlídce Vilemínina stěna, odkud se ještě naposledy pohledem loučíme s „naším“ přístřeškem na Mariině skále.
Na rozcestí u Dolní Chřibské jsme opouštíme NP České Švýcarko a vstupujeme do CHKO Lužické hory. Celé německo-česko-polské pomezí je typické tzv. podstávkovými domy, v Lužických horách bych řekla, že je jich úplně nejvíc a některé jsou opravdu moc pěkně opravené. V Dolní Chřibské dokupujeme nějaké potraviny, na krásně opraveném náměstí si na zahrádce asi jediné restaurace dáváme oběd a ubíráme se dál.
Dalším bodem na trase má být Jedlová a rozhledna na jejím vrcholu. Nějak ale pokulhává značení nebo náš orientační smysl, a my se zcela neplánovaně dostáváme až do Jiřetína pod Jedlovou. Pěkně opravené náměstí a zasloužená zmrzlina. Už dost vyčerpaní stoupáme kolem rokokové křížové cesty na Křížovou horu a pak, už konečně zase zpět na „naší“ červené turistické značce, na vysněnou Jedlovou.
Na vrcholku je nejen krásná kamenná rozhledna, ale i hospoda (jak jinak) a další turistická infrastruktura (určitě nějaká půjčovna koloběžek a lanový park). Každý dle svých priorit: někdo prvně pivo, někdo na rozhlednu. Výhled naprosto není omezován stromy. Součástí vstupenky je směrová růžice a my tak naprosto přesně víme, kam se díváme (tedy až poté, co se zorientujeme, a že to nebylo tak úplně jednoduché!).
Po zasloužené pauze pokračujeme dál, mám toho už docela plný kecky a kluci myslím taky. Když ale zjistíme, že na zřícenině Tolštejn mají ještě otevřeno (a to bylo určitě už k 19. hodině), padne rozhodnutí ji navštívit a rozhodně nelitujeme. Výhledy z vyhlídkových plošin stojí za to a my vidíme místa, kde jsme už byli, stejně jako tušíme ta, na která teprve zamíříme.
Cesta k našemu nocovišti dál vede lesem, prakticky souběžně s hranicemi s Německem, a strašně se vleče! Radim se nás pokouší rozptýlit tím, že se nás snaží naučit nějaká německá slovíčka a fráze, chvílemi se mu to i daří. Když se konečně ocitáme na rozcestí Odbočka na Luž, jen se svalím do trávy (přístřešek sice byl, ale takový, že 3 lidi by se do něj v noci nevešli), nějak pod sebe dostávám karimatku a rozhodnu se na tomto místě strávit noc. Sice jsem propagovala, že bych chtěla stihnout východ slunce na Luži, ale kluci mě velmi rychle vysvětlili, že to není dobrý nápad. Ani si pořádně nestíhám užít nádherné oblohy poseté hvězdami, tak rychle se mi zavřely oči.
trasa; 31 km, ↑ 1280 m

4. den: Ještě před svítáním nás probouzí procházející skautský tábor směrem na Luž. „Jdou na východ slunce! Jdeme taky, “ zamumlala jsem, v polospánku zavnímala dvojhlasné jednoznačné „NE!“ a spala jsem dál.
Pravděpodobně díky naší včerejší zacházce (já za tu nemůžu!) mi tento den téměř nesvěřují mapu a já moc nevím, kde se nacházíme.
Výstup na Luž si pamatuji, byl to celkem masakr a na to se nezapomíná. Výhled z této hraniční hory stojí však za to, a ta zima a studený vítr, který sužuje vrchol, taky. Přiznám se, moc se tam nezdržujeme. Dříve na vrcholu stála nějaká chata, ale ta by nám stejně byla asi houby platná, neboť jsme tam byli moc brzo ráno.
Pak už se prakticky celý den pohybujeme na německém území. Na trase jsou už tradičně nějaké skály a vyhlídky, feratu Nonnenfelsen jsme myslím raději vynecháváme. Turistické značení není tak dokonalé jako u nás, a my tak kolikrát nevíme, zda vůbec jsme tam, kde jsme být chtěli.
Větší zastávku děláme v městečku Kurort Oybin. Moc pěkně jsme se v tomto lázeňském městečku vyjímáme! Všichni vyšňoření jak na kolonádu, my zpocení, smradlaví, s velkýma batohama. Ceny jsou značně nad naše možnosti, i tak se ale nějak zvládáme najíst a zbude nám i na radlera – do plastového kelímku, vypitého na trávě krásného lázeňského parku, kolem sebe rozložené navlhlé věci aby uschly. No musí na nás být parádní pohled.
Na návštěvu hradu Oybin nám nezbývá energie, čas, ani eura. Ale vypadá teda moc pěkně, tyčí se nad městem na majestátní skále, po které dokonce lezou i nějací horolezci (předpokládám ale, že tam vede i nějaká snazší cesta). Pokud se v těchto končinách ještě někdy ocitnu, na prohlídku určitě zajdu.
Pod Loupežnickým vrchem jsme přecházíme zpět do ČR. (EDIT 1: bylo mi připomenuto, že bylo takové vedro, a my byli tak zničení a někteří z nás měli takovou chuť na pivo, že já s Radimem a věcmi zůstáváme na jednom z rozcestí v lese, a Radim se  vydává pro pivo do nedaleké obce. Nedaleké = asi 2 km vzdálené. Než mu to pivo natočili a než se vrátil, tak nás skoro chuť přešla. Ale jenom skoro!)
Noc se rozhodneme strávit na pokosené louce nad obcí Horní sedlo, lidi z nedalekého domku pohostíme naší slivovicí, takže s námi nemají nejmenší problém. Leháme si tak, abychom měli výhled na západ slunce (to když otočíme ve spacáku hlavu vlevo) i na východ slunce (když otočíme hlavu vpravo). Jsem tak mrtvá, že zaspím i divočáky, kteří podle kluků řádí na kraji lesa za našimi hlavami.
trasa; 20 km, ↑ 830 m

5. den: Hned od rána je jasné, že to bude horký den. A náročný, ne úplně krátký a ne úplně bez kopců. Krásnou zastávku máme na Bílých kamenech, což je skupina pískovcových, zvláštně zbarvených skal, na kraji lesa, u obce Jitrava. Do některých jsou vytesány schůdky a dá se jít poměrně pohodlně nahoru a pokochat se pohledem na zelené louky Lužických hor.
Dáváme nečekaně dobrou polívku na benzínce a procházíme obcí Jítrava, kterou dodnes považuji za jednu z nejhezčích obcí, které jsem kdy viděla a čas od času se podívám, zda se tam neprodává třeba nějaká chalupa. Neprodává.
A pak už směrem na Ještěd. Cesta je to dlouhá! Něco zajímavého si slibujeme od vrcholu Malý Ještěd (nic tam nebylo), rozptýlí nás až skalní útvar Dámské kameny.
Stoupání na Ještěd je namáhavé. Je strašné vedro, v nohách už máme spoustu kilometrů, na zádech těžké batohy a ta stavba nahoře se přibližuje tak děsně pomalu… Konečně jsme na silnici vedoucí na vrchol! Tady je opravdu spousta lidí, aut, cyklistů. Však výhledy už odtud stojí za to. Posledních pár set metrů dáváme s Radimem jako běžecký závod. Pěkně blbý nápad, navíc si už ani nepamatuji, kdo vyhrál. Konečně jsme na plošině nahoře a můžeme se kochat výhledy, jako už téměř tradičně na to, kde jsme už byli a kam ještě půjdeme. Občerstvujeme se, pro Radima přijíždí Soňa a on nás opouští. Pracovní povinnosti nebo co.
Dál pokračujeme jenom ve dvou. Sestup z Ještědu po modré do Liberce se mi zdá snad ještě horší než výstup. V Horním Hanychově sedáme na tramvaj a do centra pokračujeme takto. Nakoupíme, ubytujeme se v HOTELU (!!!!), na večeři jdeme na pizzu a pak se ještě zmůžeme na krátkou prohlídku Liberce po setmění. Nasvícená liberecká novorenesanční radnice je nezapomenutelná, stejně jako valdštejnské domky s hrázděnými štíty prakticky v centru města.
trasa; 25 km, ↑ 1240 m

6. den: Budíme se jako do jiného světa: to tam je teplo, slunce nevidět, obloha ocelově šedá a slibuje déšť. Míříme na vlak, kterým se přesouváme do Bílého potoka. Při stoupání na Hubertku začne poprchat, nám došly data a tak nevíme, zda bude lepší čekat nebo jít dál. Nakonec volíme variantu krátkého občerstvení na Hubertce. Během výstupu na Smrk začne být opravdu pěkně hnusně a já jsem na této nejvyšší hoře Jizerek ráda, že vůbec vidím tu rozhlednu, která nahoře stojí. Ve spodní části rozhledny vytahujeme snad všechno teplé oblečení, které máme, vždyť teploměr ukazuje pouhopouhých 5°C!  Potkáváme tatínka s holčičkou, kteří jsou na víkendovém přechodu. Vytahujeme vařič (na čaj pro holčičku, i pro nás) a slivovici (pro nás a pro tatínka). Loučíme se a obezřetně scházíme po dřevěném „nebeském žebříku“ dolů.
Mé milované Jizerky procházím v botách, do kterých mi nateklo horem i spodem a v pláštěnce, kterou na pytláckých kamenech rozervu. Doufám, že dál už nebude pršet. Na Jizerce se jdeme schovat před lijákem a zahřát polívkou i jídlem. Zastávka se pěkně protáhne a my nevíme, kam bude v našich silách dojít. Pokračujeme podél Jizery českou stranou, takže řeku za vzrostlými stromy téměř nevidíme.
Přicházíme k osadě Mýtiny. No, osadě…žádná hospoda, kam by zmrzlý turista zalezl. Všude krásný zelený trávníček, který láká k posezení či poležení – jen kdyby nebyl tak promáčený vodou. Procházíme široké daleké okolí a hledáme, kde strávit noc. Přístřešky, zaznačené na mapě, se nám vůbec nelíbí. Nakonec počkáme na odjezd posledního vlaku a utáboříme se pod střechou přímo na železničním nástupišti a prakticky to tam celé obsadíme, mezi sloupy natáhneme šňůry a sušíme prádlo.
trasa; 28 km, ↑ 1140 m

7. den: Plán sbalit se a vypadnout před odjezdem prvního vlaku tak nějak úplně nevyšel. Pro zalepené oči ani nemůžu říct, jestli se na nás třeba někdo škaredě nekoukal, každopádně nám nikdo nic neřekl. Ráno počasí není o nic lepší než včera. Vydávat se na hřebeny Krkonoš v tomto nejistém počasí se nám vůbec nechce, a tak dobrý půlden trávíme v Harrachově, kde zmrzlý Radim doplní svůj šatník o jednu teplou mikinu.
Po poledni se trochu vyčasí a my se rozhodneme to risknout. Díky počasí není u Mumlavských vodopádů takový nával, jaký by se na této přírodní „atrakci“ dal čekat. Na kluzkých kamenech je potřeba postupovat obezřetně.
U Krakonošovy snídaně kontrolujeme předpověď počasí, zpoza mraků začíná pomalu vykukovat sluníčko a tak pokračujeme nahoru. Na rozcestí U třech pánů objevíme přístřešek, který předčí naše očekávání. Na zakempení je ale ještě brzo, pokračujeme tedy na Labskou boudu, která za mlhou či mrakem není téměř vidět. Když se konečně vyloupne a já ji poprvé udivím, poklesne mi brada a mé stavařsko-estetické srdce se málem zastaví. Takovou … stavbu jsem teda v národním parku nečekala. Je to věc názoru a osobního vkusu, uznávám. Radši jdu rychle dovnitř, na teplou polévku a čaj, vše s patřičnou vysokohorskou přirážkou.
Poměrně brzy se vracíme na rozcestí do přístřešku, trochu se bojíme, aby nám ho někdo neobsadil. Jsou v něm dokonce i postele! Prostě parádní nocleh se vším všudy!
trasa; 14 km, ↑ 800 m

8. den: Dnes je den D! Den, kdy máme dosáhnout vrcholu našeho putování. Tedy Sněžky. Sice na nás kouká sluníčko, ale moc nehřeje. Spíš vůbec.
Přes pramen Labe se dostáváme na krkonošský hřeben, který vede prakticky celou dobu po hranicích s Polskem. Cesta to vůbec není nudná! Fascinuje mě, jak na polské straně kopce padají prudce dolů. Některé výhledy jsou dech beroucí, třeba ten u Sněžných jam, s trochou představivosti člověk úplně vidí, jak si kdysi dávno ledovec razil cestu do údolí. Na hřebeni se nachází i několik výrazných skalních útvarů, např. Mužské a Dívčí kameny. Poblíž bývalé Petrovy boudy probíhá čilý stavební ruch a dnes tam už dost možná stojí nějaký hotýlek, restaurace, či něco podobného.
My se najíme na Moravské boudě, příjemné posezení, milá obsluha a dobré jídlo. Z hřebene je to jen maličká zacházka. Po návratu na hřeben nás záhy čekají vyhlídky na 2 ledovcová na polské straně: Wielky a Maly Staw.
Protože eura nám došly už někde v Lužických horách, zastavujeme se na Luční boudě, a dáváme si jejich pivo Paroháč z nejvýše položeného pivovaru v ČR. Nejsem žádný pivní znalec, takže můžu jen konstatovat „prostě pivo.“ Z okna se kocháme pohledem na Sněžku. Venku sice svítí slunce, ale žádné teplo není. Na vrchol je to co by kamenem dohodil. My máme v plánu přečkat tam noc, takže se nám nahoře nechce moc zdržovat dokud je tam hromada lidí.
Na Sněžku přicházíme ve chvíli, kdy je tam téměř liduprázdno. Teda kromě asi 2 či 3 dělníků (?), kteří kutí něco nahoře na poštovně. Nevšímáme si jich, oni nás taky ne. Ideální stav. Fouká pekelně. Ani se nám nechce moc koukat na tmavnoucí krajinu. Pro nocování volíme místo co nejméně vystavené větru a tulíme se nejen k sobě navzájem, ale i k budově lanovky.
Projde kolem nás posledních pár lidí, my už oba zalezlí ve spacáku (kompletně oblečení) a koukají nám jenom nosy. Slivovice na zahřátí pomalu dochází a hlavně moc nefunguje! Moc nespíme, prakticky vůbec. Když už se mi konečně podaří usnout, vzbudí mě hukot lanovky, dělníci konečně skončili a odjíždějí dolů. Vnímám, že Radim s nimi dokonce hovořil.
trasa; 22 km; ↑ 1340 m

9. den: Když se mi podaří usnout podruhé, budí mě lidé směřující nahoru na východ slunce. Nemám sílu vylézt ze spacáku. Radim do mě šťouchá a říká, že tohle, ten východ slunce, to je přece cíl naší výpravy, proto jsme sem šli a na to jsme se celou dobu těšili. Sluníčko se schovávalo za mrakem a oparem, ale nakonec na nás, celé krvavé, vykouklo. A stálo to za to!
Jen se trochu rozední, balíme se a odcházíme. Je nám pekelná zima. Radim vytahuje přenosný teploměrek. 0°C. K tomu ledový vítr. Až někde u Jelení boudy se nám podaří se zahřát.
Scházíme přes Pomezní boudy dolů, v Horních Albeřicích se stavujeme na jídlo a pokračujeme dál. Máme najitý spoj z Horního Maršova. Víme, že naše putování pomalu končí a tak si ještě užíváme posledních pohledů na Sněžku, na hřebeny Krkonoš i na louky s pasoucími se krávami.
trasa; 25 km;  ↑ 850 m

Bylo to do jisté míry neskutečné putování. Putování, u kterého stačilo málo, a málem se neuskutečnilo. Bylo poměrně obtížné najít blázny, kteří by do toho v daném termínu šli se mnou. Nakonec se ale podařilo. Nevím jak kluci, ale já na to dodneška vzpomínám. Na všechny ty krásné věci, které jsme viděli a místa, která jsme navštívili. Co si však pamatuji nejvíc, to jsou ty krásné soumraky a o nic škaredější svítání, ty hodiny, kdy je svět okolo vás zbarven do úplně jiných odstínů, kdy příroda pomalu usíná a nebo naopak se probouzí.
Vydejte se taky. Nemusí to být z nějakého super atraktivního cíle do jiného obdobného, dá se jít odkudkoli kamkoli. Stačí mít otevřené oči a chtít se koukat kolem sebe. Určitě uvidíte spoustu krásného, co si budete pamatovat jako já do konce života.

Přechod (části) Šumavy

Na polovinu srpna H. naplánovala přechod části Šumavy, po nouzových nocovištích, z Modravy do Nové Pece. Na Šumavě jako takové jsem zatím nikdy nebyla. Ten kousek, který jsem z ní viděla během mých 3 účastí na Vltava Runu a při letošním splouvání Vltavy, ve mě zanechal opravdu velký dojem, tak jsem neváhala ani chvíli a připojila se.

Dostat se veřejnou dopravou z Brna na Šumavu je proces poměrně časově náročný a komplikovaný. Zvolili jsme tedy nejlepší možný spoj – ve 4:30 vlak z Brna do Prahy, a odtamtud více než tříhodinový přesun přímým autobusem na Modravu. Autobus během dlouhé cesty udělal pár „čuracích“ zastávek. Byli tací, co se báli, že to nestihnou, a drželi až na Modravu (já), a byli tací, kteří se rozhodli svoji potřebu nepotlačovat až do té míry, že jim málem v Kašperských horách ujel autobus a při dobíhání autobusu je málem zajela dodávka (H).

Krátce před polednem konečně na Modravě vyndáváme batohy ze zavazadlového prostoru. Poledne je ale čas oběda, takže zamíříme kam jinam než na jídlo. Zvolili jsme místní pivovar. Pivo dobré, radler z jejich piva a zázvorové limonády trochu netradiční, ale dobrý. Jídlo vynikající, všichni jsme si opravdu pochutnali. S obsluhou to bylo trochu horší. Bylo narváno, na jídlo jsme čekali, polévku jsme museli připomenout (2×!) a stejně ji donesli až po hlavním jídle. No ale byla vynikající!

Nahazujeme batohy na záda a vyrážíme. Většina našeho téměř pětidenního putování vede po červené turistické značce. Na sobotní cca 15 km trase nás čekala vyhlídka na prameny Vltavy (krajina tam byla hezká, ale že by byla vidět nějaká voda, to se říct nedá), oficiální (turistický) pramen Vltavy (pěkně upravený), památník železné opony a hotel na Bučině, ve kterém se sice konala svatba, ale i tak byl personál připravený na turisty, byl pro ně nachystán (omezený) výčep na prostranství před hotelem a na požádání bez problému personál doplnil vodu do lahví. Co víc si přát?

Nocležiště na Bučině bylo poměrně malé (asi nejmenší z těch, která jsme za své putování viděli). Vzhledem k tomu, že šlo o noc ze soboty na neděli, bylo i nejvíce obsazené, stany stály opravdu hustě a pokud se nemýlím, někteří spali i mimo něj. Dalo se tu ale družit s dalšími návštěvníky a zjistit od nich zajímavé postřehy k trase a dalšímu putování.

Jak takové nocležiště vypadá? Jde o vymezené prostranství (jakousi „ohradu“), na kterém se smí nocovat max. 1 noc, v čase 18 – 9 h. Můžete spát pod širákem, pod celtou, i ve stanu, toto nijak limitováno není. Na každém nocovišti byl (minimálně) jeden stůl s lavicemi a 2 toibudky. Dle mého názoru byly všechny použitelné, čisté a na některých byl dokonce i toaletní papír!

V neděli nás čekala téměř 20 km trasa z Bučiny do Strážného. Ono by to tak daleko asi nebylo, ale my si udělali zacházku k občerstvení na Knížecích pláních (kafe, kopřivová limonáda, borůvkový koláč), která stála za to. Na trase nás ze zajímavostí dále čekal starý hřbitov (pozůstatek obce Knížecí pláně), pozůstatky kostela v Knížecích pláních a pamětní desky spousty obcí vč. torza (pravděpodobně) budovy školy. Nouzové nocoviště Strážný jsme jen okoukli a vydali se ještě dolů do obce, na večeři do rybárny.

Další den jsme zpočátku vyrazili po žluté po zbytích zlaté stezky, která evidentně moc používaná není, a pak už to bylo klasicky po červené. Přes slatě, kolem dalších pamětních desek zaniklých obcí, s výhledy na druhou stranu údolí (kde už je Německo – poznáte podle obcí rozesetých na svazích) až do zaniklé hraniční obce Nové údolí. Je to místo, kde to poměrně žije: jezdí sem vlak, ve starém železničním vagónu najdete muzeum pošumavské jižní dráhy (vstupné dobrovolné), v dalším z vagónů se nachází občerstvení. Před tímto občerstvením bylo moc příjemné posezení. V Novém údolí se dá doplnit voda (vytéká z trubky v „centru“), stejně jako nakoupit. Nocležiště je od tohoto „centra“ jen kousíček.

V noci na úterý pršelo, ráno bylo zataženo a chladněji. To jsme ocenili – čekala nás  totiž nejkopcovitější část přechodu: hraniční hora Třístoličník, po zájemce (já + H) vrch Hochstein s křížem, kapličkou a vyhlídkou, trojmezí (ČR, Německo, Rakousko), vrch Plechý a Plešné jezero (a výhledy na něj). Na Třístoličníku je německá chata, kde se (za eura) můžete občerstvit. Ceny nám nepřipadaly nijak dramatické, horší to bylo s jazykovou vybaveností obsluhy a její rychlostí (na celou poměrně velkou chatu jen jedna pouze německy hovořící paní). Mezi Třístoličníkem a Plechým je to tak trochu turistická dálnice (na Třístoličník se dá totiž dojet autem). Jedná se o hřebenovku bohatou na výhledy, vidět je dokonce i Lipno. Pod vrcholem Plechého v závětří dáváme vrcholové pivo, poctivě nesené až z domova 🙂 Pak je otázka kterou cestu zvolit dolů: žlutou delší nebo žlutou kratší (která je prý daleko náročnější, strmější a skoro až nebezpečná). Zvolili jsme tu kratší a nijak extra náročná mě osobně nepřišla. Fascinující ovšem byla cedulka „na vlastní nebezpečí“ – na čí nebezpečí jsme šli doposud?

Od Plešného jezera jsme ještě toho dne došli do Nové Pece na břehu Lipna, kde jsme stany postavili v kempu, dali si zaslouženou sprchu, jídlo a noční koupel v Lipně.

Další den už následovala dlouhá cesta vlakem domů (ale jen s jedním přestupem, na který bylo dostatek času).


neuspořádané střípky, myšlenky, tipy, dojmy a zážitky pod čarou:

  • celá trasa: pokud budu někdy příště podnikat přechod Šumavy, projdu celou trasu s nocležišti, tedy ze Železné Rudy.
  • vzdálenosti: vzdálenosti mezi nocležišti byly příjemné, denně cca 15 km. To se dá ujít i na těžko bez problémů, se spoustou zastávek a kochacích výhledů. Takováto vzdálenost umožní si Šumavu opravdu projít a vychutnat, ne jen proletět. Jít to ob jedno nocoviště – taky se dá (někteří z těch, které jsme potkali, to tak dělali), ale přijde mi to zbytečně uhnané.
  • profil: až na poslední den jsem si nepřipadala jako na horách. Profil byl opravu velmi mírný.
  • cyklisté: Šumava je evidentně zaslíbená cyklistům. Spousta cest je asfaltových nebo šotolinových. Některé cesty jsou cyklistům nepřístupné (např. červená přes Knížecí pláně) ale najdou se tací, co si z toho nic nedělají. Určitě se nebudu bránit tomu strávit některou z dalších dovolených na Šumavě s kolem.
  • voda: s vodou byl problém. Ač krajina nevypadala, že by trpěla suchem, studánky prostě nebyly (prakticky neexistují na mapě ani ve skutečnosti). Naštěstí bylo pod trase dost „občerstvoven,“ kde se dala voda doplnit.
  • informace: spousta informací všude! „Knihy“ o jednotlivých obcích, naučné cedule NP Šumava k přírodě, super, takhle to mám ráda 🙂 Kdo chce, tak si přečte, komu se číst nechce, prohlédne si obrázky a nebo ceduli prostě mine.
  • příroda: rozmanitá. Většinou jsem si připadala jak v nějaké nížinné nivě a na horách. Les nejrůznější: les plný odumřelých, holých, ještě stojících stromů; mladý les, kde se menší a větší semenáčky smrků perou o místo s břízkami, jeřábi a dalšími stromy a keři; typická smrková monokultura.
  • oplocené ale prázdné „louky/pastviny“: mimo cestu se téměř nedostanete. Všude je plot, drát, ohradník. Stád minimum, dokonce ty louky ani nevypadají, že by se na nich v posledních několika měsících něco páslo. Postupem času si všimnete spousty  méně či více výrazných kamenných řad a netypických stromů (např. třešně) a začne vám docházet, že to nejsou pastviny, ale pozůstatky vymezených jednotlivých pozemků, které jsou ohrazené proto, aby tam zvědaví turisté nechodili. (nemám to potvrzené, to si myslím)
  • Schwarzenberský plavební kanál: na naší trase jsme tuto technickou památku několikrát potkali. Zajímavé dílo.
  • zavírací doba: počítat, že někam přijdete po 18h a něco si tam dáte, se na této trase moc nedá. Na Bučině, rybárna ve Strážném i občerstvení v Novém Údolí zavírali v 18h.

„Kdybys cokoliv potřeboval…“

Znáte to: přítel v nesnázích, sype se na něj celý svět, jeho jistoty se najednou hroutí jako domeček z karet, a vy byste mu hrozně rádi pomohli. Jedno pevné objetí vám však připadá málo a jinak … to prostě není jak. Tak vypustíte z úst větu: „Kdybys cokoliv potřeboval, tak jsem tady pro tebe“ a myslíte ji vážně.

Dlouho se nic neděje. Najednou telefon: „Janičko, prosím tě, potřeboval bych něco oskenovat…a spěchá to…“ Pro vás to najednou znamená nechat ležet svou práci, strávit skoro 30 minut u kopírky, domluvit se na vrácení originálů („potřebuji je ještě dnes zpátky, mohl bych se stavit kolem osmé večer?“) a své plány na večer typu „dám si sprchu a hned po práci zalezu s knížkou do postele“ odsunout… sice jen o pár (možná desítek) minut, ale i tak!

A vy se najednou přistihnete, že je vám tahle drobná pomoc za těžko. Skoro se k tomu musíte vnitřně nutit a je vám ze sebe samých špatně…

Tento dnešní souboj s vlastní leností/pohodlností/neochotou jsem vyhrála. Budu se ale muset zamyslet nad svou otevřeností k přáním a potřebám ostatních. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří tu pro mě jsou prakticky kdykoliv, kdy potřebuji. Ale jsem tu i já pro ně…? A kde je ta rozumná hranice mezi „být pomocí“ a „nechat se zneužívat“?

Potulka ze Šumperka do Šternberka

i když původně bylo plánováno až do Olomouce.
počet účastníků: Helča, Lukáš, Martin, Martina, Radim, já; (posléze snížen 3: H + L + já)

Pátek 14. 7. – Vzhledem k tomu, jak probíhala naše domluva, (chvílemi až nedomluva), je s podivem, že se krátce po páté hodině ranní scházíme na Brněnském hlavním nádraží v plném počtu. Vybavení účastníků se různí: malé baťůžky dua M+M působí dojmem, jako by ti dva vyrazili na jednodenní výlet, s tím ale trošku nehrají spacáky, které nesou v rukách; naopak Lukášova krosna vypadá, že se chlapec vypravil odhadem na 10 denní přechod nějakého rozsáhlého evropského pohoří; můj, Radimův a Helčin batoh odpovídají tak nějak tomu, co nás čeká.

Cesta vlakem uteče rychle, v kupéčkovém vagónu jsem nejela ani nepamatuji. Něco málo před osmou vystupujeme v Šumperku na nádraží, v nedalekém supermarketu nakoupíme poslední zbytky jídla, pití a pochutin, a vyrážíme. Plánovaných 30 km ve mě po zkušenosti z minulého víkendu budí respekt, a už od začátku projevuji obavy, že to nemám šanci ujít.

Po červené turistické značce se vymotáme ze Šumperka, pokračujeme kolem letiště a v. n. Krásné (škoda, že je tak brzy a že nás čeká taková porce kilometrů, jinak začnu škemrat, ať se jdeme vykoupat). Pak pomaličku stoupáme lesem po zarostlé pěšině, která dává tušit, že se nejedná o příliš frekventovanou trasu. Asi 6 km od našeho výchozího bodu, u lomu Krásné, se dle mého názoru začíná teprve stávat trasa atraktivní. Stoupání sice nabírá na intenzitě, konečně ale nejdeme po asfaltu, nepřeskakujeme přes bláto ani se neprodíráme houštinami jakožto živí sběrači klíšťat. Při jedné ze zastávek uprostřed kopce Lukáš konečně vytahuje tyčinky, o kterých celou cestu vlakem básnil a troufám si říct, že nás na ně všechny patřičně natěšil. A bylo na co: datle + kokos + arašídy + kakao dohromady vytvořily naprosto neskutečnou kombinaci, kam se hrabou všechny corny, cutrendy, fittyčinky apod!

Krátce před polednem se po cca 10 km ocitáme na vrcholu Kamenec, u rozhledny, která spíš než rozhlednu připomíná obrovský posed. Rozhled jsem upřímně čekala trošku lepší, trochu mu bránily stromy, ale viděli jsme i Praděd, tak co si přát víc. Po krátké svačinové pauze pokračujeme na Rabštejn. Prvně děláme pauzu u turistické chaty/restaurace, kde si každý dopřeje dle svého hladu a svých chutí: pivo, polévku, žebra, či lasagne, nabídka je dobrá, ceny adekvátní. Zdržíme se déle, než jsme čekali. Projdeme si ještě nedaleké skály, resp. zříceninu hradu Rabštejn. Několikrát jsem na něm byla, ale pamatovala jsem si ho jinak. Zklamaná nejsem, spíš naopak! Výhledy stojí za to, modrá obloha, slunce, paráda. Při opětovném průchodu kolem chaty Rabštejn doplňujeme vodu a kolem 16 hod se vydáváme do druhé poloviny naší plánované trasy. Opravdu si neumím představit, jak těch zbývajících 15 km ujdeme.

Scházíme do obce Bedřichov, procházíme kolem svahu, ke kterému se vážou mé lyžařské začátky. Překvapí mě kostel, který byl (ne tak dávno) téměř zborem, teď má krásně opravenou věž a celkově budí dojem, že se na něm začíná pracovat a možná, že slouží konečně i svému účelu. Stále po červené krosíme serpentiny obcí Dobřečov a bojíme se přicházejícího deště. Do Tvrdkova dorazíme suchou nohou, na návsi vyčkáváme, co bude dál. Radim, oproti ostatním plný energie, hledá hospodu, kterou nakonec objeví Lukáš. Nu, hospodu… spíš taková nálevna či putyka to byla. Paní nám ale uvařila čaj, natočila pivo, střechu, pod kterou jsme se mohli schovat před deštěm, to mělo, prostě spokojenost.

Za šera se dostáváme na rozcestí „Nad vodopády,“ mapy slibují jeden přístřešek vlevo, druhý vpravo, na jednu stranu vysíláme Radima, na druhou Lukáše, já s Helčou osvěžujeme nohy v potoce. Radim se vrací brzy, přístřešek tam prý je, ale všichni se do něj nejspíš nesměstnáme. Na Lukáše čekáme dlouho, nakonec se ho vypraví Martin hledat, po chvíli se vracejí oba s dobrou zprávou: přístřešek je až u vodopádů, jde se tam poměrně náročným terénem, ale je velký a vejdeme se do něj všichni. Proto volíme tuto variantu. Cesta za šera, na těžko, přes vlhké a mechem porostlé kameny jednoduchá není, ale všichni jsme ji zvládli. Na závěr kraťoučké stoupání k našemu „Orlímu hnízdu“ a po studené večeři už se za šumění vodopádů něco před 22 hod ukládáme ke spánku.

Sobota 15. 7. – Jsem ranní ptáče a probouzím se celkem brzy. Ještě před sedmou se vykopu ze spacáku, beru osušku a jdu se okoupat do ledového potoka. Už dlouho mě nic tak neprobralo! Helču jsem inspirovala, Radim se někam ztratil, ostatní ještě leží. Začnu vařit kafe a chystat si snídani, to ostatní konečně také probere k nějaké aktivitě. Poté si s Helčou a Radimem jdeme projít vodopády, ze kterých jsme včera za šera moc neměli. Jsou krásné a rozhodně stojí za návštěvu! Ostatní přesvědčíme alespoň ke skupinové fotce pod vodopádem.

Po deváté nasazujeme batohy a podél říčky Huntavy jdeme po zelené až k soutoku Huntavy s Oslavou, a po modré stoupáme k hradu Sovinec. Kousek před ním nás chytá liják, proto nasazujeme pláštěnky. Hned první pohled na hrad je impozantní, mé nadšení trochu zchlazuje množství turistů, protože na hradě se koná nějaká akce (šermíři, stánky, a tak). S Helčou a Lukášem investujeme nemalý peníz k tomu, abychom se mohli jít do hradu podívat, a stálo to za to. Ostatní, hradu nechtiví, zůstávají za deště v jednom z výklenků na prvním nádvoří a hlídají batohy, což nám naši prohlídku značně zjednodušilo. Areál je poměrně rozsáhlý, je možné jít se podívat do mučírny ve sklepení, projít budovu purkrabství, vystoupat na věž … pouze páté hradní nádvoří je zaplněno kvůli probíhajícím vystoupení šermířů plné lidí a nedostaneme se něj. Pojíme něco z četných pochutin, které přítomné stánky nabízejí, zahřejeme se medovinou, promeškáme okamžik modré oblohy a slunce, a tak batohy nasazujeme až už je zase pod mrakem a schyluje se k dalšímu dešti.

Stoupání od hradu (ano, hrad není na kopci a opravdu se od něj stoupá) nám dá zabrat. No a pak začíná pršet, a až na krátkou přestávku to vydrží asi 10 km. Nikde žádný přístřešek a tedy žádná možnost udělat komfortní přestávku. Na Helče s Lukášem bylo vidět, že už to moc nešlape, přesto neremcají a jdou. Jak 5 km před cílem vykoukne sluníčko nálada se okamžitě zlepšuje a ani nás netrápí, že Oltářní kámen vidíme jen mezi stromy, u Josefčiny studánky doplňujeme vodu a závěrečný půl kilometr k plánovanému přístřešku pod Dubovou horou uteče rychle.

Výhled z přístřešku na Šternberk a Svatý kopeček u Olomouce je moc hezký. Ale ten kopeček se zdá TAK daleko…tam přece nemůžeme dojít. Helča tuhle myšlenku řekne nahlas, Lukáš se k ní přidává, a v tu chvíli se to začne rozpadat: Radim si domluví se Soňou odvoz z nedaleké dědinky, M+M se k němu přidají a nakonec zůstáváme jen ve třech. Jsme z toho trochu rozpačití a zklamaní, ale ráno moudřejší večera….

Noc byla trochu kulturním zážitkem, neboť jsme slyšeli hudbu z nedaleké letní noci. Naše přítomnost se asi moc nelíbila pár lidem, kteří auty kdo ví co za štěstí přijeli hledat k „našemu“ přístřešku. Ze začátku jsme měli trochu problém s myší, ale nakonec jsme usnuli a vyspali se snad líp než u vodopádů.

Neděle 16. 7. – Ráno jsme nikam nespěchali, nad Kopečkem jsme (téměř) už ani neuvažovali, a protože jsme věděli, že nás čeká jen pár kilometrů do Šternberka, bylo ráno opravdu pozvolné. Ač se budíme celkem brzy, ještě ležíme ve spacácích, na snídani dojídáme poslední zbytky neseného jídla a teprve kolem deváté začínáme scházet do Šternberku. Počasí parádní, slunce a modrá obloha, včerejší déšť je úplně zapomenut.

Asi 6 km do města nám rychle uteče. Prvně stoupáme na hrad, prohlídku zamítáme a tak si procházíme pouze volně přístupný areál, který je ale poměrně rozsáhlý a zajímavý, rozhodně nelitujeme. Ve městě nakoukneme do kostela Zvěstování Panny Marie, který zvenku vypadá otlučeně, ale vnitřní barokní výzdoba je okouzlující. I centrum města nás zaujalo: krásně opravené domy, květináče osázené muškáty…prostě moc pěkné. Proto nechápeme, proč je v pravé poledne město vylidněné a cukrárny zavřené. Nakonec se vracíme hned k první restauraci kterou jsme viděli, poobědváme, dáme kafíčko a pak už nás čeká jen kousek městem na nádraží, závěrečná zmrzlina s jedním přestupem cesta do Brna. Kolem 18 hod už odemykám dveře domu a vím, že zítra mě čeká návrat do reality pracovního dne…


přibližná trasa:
den 1, den 2, den 3

Přátelství…

Dnes mi facebook připomněl, že jsou to 3 roky, co jsme se s mým kamarádem „stali přáteli.“ Zaskočilo mě to….JENOM 3 roky. Opravdu, jen tři roky od toho co jsme se potkali a to se ještě tak nějak více či méně omylem dali do řeči. Tehdy jsem pokukovala po jeho kamarádovi, a naprosto jsem netušila, že důležitým se pro mě stane ten, který stojí kousek vedle a hlavně jsem vůbec nechápala, proč se nám tam motá.

Mám pocit, že za tu poměrně krátkou dobu jsme toho spolu zažili neskutečně moc. Zpočátku „jen“ nějaké běhy, pak i vícedenní akce, s tím, že z té první jsme (myslím oba) odjížděli s pocitem, že toho druhýho zabijeme, nebo ho minimálně už v životě nechceme vidět. Nakonec se to nějak urovnalo, a my fungujeme dál a mám pocit, že čím dál tím líp. Nevídáme se moc, ale komunikujeme spolu skutečně denně, a kdykoliv spolu jsme, tak to stojí za to.

Nezbývá mi než poděkovat…
– osudu nebo tomu nahoře za to, že nás svedl dohromady;

A pak už vlastně asi jenom Radimovi, za to:
– že je tu prostě vždycky
– že ví, co potřebuji (nebo to minimálně velmi rychle pochopí)
– že se nebojí mi říct všechno upřímně
– že umí vyslechnout moje stesky a nářky, a zároveň se nebojí podělit o ty svoje
– že se mnou dokáže vést debaty a řešit důležité problémy (výměnou za velbloudy počínaje a záchranou celého světa konče)
– že dokáže do mých úvah a myšlenek vnést kus toho chlapského pohledu, který je naprosto odlišný od toho mého
– že mi otevírá oči a rozšiřuje obzory
– že se se mnou nebojí jít do žádné bláznivé akce, kterou vymyslím
– že je tak úžasně tolerantní, trpělivý, umí se přizpůsobit a taky se mě umí zastat
– že se vlastně vždycky (hlavně díky němu) nějak domluvíme.

Děkuju…

A jak říká facebook: I když jsou miliardy přátelství, tak to naše je jen jedno.

Na závěr jedno předsevzetí: zkusit víc dávat než brát. Nebo to aspoň konečně dorovnat.