Všem z jednoho hrnce

Přiznávám, že BLW se mi i přes snahu zavést nepodařilo. K obědu tedy zelenina (příp. i s masem) pěkně na lžičce a já se musím přiznat, že už mě to dost nebaví. Pořád je to v zásadě to samé dokola a nevypadá to zrovna nejvábněji. Taky je to speciální vaření pro jednoho člena rodiny, o kterém se nikdy dopředu neví, kolik toho sní. Existují jen dvě možnosti: buď je toho moc a nebo málo. Apetit naší malé slečny se mění naprosto neskutečně a někdy do sebe horko těžko dostane 50 g něčeho, a o den později toho samého sní klidně o 100 g víc a ještě se dívá, co by se kde dalo sníst.

Říkala jsem si, jestli by už nešlo vařit (alespoň občas) pro nás všechny společně. Prvním takovým jídlem byl špenát. Slečně jsem odebrala před osolením a dochucením, stejně tak brambory a z vajíčka dostala jen žloutek. A první společné jídlo, které dokonce vypadalo jako jídlo, bylo na světě.

A dál? Náhodou jsem objevila stránky máma v kuchyni, které jsou plné neskutečně inspirativních receptů pro celou rodinu. U každého receptu je psáno, od jakého věku je cca vhodný. A tak už za sebou máme krůtí karbanátky (které manžel nejedl, protože prostě červená řepa ne! – chápu), dýňové rizoto (které je podle naší slečny velká mňamka), teď o víkendu to bylo dušené hovězí s kapustičkami (které mne naučilo jíst růžičkovou kapustu) a chystám se na sekanou.

V zásadě asi nejde o nic extra, ale sama se v jídle a výživě tak trochu plácám a zde to někde přehledně zpracoval a mám to tedy téměř bez práce. To vymýšlení. Nikdo to za mě neuvaří. Stránek, kuchařek a tipů, co dětem vařit, je určitě spousta, mě prozatím vyhovuje tady tato.

Držím se nesolení a nekořenění (příp. jen bylinkami), vařím tak v 85% z kojenecké vody, ale už jsem si troufla dát do jídla cibulku a řekla bych, že dobrý 🙂 Ze své hlavy jsem vytvořila tvarohovo – žloutkovou pomazánku s pažitkou a princezna si na ní ráno mooooc pochutnala. Ono to půjde. Hlavně se toho nebát.

Dva měsíce příkrmů

Letí to neskutečně! Už jsou to prakticky 2 měsíce, co jsem nezačala s BLW. Dva měsíce, to je docela dlouhá doba, tak jak jsme na tom teď?

Hlavním zaplňovačem bříška je stále ještě mlíčko. Repertoár ochutnaných potravin se už ale u naší malé slečny postupně rozrůstá. Její jídla se převážně skládají z toho, co oficiálně může. A jakožto přející rodiče si samozřejmě občas odtrhneme od úst a dáme jí i kousek toho, co máme my. Taková brambora od táty z talíře je něco úplně jiného než brambora kterou má ona sama. Buchty! To je taky kapitola sama pro sebe…. No a taková kůrka chleba, to je teprve dobrota!

Jsou samozřejmě jídla populární a jídla naprosto neoblíbená. Třeba rizoto, fuj. Zato špenát, dýně, červená řepa a hlavně brokolice, to jsou dobrůtky. Ale i sebevětší dobrůtku zvládne pokazit maso.

A jak jsme na tom s BLW teď? Nejoblíbenější činnost naší slečny na bříšku je stále letadlo, takže na bříšku si do úst nic nedá. A sama nesedí, což je úplně v pořádku, ale na úplnou samoobsluhu u stolu to taky ještě není. Takže BLW to pořád není, a asi ani nikdy nebude, je to takový mix. Je ale úžasně vidět ten pokrok: ze začátku nevěděla, co si počít s kousíčkem nerozmáčknuté brambory puse (ano, mixér jsem ještě nevytáhla, pouze mačkám vidličkou a čím dál tím míň). Teď? Teď si užmoulá klidně 2cm kousek kůrky a hravě si s ním poradí, stejně tak umí užmoulat okurek a jiné. Když to nejde, tak to prostě vyšprtne jazykem ven. Banán žmoulá z celého, ten rozmačkaný vidličkou zcela jednoznačně chutná jinak – hůř. Ráda jí dávám něco do ruky a ona se tím krmí sama. Bohužel třeba banán je na toto nepraktický, vždycky ho rozmáčkne a nebo ho svou neohrabanou manipulací zlomí a pak už to nejde. Občas mi bere lžičku a snaží se ji dát do pusy.  A tak.

Mohla bych vykládat dlouho o tom, jak krásně jí, jak se sama snaží a jaká je to zábava. Ano, vypadá to, že naše slečna pochopila, že jídlo je legrace. Moc ráda vidím, že jí chutná. A už se moc těším, kam se bude posouvat dál. Mým cílem je co nejdříve nám začít vařit společná jídla.

Tři brady

Naše slečna se má čile k světu, pěkně roste, chutná jí jíst a taky pěkně přibírá. Jsem ráda, samozřejmě. Neumím si představit, že by jíst nechtěla, nepřibírala, a my to museli nějak (jak??) řešit.

Ale ouha. To, že mám problém s vlastním vzhledem a kily, je známá věc. Já sama si to uvědomuji, a snažím se to neřešit. Nejde mi to.

A co hůř! Nedávno jsem se přistihla, jak tomu malému prtěti láskyplně říkám, že má 3 brady a faldíky na stehýnkách, a že se mu za chvíli ty stehýnka nevejdou do plíny. Strašný! Úplně jsem se orosila. Nechci ze své dcery mít člověka, který přehnaně řeší kila, který se snaží být co nejútlejší, nejatraktivnější a já nevím co ještě. Všichni si asi umíme představit, kam až to může (bohužel) vést. Budu si na to muset dávat pozor. Od té doby, co jsem se u těchto blbých keců přistihla, se opravdu těmto tématům snažím v mé samomluvě směrem k malé vyhnout, a myslím, že mi to celkem jde. Tak snad ji v tomhle směru nějak negativně nepoznamenám. Uf!

Budu to dělat jinak – dokud je čas

Jak známo, příklady táhnou a děti často kopírují své rodiče. Najednou se člověk stane rodičem a dojde mu, že velmi brzy začne být taky kopírován. V tu chvíli si možná nemálo lidí uvědomí své nešvary a nedostatky. Prostě věci, které svým dětem člověk předat nechce.

Zatím to naše malé prtě většinou spí, z hlubokého kočárku kolem sebe moc nevidí, a vlastně tak nějak celkově to s tím zrakem není úplně ideální. A to nám dává čas (alespoň trochu času) na sobě zapracovat. Je nám totiž jasné, že změna zažitých modelů nebude ze dne na den.

A o co konkrétně v našem případě jde? V zásadě zatím asi o tyto 3 věci, které vnímám jako nejpalčivější:

  1. chození po přechodu. Bydlíme na malém městě, kterým vede jedna poměrně rušná silnice. Konkrétně na této silnici je přechodů docela dost, občas ale poměrně nelogicky rozmístěných a tak jsme byli zvyklí si cestu prostě zkracovat a k přechodu nezacházet (ruku na srdce, kdo to občas nedělá). Ale bezpečnost nadevše, a tak se teď učíme chodit po přechodu. Je to objevné, např. poměrně dlouho jsem žila v přesvědčení, že u jedné autobusové zastávky právě na té rušné hlavní silnici přechod není. Chyba lávky, on tam je. Akorát asi o 30 m dál.
  2. odložení mobilů. Ani jsem si neuvědomovala, kolik času denně strávím na telefonu, resp. na internetu. Vyhledávám informace, čtu zprávy, komunikuji se světem, či se jen tak flákám. Kde se bere to, že se ani ne roční děti sápají po telefonu, rozumí si s tabletem a ty jen o málo starší si přejí dětský mobil k Vánocům? To, že jsou tyhle krabičky nedílnou součástí našich životů vidí přece u nás, chtějí být jako my a taky mít takovou krabičku. Přijde mi to hrozné. A tak se snažíme omezovat. Upřímně, moc nám to nejde.
  3. zelenina na talíře. Tento bod programu pro mne není žádný problém, já se naopak velmi těším na léto, až bude plno zeleniny ze zahrady a já si budu moct míchat saláty nebo zakousnout rajče dle libosti. Horší je to s mužem. Když mu nenachystám zeleninu já, tak on si ji nedá. Chtěla bych, aby se zelenina stala naprosto běžnou součástí našeho jídelníčku. Když ji malá uvidí u nás, bude ji chtít (předpokládám) taky. Pokud ji někdo nebude jíst nebude (zde asi nejspíš tatínek), tak proč by ona musela, když on nemusí? U mě tento bod programu spočívá hlavně v omezení sladkého.

Toto jsou dle mého hlavní body. Pak jsou tu ještě další. Jako třeba „když něco vytáhnu a pak už to nebudu potřebovat, tak to taky uklidím“ (věc, která pro mne dřív byla úplně automatická a teď s ní docela bojuji, protože toho času už není tolik), „přestanu se rýpat v uchu“ a podobně.

Uvidím, jaké budeme slavit úspěchy. Jednak sami u sebe a hlavně u té naší malé.

Spánek kojící matky

Jsem spáč a ranní ptáče v jednom. Jde to dohromady. Jsem schopná usnout téměř kdykoli a kdekoli, jsem schopná spát dlouho a jen tak něco mě neprobudí.

Jsem kojící matka. Tak nějak čerstvě. A je to ve vztahu ke spánku minimálně zajímavé.

Bylo mi jasné, že s miminkem se nevyspím tak, jak jsem zvyklá. Však mi to po dobu mého těhotenství okolí rádo připomínalo slovy „Spi, dokud můžeš!“

Tak a teď je miminko tady. Je to zlatíčko, většinou v noci krásně spinká a o těch pár plačících večerech či nocích asi nemá ani cenu se zmiňovat. Ale i v noci chce jíst. Ideálně zatím tak jako přes den, tedy po 3 hodinách. A tak natahuji budík a několikrát za noc vstávám přebalovat a krmit. Jak mi to jde? Ze začátku moc ne. Ani nevím jak, budík jsem zaklapla a vstala (vzbuzená ani nevím čím, protože malá spala) klidně půl hodiny, hodinu, i hodinu a půl po budíku.

Jsem hrozná matka? Byly a jsou dny, tedy spíš noci, kdy o sobě jako o vhodné osobě na matku docela pochybuju. Ale pak si říkám, že kdyby malá něco chtěla, tak se ozve (to ona umí).

Horší je to, když zaspím a vzbudí mě až její hladové kňourání postupně přecházející v pláč. To mě ta moje neschopnost vstát hrozně mrzí. Takové uplakané přebalování a krmení je stresující a nepříjemné pro nás obě. Když vidím tu její tvářičku a ty její očka, ze kterých se jí už občas podaří i vytlačit slzičku, tak se mi chce taky někdy brečet.

Postupně se to ale lepší. Poslední dvě noci jsem zvládla vstát na všechny budíky a jsem na sebe pyšná! A věřím, že tento trend bude pokračovat.


pár poznámek pod čarou:

Ono se řekne: krmit po 3 hodinách, to není tak moc! Ale než přebalíte, nakrmíte, a poklidíte po přebalování, uteče spousta času. Dostanete se do postele, natahujete nový budík, který vám neopomene sdělit, že „tento budík bude zvonit za 2 hodiny 6 minut“ a podobné povzbuzující časové údaje. Pak se svalíte do postele a protože máte zvukové dítě, ještě nějakou dobu nasloucháte zvukům, které vydává ze spánku a které v tichu noci zní úplně jinak než přes den. Občas vydá nějaký nový, ještě neznámý zvuk, a vy startujete z postele, jestli se náhodou nedusí apod. To ten spánek za moc nestojí.

S podivem ale je, že přes den zvládám bez problémů fungovat, většinou se ani neřídím radami „zkušenějších a starších“ ve smyslu „když spí dítě, spí i matka.“ Prostě jak to cítím.

Jediné, kdy se mi chce spát, je kojení samotné. Jak kdyby mě opouštěla veškerá síla a energie. Dost možná taky že jo, přece jen něco ze sebe dávám tomu malému človíčkovi, aby mohl fungovat 🙂

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že matku vzbudí i kňourání dítěte. Otce ne. Nebo aspoň ne ten exemplář, který mám doma. A jsem za to ráda, vstává do práce, kam musí, ta nepočká jako žehlení/vaření/uklízení na jiný den, tak ať se vyspí.

Jinak samotné kojení je strašně krásné. Už nespěchám a užívám si ty okamžiky s miminkem. Nejlepší je ten úplný začátek. Kdy je takové trochu neklidné, hledá a snaží se přisát. Pak se mu to povede, zvedne k vám ty svoje nádherný kukadla a kouká. Jak kdyby vám chtělo říct „díky, mámo.“

Co vařit na treku

Minimálně jednou do roka vyrazím někam s baťohem na zádech, ať už po krásách Česka nebo za hranice. Na noc, na dvě, nebo i na delší dobu. Výpravy mohou být v těsné blízkosti civilizace, stejně jako uprostřed opuštěných hor, kde nepotkáte žádnou „občerstvovací stanici“ jak je (tý)den dlouhý. V takovém případě nastává otázka: co budeme jíst?

Existují lidé, co jsou týden schopní přežít na chlebu s něčím. Tuto variantu jsem ochotná akceptovat na výletě trvajícím jednu až dvě noci. Pak jsem toho názoru, že si tělo zaslouží něco jiného, teplého, dost možná i lepšího, chutnějšího a snad i výživnějšího.

Ne, nemyslím tím předpřipravené věci typu „dobrý hostinec“ nebo různé dehydrované potraviny, které stačí jen zalít horkou vodou a podobně. Byť i já tato jídla na delších výpravách do jídelníčku zařazuji.

Prioritou je obvykle šetřit plynem a vodou. Volím tedy potraviny, které není potřeba dlouho vařit (např. z  těstovin vybírám ty, které se vaří minimum doby). Co se vody týká, je dobré naplánovat, kdy budete nocovat u zdroje vody a kdy bude potřeba vodou opravdu šetřit. Když bude vody málo, vařte potraviny, které vodu nasáknou do sebe (brkaše, kuskus…), a ne ty, ze kterých je potřeba vodu slívat. Nevěřili byste, jak moc líto vám dokáže být ta trocha vody vylitá z těstovin.

Přináším tedy pár tipů:

  • cibule – tento malý kousek zeleniny každému jídlu dodá spoustu chuti. A trocha oleje? Ve skleničce nebo malé plastové lahvičce se vejde i do toho nejplnějšího batohu. Takže jako doma: nakrájet, osmahnout … a pak už skoro cokoliv
  • koření – mám takovou malou (cca 7×5×2 cm) zaklapávací krabičku. Tu naplním nejrůznějšími dochucovadly, které dávám do „zalepovacích“ pytlíčků. Cukr, sůl a pepř chybět rozhodně nemůžou (ze zkušenosti: cukru beru nejvíc, zabere dobrou půlku krabičky). A pak už podle toho, co se chystám vařit. Dá se vzít curry, sušený česnek, provensálské koření…
  • lesní ovoce – z každého sladkého jídla udělají čerstvě nasbírané lesní plody dokonalou hostinu
  • nebojte se plechovek – pokud se  vám do batohu vejde plná a unesete to, tak se jich opravdu nebojte. Vaření s nimi naplánujte na co nejdřív, ať se jich brzy zbavíte. Prázdnou (třeba kamenem) zmenšete na naprosté minimum a ani nebudete vědět, že nějaká plechovka byla
  • těstoviny – vybírejte ty, co se vaří nejkratší dobu. Teď jsem jednou použila takové ty čínské, co jenom zalijete vařící vodou a osvědčily se. Smíchala jsem je s „červenou“ omáčkou a mého vrchního konzumenta v polních podmínkách ani nenapadlo zkoumat, jestli ty těstoviny nejsou nějaký divný/jiný. Asi je zařadím do vařícího repertoáru na treku
  • bramborová kaše – ne každá z prášku musí být hnusná. Mám zatím takovou zkušenost, že když NEOBSAHUJE sušené mléko, je dobrá, resp. dá se
  • sušené mléko – plnotučné, jedině plnotučné. Na pudink nebo na krupičku. S výše zmíněným lesním ovocem. Mňam.
  • instantní kaše vs. vločky – z jedné kaše se opravdu nenajím. Poslední dobou kupuji velké balení nepraženého musli (= vločky se sušeným ovocem a oříšky), zaliji horkou vodou, dosladím čokoládou , dosypu další oříšky či sušené ovoce a můžu toho sníst kolik chci a potřebuji
  • vylepšení „dobrých hostinců“ – cibulka, klobáska, tím nic nepokazíte
  • máslo – na doporučení kamarádky. Parádní věc, i když asi jen na pár prvních jídel. Vzala jsem několik těch malých samostatně balených máslíček a jen se po nich zaprášilo. Balit tak, aby vám v teplém počasí nevytekly mezi vše ostatní. (v mém případě sáček + krabička s kořením)
  • marmeláda, med, nutelky – to samé co máslo, malé samostatně balené. Je to změna oproti tradičním salámům, paštikám a sýrům
  • čaj – čaj s sebou opravdu neberu. Je pravda, že pár sáčků s čajem nic neváží a ani nezaberou místo. Ale kdy jindy máte příležitost uvařit si čaj z toho, co najdete v přírodě? Použijte jen to co znáte (ať se náhodou nepřiotrávíte), ale nebojte se toho! Berte kopřivy, listy jahodníku, maliníku, smrkové větvičky. Cokoliv jedlého.

38985020_10211144352278173_6205624342764584960_n.jpg

Co jsem zatím jen četla a chystám se vyzkoušet:

  • usušit sýr
  • předsušit klobásku, salám
  • nějaký ten dehydrák/adventure menu
  • červená čočka

Tak spoustu spokojených strávníků 🙂