Příliš mnoho informací škodí aneb dělejme to s citem

Naše slečna má dnes přesně 7 týdnů. A světe div se – naprosto s přehledem pase koníčky. Už to není žádný chabý pokus o zvednutí hlavy, prostě ji zvedne a kouká. Napravo, nalevo, dopředu. No a my koukáme taky. Vypadá u toho spokojeně.

Když začnete zjišťovat, kdy tak má dítě pást koníčky, dočtete se, že na konci třetího měsíce. Ok, tak je naše holčička rychlejší, to je ale šikulka. Ale ouha. Ani nemusíte moc pátrat a vyběhne na vás spousta článků na téma „Dítě pase koníčky příliš brzy – názor fyzioterapeutky – hrozí doživotní následky“ apod. Dalších XY článků hovoří o tom, jak pást koníčky správně, v jakém postavení mají být ruce, kde má být těžiště těla, co mají dělat nožičky apod. A je vyjmenován seznam možných následků, co se může stát, když to přesně takhle mimčo dělat nebude.

A tak je to se vším. Kdy má uchopovat věci. Kdy se může chovat „na tygříka.“ Kdy se může chovat „v klubíčku.“ Jak má spát na zádech a jak na boku. Kolik má v kterém měsíci vážit a měřit. Kolik má za týden přibrat. A tak dále, a tak dále.

Nějak mě to nechává klidnou. Je na bříšku spokojená? Je. Viděla doktorka co dělá (v 6 týdnech – pokusy o pasení)? Viděla. Tak co bych s ní měla dělat? Nedávat na bříško vůbec a pak ve 3 měsících čekat, že najednou tu hlavu zvedne? Nebo ji dát na bříško a držet hlavu na zemi? Asi těžko. Samozřejmě, když vidím, že jednu ručku nechala pod sebou, tak jí ji pomůžu spravit. Když vidím, že zrovna dnes nemá náladu na ležení na bříšku, tak ji netrápím.

Nebo s tím jídlem a váhou. Přibírá nám o něco víc, než je dle tabulek optimální/normální/průměrné. Stejně tak i roste. Co s tím mám jako dělat? Zamezit nějak jejímu růstovému vývoji, podobně, jako se třeba v Číně dívkám svazovaly nohy? Uprostřed jídla jí vytrhnout prso z pusy nebo ji nechat brečet hlady, jen aby nepřibrala víc, než je „doporučeno“? Asi těžko.

Něco mi říká, že v mateřství a péči o dítě má být na prvním místě cit. Vždyť jak to dělaly naše maminky a maminky našich maminek? S citem. Přístup k informacím byl minimální. Spoléhaly na svůj zdravý rozum, případně na rady a zkušenosti starších generací, kamarádek a dostupných autorit – lékařů. A vyrostli jsme, z hlediska motorického vývoje si troufám říct, že valná většina z nás bez následků.

A tak se přimlouvám – dělejme to taky tak. S citem. Nenastavujme svým dětem tabulky toho, co by kdy měly dělat. Nechme je žít a vyvíjet se jejich vlastním tempem a podporujme je v jejich zájmech, snahách a pokusech. Nejen ta úplně malá miminka, ale i ty odrostlejší.