Orlicko a Orlické hory

Konec září… počasí už není tak teplé, příroda se začíná pomalu zbarvovat. Rána jsou mlhavá a večer je čím dál tím dřív brzy tma. Přesto je ještě pořád hezky na výlety do přírody. Jako destinaci našeho podzimního prodlouženého víkendu jsme zvolili Orlické hory.

Orlické hory – hraniční kraj plný vojenského opevnění. Ano, zde najdete nejen spoustu „obyčejných“ řopíků, ale také několik srubů a mj. známou tvrz Hanička. Tyto turistické zajímavosti ale mne i mého muže nechávají naprosto chladnými, takže je zejm. kvůli nedostatku času vynecháváme a vyrážíme do přírody.

Příroda Orlických hor je naprosto odlišná od té kulturní zemědělské krajiny, kterou známe od Brna. Pole jako taková téměř nepotkáte. Zato pastviny s koňmi, kravami, ovcemi i kozami jsou poměrně časté. A nebo takové obyčejné louky. Hory jsou zalesněné, hřeben s klečí a borůvčím, které známe třeba z Jeseníků nebo Krkonoš tady nenajdeme.

P1000528

Při zkoumání turistické mapy nevíme, kam vyrazit dřív. Nakonec se rozhodneme rozchodit prakticky po rovině, další den vyrazit kvůli předpovídanému škaredému počasí „do civilizace“ a poslední den pokořit nejvyšší vrchol Orlických hor. Asi netřeba zmiňovat, že vše jsme absolvovali s naší malou v manduce. Tentokrát jsme kočár vůbec nebrali a byť by využití našel, tak nám nechyběl.

  • Zemská brána; mapa, 16,5 km

Od aktuálně opravovaného kostela v Klášterci nad Orlicí vyrážíme po modré turistické značce kolem Divoké Orlice. Ta je zpočátku poměrně široká a klidná a vy možná zažijete trochu zklamání, protože jste čekali něco „divočejšího.“ Když se ale po 3 km asfaltová cesta změní v lesní cestu, řeka se o něco více zařízne mezi rulové skály a vy budete mít oči otevřené, uvidíte, jak je tam krásně. Třeba budete mít štěstí jako my a uvidíte proletět ledňáčka. S životem okolo řeky vás seznámí panely naučné stezky. Minete víc než 20 m vysokou Ledříčkovu skálu, kde se podle legend schovával místní „Jánošík“ Ledříček. Uvidíte i pěchotní srub RS 54, který na mne stejně jako většina takových staveb v českých lesích působil tak trochu hrůzostrašně až strašidelně. Modrá turistická značka dál pokračuje přes Pašeráckou lávku, která se ale zrovna opravovala, vstup zakázán a i kdyby nebyl, reálně tam nebylo po čem projít. Spojujeme se tedy s červenou a bereme to kolem Orlické chaty, kde doufáme v nějakou teplou polévku. Marně. Mají zavřeno. Pokračujeme po silničce, přejdeme kamenný most přes Orlici a jídla se dočkáme až v Českých Petrovicích. Bylo vynikající, vyplatilo se na něj počkat. Po šotolinové a asfaltové cestě kolem mlýna přicházíme k rozlehlé v. n. Pastviny. Inu, rozlehlé… není ani tak široká jako dlouhá, má prý 7 km! A odtud už je to zpět do Klášterce jen kousíček.

  • zámecké parky Častolovice a Kostelec n. Orlicí

Pro nás taky trochu netypický výlet „do civilizace“. Na prohlídku zámku se s naší téměř půlroční cácorkou ještě necítíme, proto jsme se prošli pouze po zámeckém parku. Začínáme v Častolovicích. Prvně si prohlédneme přístupné nádvoří, malou zaujmou papoušci ve dvou klecích. Zámecký park na mapě působil poměrně rozlehle, jeho skutečná velikost, tedy spíše malost, nás tak tedy trochu překvapí. Rozhodně se ale nenudíme. Milovníci růži si zde přijdou na své, je jich tu vysázen bezpočet druhů, každý se jménem. Já tomu nerozumím, tak se jenom kochám. V ohradě si prohlédneme divoké prase, bílé daňky a jelínka Honzíka. Do minizoo nejdeme, my dva se bez ní obejdeme, a slečna spící v manduce by z ní nic neměla.
Po cyklostezce tedy míříme do Kostelce nad Orlicí. Pokud budete cestu plánovat pomocí mapy.cz, bude to vypadat že je to daleko, předaleko. Skutečnost je taková, že v jednom místě, zřetelně označeném směrovkou, je průchod pod železnicí a celá „nezáživná“ cesta po asfaltu se tím výrazně zkrátí. Kostelecký zámek není tak výstavní jako ten v sousedních Častolovicích a také zámecký park je naprosto jiného charakteru. Jde spíše o lesopark s výraznými stromy – solitéry.

  • Šerlich a Velká Deštná; mapa, 15,5 km

V Deštném v Orlických horách takhle mimo sezonu (ať už zimní či letní), nebude problém zaparkovat. Vybíráme jeden z četných plácků kolem silnice a vyrážíme na hřeben. Stoupání je z počátku poměrně prudké. Z vyhlídky „Nad národním domem“ toho kvůli mlze moc nevidíme, tak alespoň na panelu naučné stezky porovnáváme fotky „kdysi“ a „teď“ z Deštného a jeho okolí. Po stále stoupající cestě k Šerlišskému mlýnu přemýšlíme nad tím, kde se vzal mlýn, takto vysoko a daleko od civilizace. Na tuto otázku nám částečně odpoví další naučná cedule, dříve tu prý bylo více stavení, a kopce nebyly pravděpodobně tolik zalesněny. Když narazíme na „hraniční“ červenou, potkáváme i nějaké jiné lidi. Velká skrumáž jich je u Masarykové chaty na Šerlichu, aby taky ne, když se sem dá dojet autem. Uvnitř Masarykovy chaty je teplo, a také poměrně plno, přesto se jídla dočkáme rychle. Dále pokračujeme na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou, která dostojí svému jménu a my trochu zmokneme. Jsme zde ale moc brzy, rozhledna se teprve staví. Pak už přes Luisino údolí scházíme zpět do Deštného.

 

A na závěr místo, které jsem již dlouho měla na svém seznamu „chci navštívit“ a to kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. O jeho pohnuté historii si může každý přečíst, ale být tam … to je nepopsatelný zážitek. Byli jsme zde i na mši. Překvapil nás plný kostel, plný kostel mladých lidí, mladých rodin s dětmi. Věkový průměr odhadem … 30? 35? Moderní částečně skleněná střecha a oltářní „obraz“ ve spojení se zbytky barokních pilířů, kamennou podlahou a kamennými zdmi. Absence varhan. Dočasná nebo trvalá? Nikterak nechyběli. Návštěva věže se zavřenými okny. Bez výhledu? Nikoli, stačí jen zvednout hlavu a obdivovat umění mistrů tesařů.

P1000550

Myslím, že se sem ještě někdy podíváme. Nejen do Neratova, ale do Orlických hor jako takových. A asi ani nebudeme hledat lepší ubytování. Musím pochválit a doporučit Penzion U Pytláka. Pokud hledáte ruch města a zvuk motorů, nebude to nic pro vás. Pokud vás dokáže potěšit ráno pohled na srnky pasoucí se na louce a chcete se přímo „u baráku“ brodit záplavou kaštanů, tak doporučuju 🙂

 

Z nejnižšího na nejvyšší bod ČR

Jsou to už 2 roky, co jsem vymyslela a následně s dvěma kamarády (Radimem a Radimem) podnikla tůru z nejnižšího místa České republiky na to nejvyšší. Výchozím bodem bylo Hřensko, a cílovým bodem, na který jsme z časových důvodů došli jen ve dvou, byla Sněžka. Trasa to byla rozmanitá a krásná, vždyť vedla přes NP České Švýcarsko, CHKO Lužické hory, CHKO Jizerské hory a NP Krkonoše.

Za ty dva roky jsem se pořádně nedostala ani k popisu razítek a nastínění trasy v mém turistickém sešitku. Spoustu si toho nepamatuji, ale je to výprava, na kterou strašně ráda vzpomínám. Často se přistihnu, že se s někým o něčem bavím a říkám: „Když jsme šli z Hřenska na Sněžku…“ Taková výprava si zaslouží nějaký zápisek a pokus rekonstruovat trasu. Nějaké kraťoučké zápisky jsem našla na DM, dokonce i vč. map! Budiž mi to podkladem. Povídání to bude dlouhé…vždyť to bylo i dlouhé putování!

Vím, že jsme šli bez stanu, snad jen s jednou celtou, kterou jsem za celou výpravu viděla asi tak jednou. Moc jsme nevařili, o civilizaci na trase nouze nebyla a tak jsme toho využívali.

Cesta (1. den): Určitě vyrážíme po práci, určitě vlakem. Přestup v Praze a v Děčíně (i s pauzou na pivo) a do Hřenska (konkrétně tedy na druhý břeh Labe, do vlakové stanice Schona) se dostáváme až za šera. I v tuto dobu ale funguje přívoz a my se plavíme na druhou stranu. Vzhledem k tomu, že spaní má být poměrně divoké, máme v plánu čas zbývající do úplné tmy strávit v některé z hospůdek. Není až tak pozdě, ale skoro všude už mají zavřeno.
Když kráčíte Hřenskem, vyplatí se zvednout hlavu. Ne jen trochu, ale kolikrát ji i pořádně zaklonit – a na spoustě domů v naprosto neuvěřitelné výšce uvidíte značku, kam až dosahovala některá voda při některé z povodní, které Hřensko zasáhly.
Noc trávíme v přístřešku na rozcestí Tři Prameny, prakticky hned u silnice. Víc než projíždějící auta nás ale myslím trápí déšť, který tak trochu vyplavil Radima, který spal jako jediný na zemi.
trasa; 3 km

2. den: Ráno s nahozením batohů na záda dost otálíme. Prší, a ne zrovna málo. Zmoknout hned druhý den se nám teda moc nechce. Čas trávíme pod přístřeškem a batohy na záda nahazujeme až někdy kolem 10. Tento den nás čeká trasa napříč nejmladším národním parkem ČR, tedy Českým Švýcarskem. O skály rozhodně nebude nouze.
První turistickou zajímavostí na trase je Pravčická brána. Jedná se prý o největší přirozenou skalní bránu nejen u nás, ale dokonce v celé Evropě. Působí vskutku impozantně. Co by člověk na přírodní památce možná tak úplně nečekal, je vstupné. Ano, platí se. Je to ale asi logické, nejrůznější chodníčky, cestičky a vyhlídky na Pravčickou bránu a další skalní útvary je potřeba udržovat, a to něco stojí. Déšť přečkáváme v Restauraci Sokolí hnízdo s výhledem na skalní oblouk, v pauzách mezi dešti obcházíme četné vyhlídky v okolí a vstříc většině denní porce km vyrážíme až po poledni.
Za návštěvu stojí i Malá Pravčická brána, vysoká jen asi 2 m. Na jejím vrcholu je zbudovaná vyhlídka. Tady vás nikdo o vstupné nezkásne 🙂
Další zajímavostí je loupežnický hrad Šauštejn, či spíše jen skalní plošina, na které kdysi hrádek stával. Batohy necháváme dole, hned zespodu je vidět strmý žebřík, po kterém výstup nebyl úplně snadný, výhled však stál jednoznačně za to.
Vyhlídce na Rudolfově kameni jsme se vyhýbáme obloukem, odrazuje nás strmé stoupání a blížící se soumrak.
Na cílové místo, Mariinu vyhlídku, se dostáváme právě včas tak, abychom stihli západ slunce. Nejen my, ale i další návštěvníci se kocháme pohledem na Jetřichovice a okolní skalní útvary, na to jak padá tma, všechno utichá a v obcích v údolí se postupně rozsvěcejí světýlka. Lidé odchází a zůstáváme jsme jen my tři. Do přístřešku se vejdeme tak akorát. Jediným problémem (a navíc jen pro mne jako pro holku) je čurání: kam prostě chcete jít na holé skále?
Každopádně ten večer si (v dobrém) budu pamatovat snad do konce života.
trasa; 18,5 km, ↑ 1300 m

 

3. den: Nad ránem přichází několik turistů podívat se na východ slunce, nikdo nás ale neruší a ani se nesnaží vniknout do přístřešku. Nevím, jestli jsme my východ viděli nebo ho zaspali nebo na něj prostě rezignovali, opravdu nevím.
Vracíme se kousek zpět, jakoby směrem k Rudolfovu kameni, zastavujeme se na vyhlídce Vilemínina stěna, odkud se ještě naposledy pohledem loučíme s „naším“ přístřeškem na Mariině skále.
Na rozcestí u Dolní Chřibské jsme opouštíme NP České Švýcarko a vstupujeme do CHKO Lužické hory. Celé německo-česko-polské pomezí je typické tzv. podstávkovými domy, v Lužických horách bych řekla, že je jich úplně nejvíc a některé jsou opravdu moc pěkně opravené. V Dolní Chřibské dokupujeme nějaké potraviny, na krásně opraveném náměstí si na zahrádce asi jediné restaurace dáváme oběd a ubíráme se dál.
Dalším bodem na trase má být Jedlová a rozhledna na jejím vrcholu. Nějak ale pokulhává značení nebo náš orientační smysl, a my se zcela neplánovaně dostáváme až do Jiřetína pod Jedlovou. Pěkně opravené náměstí a zasloužená zmrzlina. Už dost vyčerpaní stoupáme kolem rokokové křížové cesty na Křížovou horu a pak, už konečně zase zpět na „naší“ červené turistické značce, na vysněnou Jedlovou.
Na vrcholku je nejen krásná kamenná rozhledna, ale i hospoda (jak jinak) a další turistická infrastruktura (určitě nějaká půjčovna koloběžek a lanový park). Každý dle svých priorit: někdo prvně pivo, někdo na rozhlednu. Výhled naprosto není omezován stromy. Součástí vstupenky je směrová růžice a my tak naprosto přesně víme, kam se díváme (tedy až poté, co se zorientujeme, a že to nebylo tak úplně jednoduché!).
Po zasloužené pauze pokračujeme dál, mám toho už docela plný kecky a kluci myslím taky. Když ale zjistíme, že na zřícenině Tolštejn mají ještě otevřeno (a to bylo určitě už k 19. hodině), padne rozhodnutí ji navštívit a rozhodně nelitujeme. Výhledy z vyhlídkových plošin stojí za to a my vidíme místa, kde jsme už byli, stejně jako tušíme ta, na která teprve zamíříme.
Cesta k našemu nocovišti dál vede lesem, prakticky souběžně s hranicemi s Německem, a strašně se vleče! Radim se nás pokouší rozptýlit tím, že se nás snaží naučit nějaká německá slovíčka a fráze, chvílemi se mu to i daří. Když se konečně ocitáme na rozcestí Odbočka na Luž, jen se svalím do trávy (přístřešek sice byl, ale takový, že 3 lidi by se do něj v noci nevešli), nějak pod sebe dostávám karimatku a rozhodnu se na tomto místě strávit noc. Sice jsem propagovala, že bych chtěla stihnout východ slunce na Luži, ale kluci mě velmi rychle vysvětlili, že to není dobrý nápad. Ani si pořádně nestíhám užít nádherné oblohy poseté hvězdami, tak rychle se mi zavřely oči.
trasa; 31 km, ↑ 1280 m

4. den: Ještě před svítáním nás probouzí procházející skautský tábor směrem na Luž. „Jdou na východ slunce! Jdeme taky, “ zamumlala jsem, v polospánku zavnímala dvojhlasné jednoznačné „NE!“ a spala jsem dál.
Pravděpodobně díky naší včerejší zacházce (já za tu nemůžu!) mi tento den téměř nesvěřují mapu a já moc nevím, kde se nacházíme.
Výstup na Luž si pamatuji, byl to celkem masakr a na to se nezapomíná. Výhled z této hraniční hory stojí však za to, a ta zima a studený vítr, který sužuje vrchol, taky. Přiznám se, moc se tam nezdržujeme. Dříve na vrcholu stála nějaká chata, ale ta by nám stejně byla asi houby platná, neboť jsme tam byli moc brzo ráno.
Pak už se prakticky celý den pohybujeme na německém území. Na trase jsou už tradičně nějaké skály a vyhlídky, feratu Nonnenfelsen jsme myslím raději vynecháváme. Turistické značení není tak dokonalé jako u nás, a my tak kolikrát nevíme, zda vůbec jsme tam, kde jsme být chtěli.
Větší zastávku děláme v městečku Kurort Oybin. Moc pěkně jsme se v tomto lázeňském městečku vyjímáme! Všichni vyšňoření jak na kolonádu, my zpocení, smradlaví, s velkýma batohama. Ceny jsou značně nad naše možnosti, i tak se ale nějak zvládáme najíst a zbude nám i na radlera – do plastového kelímku, vypitého na trávě krásného lázeňského parku, kolem sebe rozložené navlhlé věci aby uschly. No musí na nás být parádní pohled.
Na návštěvu hradu Oybin nám nezbývá energie, čas, ani eura. Ale vypadá teda moc pěkně, tyčí se nad městem na majestátní skále, po které dokonce lezou i nějací horolezci (předpokládám ale, že tam vede i nějaká snazší cesta). Pokud se v těchto končinách ještě někdy ocitnu, na prohlídku určitě zajdu.
Pod Loupežnickým vrchem jsme přecházíme zpět do ČR. (EDIT 1: bylo mi připomenuto, že bylo takové vedro, a my byli tak zničení a někteří z nás měli takovou chuť na pivo, že já s Radimem a věcmi zůstáváme na jednom z rozcestí v lese, a Radim se  vydává pro pivo do nedaleké obce. Nedaleké = asi 2 km vzdálené. Než mu to pivo natočili a než se vrátil, tak nás skoro chuť přešla. Ale jenom skoro!)
Noc se rozhodneme strávit na pokosené louce nad obcí Horní sedlo, lidi z nedalekého domku pohostíme naší slivovicí, takže s námi nemají nejmenší problém. Leháme si tak, abychom měli výhled na západ slunce (to když otočíme ve spacáku hlavu vlevo) i na východ slunce (když otočíme hlavu vpravo). Jsem tak mrtvá, že zaspím i divočáky, kteří podle kluků řádí na kraji lesa za našimi hlavami.
trasa; 20 km, ↑ 830 m

5. den: Hned od rána je jasné, že to bude horký den. A náročný, ne úplně krátký a ne úplně bez kopců. Krásnou zastávku máme na Bílých kamenech, což je skupina pískovcových, zvláštně zbarvených skal, na kraji lesa, u obce Jitrava. Do některých jsou vytesány schůdky a dá se jít poměrně pohodlně nahoru a pokochat se pohledem na zelené louky Lužických hor.
Dáváme nečekaně dobrou polívku na benzínce a procházíme obcí Jítrava, kterou dodnes považuji za jednu z nejhezčích obcí, které jsem kdy viděla a čas od času se podívám, zda se tam neprodává třeba nějaká chalupa. Neprodává.
A pak už směrem na Ještěd. Cesta je to dlouhá! Něco zajímavého si slibujeme od vrcholu Malý Ještěd (nic tam nebylo), rozptýlí nás až skalní útvar Dámské kameny.
Stoupání na Ještěd je namáhavé. Je strašné vedro, v nohách už máme spoustu kilometrů, na zádech těžké batohy a ta stavba nahoře se přibližuje tak děsně pomalu… Konečně jsme na silnici vedoucí na vrchol! Tady je opravdu spousta lidí, aut, cyklistů. Však výhledy už odtud stojí za to. Posledních pár set metrů dáváme s Radimem jako běžecký závod. Pěkně blbý nápad, navíc si už ani nepamatuji, kdo vyhrál. Konečně jsme na plošině nahoře a můžeme se kochat výhledy, jako už téměř tradičně na to, kde jsme už byli a kam ještě půjdeme. Občerstvujeme se, pro Radima přijíždí Soňa a on nás opouští. Pracovní povinnosti nebo co.
Dál pokračujeme jenom ve dvou. Sestup z Ještědu po modré do Liberce se mi zdá snad ještě horší než výstup. V Horním Hanychově sedáme na tramvaj a do centra pokračujeme takto. Nakoupíme, ubytujeme se v HOTELU (!!!!), na večeři jdeme na pizzu a pak se ještě zmůžeme na krátkou prohlídku Liberce po setmění. Nasvícená liberecká novorenesanční radnice je nezapomenutelná, stejně jako valdštejnské domky s hrázděnými štíty prakticky v centru města.
trasa; 25 km, ↑ 1240 m

6. den: Budíme se jako do jiného světa: to tam je teplo, slunce nevidět, obloha ocelově šedá a slibuje déšť. Míříme na vlak, kterým se přesouváme do Bílého potoka. Při stoupání na Hubertku začne poprchat, nám došly data a tak nevíme, zda bude lepší čekat nebo jít dál. Nakonec volíme variantu krátkého občerstvení na Hubertce. Během výstupu na Smrk začne být opravdu pěkně hnusně a já jsem na této nejvyšší hoře Jizerek ráda, že vůbec vidím tu rozhlednu, která nahoře stojí. Ve spodní části rozhledny vytahujeme snad všechno teplé oblečení, které máme, vždyť teploměr ukazuje pouhopouhých 5°C!  Potkáváme tatínka s holčičkou, kteří jsou na víkendovém přechodu. Vytahujeme vařič (na čaj pro holčičku, i pro nás) a slivovici (pro nás a pro tatínka). Loučíme se a obezřetně scházíme po dřevěném „nebeském žebříku“ dolů.
Mé milované Jizerky procházím v botách, do kterých mi nateklo horem i spodem a v pláštěnce, kterou na pytláckých kamenech rozervu. Doufám, že dál už nebude pršet. Na Jizerce se jdeme schovat před lijákem a zahřát polívkou i jídlem. Zastávka se pěkně protáhne a my nevíme, kam bude v našich silách dojít. Pokračujeme podél Jizery českou stranou, takže řeku za vzrostlými stromy téměř nevidíme.
Přicházíme k osadě Mýtiny. No, osadě…žádná hospoda, kam by zmrzlý turista zalezl. Všude krásný zelený trávníček, který láká k posezení či poležení – jen kdyby nebyl tak promáčený vodou. Procházíme široké daleké okolí a hledáme, kde strávit noc. Přístřešky, zaznačené na mapě, se nám vůbec nelíbí. Nakonec počkáme na odjezd posledního vlaku a utáboříme se pod střechou přímo na železničním nástupišti a prakticky to tam celé obsadíme, mezi sloupy natáhneme šňůry a sušíme prádlo.
trasa; 28 km, ↑ 1140 m

7. den: Plán sbalit se a vypadnout před odjezdem prvního vlaku tak nějak úplně nevyšel. Pro zalepené oči ani nemůžu říct, jestli se na nás třeba někdo škaredě nekoukal, každopádně nám nikdo nic neřekl. Ráno počasí není o nic lepší než včera. Vydávat se na hřebeny Krkonoš v tomto nejistém počasí se nám vůbec nechce, a tak dobrý půlden trávíme v Harrachově, kde zmrzlý Radim doplní svůj šatník o jednu teplou mikinu.
Po poledni se trochu vyčasí a my se rozhodneme to risknout. Díky počasí není u Mumlavských vodopádů takový nával, jaký by se na této přírodní „atrakci“ dal čekat. Na kluzkých kamenech je potřeba postupovat obezřetně.
U Krakonošovy snídaně kontrolujeme předpověď počasí, zpoza mraků začíná pomalu vykukovat sluníčko a tak pokračujeme nahoru. Na rozcestí U třech pánů objevíme přístřešek, který předčí naše očekávání. Na zakempení je ale ještě brzo, pokračujeme tedy na Labskou boudu, která za mlhou či mrakem není téměř vidět. Když se konečně vyloupne a já ji poprvé udivím, poklesne mi brada a mé stavařsko-estetické srdce se málem zastaví. Takovou … stavbu jsem teda v národním parku nečekala. Je to věc názoru a osobního vkusu, uznávám. Radši jdu rychle dovnitř, na teplou polévku a čaj, vše s patřičnou vysokohorskou přirážkou.
Poměrně brzy se vracíme na rozcestí do přístřešku, trochu se bojíme, aby nám ho někdo neobsadil. Jsou v něm dokonce i postele! Prostě parádní nocleh se vším všudy!
trasa; 14 km, ↑ 800 m

8. den: Dnes je den D! Den, kdy máme dosáhnout vrcholu našeho putování. Tedy Sněžky. Sice na nás kouká sluníčko, ale moc nehřeje. Spíš vůbec.
Přes pramen Labe se dostáváme na krkonošský hřeben, který vede prakticky celou dobu po hranicích s Polskem. Cesta to vůbec není nudná! Fascinuje mě, jak na polské straně kopce padají prudce dolů. Některé výhledy jsou dech beroucí, třeba ten u Sněžných jam, s trochou představivosti člověk úplně vidí, jak si kdysi dávno ledovec razil cestu do údolí. Na hřebeni se nachází i několik výrazných skalních útvarů, např. Mužské a Dívčí kameny. Poblíž bývalé Petrovy boudy probíhá čilý stavební ruch a dnes tam už dost možná stojí nějaký hotýlek, restaurace, či něco podobného.
My se najíme na Moravské boudě, příjemné posezení, milá obsluha a dobré jídlo. Z hřebene je to jen maličká zacházka. Po návratu na hřeben nás záhy čekají vyhlídky na 2 ledovcová na polské straně: Wielky a Maly Staw.
Protože eura nám došly už někde v Lužických horách, zastavujeme se na Luční boudě, a dáváme si jejich pivo Paroháč z nejvýše položeného pivovaru v ČR. Nejsem žádný pivní znalec, takže můžu jen konstatovat „prostě pivo.“ Z okna se kocháme pohledem na Sněžku. Venku sice svítí slunce, ale žádné teplo není. Na vrchol je to co by kamenem dohodil. My máme v plánu přečkat tam noc, takže se nám nahoře nechce moc zdržovat dokud je tam hromada lidí.
Na Sněžku přicházíme ve chvíli, kdy je tam téměř liduprázdno. Teda kromě asi 2 či 3 dělníků (?), kteří kutí něco nahoře na poštovně. Nevšímáme si jich, oni nás taky ne. Ideální stav. Fouká pekelně. Ani se nám nechce moc koukat na tmavnoucí krajinu. Pro nocování volíme místo co nejméně vystavené větru a tulíme se nejen k sobě navzájem, ale i k budově lanovky.
Projde kolem nás posledních pár lidí, my už oba zalezlí ve spacáku (kompletně oblečení) a koukají nám jenom nosy. Slivovice na zahřátí pomalu dochází a hlavně moc nefunguje! Moc nespíme, prakticky vůbec. Když už se mi konečně podaří usnout, vzbudí mě hukot lanovky, dělníci konečně skončili a odjíždějí dolů. Vnímám, že Radim s nimi dokonce hovořil.
trasa; 22 km; ↑ 1340 m

9. den: Když se mi podaří usnout podruhé, budí mě lidé směřující nahoru na východ slunce. Nemám sílu vylézt ze spacáku. Radim do mě šťouchá a říká, že tohle, ten východ slunce, to je přece cíl naší výpravy, proto jsme sem šli a na to jsme se celou dobu těšili. Sluníčko se schovávalo za mrakem a oparem, ale nakonec na nás, celé krvavé, vykouklo. A stálo to za to!
Jen se trochu rozední, balíme se a odcházíme. Je nám pekelná zima. Radim vytahuje přenosný teploměrek. 0°C. K tomu ledový vítr. Až někde u Jelení boudy se nám podaří se zahřát.
Scházíme přes Pomezní boudy dolů, v Horních Albeřicích se stavujeme na jídlo a pokračujeme dál. Máme najitý spoj z Horního Maršova. Víme, že naše putování pomalu končí a tak si ještě užíváme posledních pohledů na Sněžku, na hřebeny Krkonoš i na louky s pasoucími se krávami.
trasa; 25 km;  ↑ 850 m

Bylo to do jisté míry neskutečné putování. Putování, u kterého stačilo málo, a málem se neuskutečnilo. Bylo poměrně obtížné najít blázny, kteří by do toho v daném termínu šli se mnou. Nakonec se ale podařilo. Nevím jak kluci, ale já na to dodneška vzpomínám. Na všechny ty krásné věci, které jsme viděli a místa, která jsme navštívili. Co si však pamatuji nejvíc, to jsou ty krásné soumraky a o nic škaredější svítání, ty hodiny, kdy je svět okolo vás zbarven do úplně jiných odstínů, kdy příroda pomalu usíná a nebo naopak se probouzí.
Vydejte se taky. Nemusí to být z nějakého super atraktivního cíle do jiného obdobného, dá se jít odkudkoli kamkoli. Stačí mít otevřené oči a chtít se koukat kolem sebe. Určitě uvidíte spoustu krásného, co si budete pamatovat jako já do konce života.

Co vařit na treku

Minimálně jednou do roka vyrazím někam s baťohem na zádech, ať už po krásách Česka nebo za hranice. Na noc, na dvě, nebo i na delší dobu. Výpravy mohou být v těsné blízkosti civilizace, stejně jako uprostřed opuštěných hor, kde nepotkáte žádnou „občerstvovací stanici“ jak je (tý)den dlouhý. V takovém případě nastává otázka: co budeme jíst?

Existují lidé, co jsou týden schopní přežít na chlebu s něčím. Tuto variantu jsem ochotná akceptovat na výletě trvajícím jednu až dvě noci. Pak jsem toho názoru, že si tělo zaslouží něco jiného, teplého, dost možná i lepšího, chutnějšího a snad i výživnějšího.

Ne, nemyslím tím předpřipravené věci typu „dobrý hostinec“ nebo různé dehydrované potraviny, které stačí jen zalít horkou vodou a podobně. Byť i já tato jídla na delších výpravách do jídelníčku zařazuji.

Prioritou je obvykle šetřit plynem a vodou. Volím tedy potraviny, které není potřeba dlouho vařit (např. z  těstovin vybírám ty, které se vaří minimum doby). Co se vody týká, je dobré naplánovat, kdy budete nocovat u zdroje vody a kdy bude potřeba vodou opravdu šetřit. Když bude vody málo, vařte potraviny, které vodu nasáknou do sebe (brkaše, kuskus…), a ne ty, ze kterých je potřeba vodu slívat. Nevěřili byste, jak moc líto vám dokáže být ta trocha vody vylitá z těstovin.

Přináším tedy pár tipů:

  • cibule – tento malý kousek zeleniny každému jídlu dodá spoustu chuti. A trocha oleje? Ve skleničce nebo malé plastové lahvičce se vejde i do toho nejplnějšího batohu. Takže jako doma: nakrájet, osmahnout … a pak už skoro cokoliv
  • koření – mám takovou malou (cca 7×5×2 cm) zaklapávací krabičku. Tu naplním nejrůznějšími dochucovadly, které dávám do „zalepovacích“ pytlíčků. Cukr, sůl a pepř chybět rozhodně nemůžou (ze zkušenosti: cukru beru nejvíc, zabere dobrou půlku krabičky). A pak už podle toho, co se chystám vařit. Dá se vzít curry, sušený česnek, provensálské koření…
  • lesní ovoce – z každého sladkého jídla udělají čerstvě nasbírané lesní plody dokonalou hostinu
  • nebojte se plechovek – pokud se  vám do batohu vejde plná a unesete to, tak se jich opravdu nebojte. Vaření s nimi naplánujte na co nejdřív, ať se jich brzy zbavíte. Prázdnou (třeba kamenem) zmenšete na naprosté minimum a ani nebudete vědět, že nějaká plechovka byla
  • těstoviny – vybírejte ty, co se vaří nejkratší dobu. Teď jsem jednou použila takové ty čínské, co jenom zalijete vařící vodou a osvědčily se. Smíchala jsem je s „červenou“ omáčkou a mého vrchního konzumenta v polních podmínkách ani nenapadlo zkoumat, jestli ty těstoviny nejsou nějaký divný/jiný. Asi je zařadím do vařícího repertoáru na treku
  • bramborová kaše – ne každá z prášku musí být hnusná. Mám zatím takovou zkušenost, že když NEOBSAHUJE sušené mléko, je dobrá, resp. dá se
  • sušené mléko – plnotučné, jedině plnotučné. Na pudink nebo na krupičku. S výše zmíněným lesním ovocem. Mňam.
  • instantní kaše vs. vločky – z jedné kaše se opravdu nenajím. Poslední dobou kupuji velké balení nepraženého musli (= vločky se sušeným ovocem a oříšky), zaliji horkou vodou, dosladím čokoládou , dosypu další oříšky či sušené ovoce a můžu toho sníst kolik chci a potřebuji
  • vylepšení „dobrých hostinců“ – cibulka, klobáska, tím nic nepokazíte
  • máslo – na doporučení kamarádky. Parádní věc, i když asi jen na pár prvních jídel. Vzala jsem několik těch malých samostatně balených máslíček a jen se po nich zaprášilo. Balit tak, aby vám v teplém počasí nevytekly mezi vše ostatní. (v mém případě sáček + krabička s kořením)
  • marmeláda, med, nutelky – to samé co máslo, malé samostatně balené. Je to změna oproti tradičním salámům, paštikám a sýrům
  • čaj – čaj s sebou opravdu neberu. Je pravda, že pár sáčků s čajem nic neváží a ani nezaberou místo. Ale kdy jindy máte příležitost uvařit si čaj z toho, co najdete v přírodě? Použijte jen to co znáte (ať se náhodou nepřiotrávíte), ale nebojte se toho! Berte kopřivy, listy jahodníku, maliníku, smrkové větvičky. Cokoliv jedlého.

38985020_10211144352278173_6205624342764584960_n.jpg

Co jsem zatím jen četla a chystám se vyzkoušet:

  • usušit sýr
  • předsušit klobásku, salám
  • nějaký ten dehydrák/adventure menu
  • červená čočka

Tak spoustu spokojených strávníků 🙂

Přechod Strážovských vrchů a kousku Malé Fatry

Strážovské vrchy – ne příliš známý kus nádherné krajiny u našich východních sousedů, východně od Trenčína. Kus krajiny, kde nejvyšší kopec – Strážov dosahuje pouze (nebo snad „pouze“?) něco málo nad 1200 m n. m., přesto se nevyhnete náročným stoupáním, které je v případě pěkného počasí odměněno dech beroucími výhledy, a vám prostě nezbude nic jiného než stát a koukat s otevřenou pusou na tu nádheru. Kus krajiny, kde za celý den kromě pár ještěrek a stáda laní na rozlehlých kvetoucích loukách klidně nepotkáte celý den ani živáčka, kde vám v podvečerním šeru bude nad hlavou neslyšně přelétávat sova. Kus krajiny, který vás překvapí svou nedotčeností, a kde se zároveň nevyhnete nějaké té civilizaci.
Za Fačkovským sedlem plynule přechází Strážovské vrchy v Malou Fatru. Kopce se zvýší, odlesní, a výhledy se umocní. Přesto ještě pořád nejste v národním parku, nejste natolik svázaní přísnými pravidly, přesto vám ta krása všude kolem vás nedovolí chovat se jakkoliv nepatřičně.

DSC_1005_zKlaku.jpg

PÁTEK – z Brna vyrážíme až odpoledne po práci. Kvůli výluce poprvé jedu z Dolního nádraží, to samo o sobě je zážitek. Na přestup v Bratislavě je jen 5 minut, nestresujeme se, raději si uděláme hodinové volno a jdeme na pivo. Okolí bratislavského hlavního nádraží překvapí svou ošuntělostí a zaplivaností. Míříme tedy o kousek dál a ne hned do prvního pajzlu. Nakonec dorazíme do pivovaru Fabrika, kde dáme jen jedno rychlé pivo. Nevím, nakolik to bylo tím vedrem a nakolik je to pivo opravdu dobré, každopádně myslím, že jsem tu nebyla naposledy. Pak už spěcháme na rychlík do Trenčína, kde vystupujeme krátce před půl sedmou večer.
Impozantním hradem se pokocháme jen z dálky, stejně už mají zavřeno. Po červené turistické značce stoupáme směrem k obci Soblahov. Lesopark, který opravdu žije, se postupně změní v les a vedle nás se najednou objevuje plot s ostnatým drátem a nápisem „Pozor, ohrožení života.“ To mě na rozdíl od dvou mužů, v maskáčích, se zbraní na zádech a jakýmsi divným dalekohledem korzující v tomto zarostlém areálu kolem plotu, nevyděsí. V tom nočním šeru se tam opravdu necítím moc dobře, a ráda vyjdu na louku.
Za chvíli už dorazíme k nové rozhledně nad obcí Soblahov, kde máme v plánu strávit noc. Součástí rozhledny je i poměrně velký přístřešek, takže nestavíme stan a usteleme si na betonu pod střechou. Bylo by to krásné místo na spaní, kdyby nebylo před nepracovním dnem a nás tak v noci nevyrušil minimálně jeden automobil, který tam jel dělat kdo ví co a nad ránem několik běžců a cyklistů.
mapa, → 7 km, ↑ 289 m, ↓ 181 m, náš celkový čas: 1:30 hod

DSC_0892

SOBOTA – nemusíme balit stan, se snídaní taky práci nemáme (snídáme buchty z domova), proto vyrážíme už v 8:15. Sejdeme do obce Soblahov, a pak už je tady první stoupání. Je vedro, až dusno. Fyzička prozatím mizerná. Nohy by šly, plíce nestíhají. Jsme v lese, takže se na žádné nutné výhledy a focení vymlouvat nedá. Na Ostrý vrch, který je mimo trasu, nejdeme. Mapa výhled neslibuje, a kopců nás čeká ještě víc než dost.
Lesy střídají kvetoucí louky. Spousta různých druhů květin. Nejsem žádný botanik, ale ocún poznám bezpečně. Celý život mám představu, že je to vlastně hrozně vzácná květina, a tady je jeden vedle druhého. Neskutečné.
V sedle Lúčky křížíme trasu nějakého cyklistického závodu. Organizace asi nic moc, dle vyjádření účastníků je organizátoři poslali na špatnou část trasy a oni tak příslušný úsek jedou už potřetí, přitom ho měli jet jen 2×. Chápu, že se rozčilují, to co tady jedou, není dle mého soudu pro žádný ořezávátka: prudká stoupání střídají drsné sjezdy.
Celí opocení scházíme do Trenčianských Teplic. Je víkend a na náměstí to žije: nějaký trh a folklorní vystoupení. Jen těžko hledáme místo na nějaké zahrádce, kam bychom si sedli na jídlo a nějaké osvěžující pití. Nakonec místo nacházíme snad v tom nejdražším podniku tohoto lázeňského města, žádná slovenská specialita se nekoná, přesto si pochutnáme.
Projdeme lázeňským parkem a začínáme (zase) strmě stoupat. Vyšplháme se poměrně vysoko a na následujícím úseku naší trasy jsou četné odbočky slibující výhledy. Využíváme je. Ocitáme se na skále, která strmě padá dolů a před námi se otevírají výhledy na pár dědinek pod námi, rozlehlé louky a zalesněné kopce, za kterými jsou v modravém oparu kopce ještě vyšší. Jsou to prakticky první výhledy při tomto putování, a já se nikdy neubráním výdechu „To je nádhera…“
Pod Omšenskou Babou doplníme v pramínku vodu, a protože je ještě poměrně brzy, vydáváme se dál, až na louku nad obcí Dolná Poruba. Když na tuto louku vyjdeme, objeví se před námi v dáli kopec s výraznou skálou osvětlený večerním sluncem. Shodneme se a doufáme, že TAM teda rozhodně nepůjdeme. Kus od cesty, v závětří, stavíme stan. Večeříme na lavičce u jednoho ze zastavení křížové cesty, která je opravdu pěkně opečovávaná. Pozorujeme načervenalé mraky, siluety prolétávajících netopýrů a taky jednu sovu. Se soumrakem uléháme do spacáků a tuto noc nás nic neruší.
mapa, → 26 km, ↑ 1487 m, ↓ 1189 m, náš celkový čas: 10:45 hod

prvni noc

NEDĚLE – Ráno nás neprobouzí sluníčko, ale kapky dopadající na stan. Naštěstí se jedná jen o nějakou malou přeháňku a poté, co posnídáme teplý pudink, můžeme vyrazit na další část našeho putování. Přes pastviny scházíme do obce Horná Poruba a už je nám jasné, že naše obavy se zhmotní ve skutečnost: ten výrazný kopec se skálou nahoře nás nemine. V potůčku, kterým teče voda proudem, se osvěžíme, a v nedalekém prameni dobereme vodu. Jak se později ukáže, dobře jsme udělali: následující 2 prameny, které jsme měli zaznačené v mapě, byly úplně vyschlé.
Ve vedru a dusnu stoupáme lesem, jen ze mě lije. Vyhoupneme se nad hranici stromů a nad námi se začíná tyčit obrovský vápencový masiv vrchu Vápeč. Finále stoupání už je pohodové (zejm. díky tomu, že u rozcestníku pod vrcholem necháme batohy), my se ocitáme na vrcholu, kocháme se výhledy, ale tu pohodičku nám brzy naruší neuvěřitelné množství okřídlených mravenců. Raději tedy scházíme o jednu plošinku níž a kocháme se tam, ale jen krátce, máme před sebou ještě dlouho cestu… A únavnou a jednotvárnou! Dlouhá šotolinová cesta listnatým lesem, pořád z kopce. Oba už jsme pěkně uťapaní.
Změna přijde u osady Lapšovci, vyjdeme do luk, u rozcestníku s nápisem „Zákaz vstupu medvedom“ dáme pauzu, protahujeme ramena… a tu najednou na protější stráni obrovské stádo laní i s mláďaty. Sedíme bezeslov. Vidíme ale, že se blíží bouřka, tak se vydáváme na posledních pár km k obci Zliechov. Poblíž zemědělského družstva se na loukách popásají krávy a přímo na cestě stádo ovcí, prostě něco, co u nás člověk už jen tak neuvidí.
Na návsi mají dokonce dvě hospody, vybíráme tu, která vypadá na první pohled lépe. I tak je to pěkný pajzl, ale točí Šariš (konečně jiné než české pivo!), za necelé euro, a hlavně jsme tam zapadli v poslední minutě před bouřkou. Paní hospodská na první pohled nepůsobí zrovna přívětivě, ale nakonec nám doplní vodu a ještě nám radí, kam máme jít přespat. (Celkově jsme na tomto výletě kromě jedné výjimky se Slováky udělali samé dobré zkušenosti, moc milí lidé!)
Po hodině a dvou pivech bouřka a déšť přejdou, my tedy vyjdeme pouze kousek za obec a na první trochu rovnější louce stavíme stan.
mapa, → 22 km, ↑ 1250 m, ↓ 1194 m, náš celkový čas: 10:10 hod

VAPEC

PONDĚLÍ – Přes noc se docela rozfoukalo, i tak nás další den vítá slunečným počasím. Batohy na záda…a hned stoupat do kopce, směr vrch Strážov (1213 m n. m.). Vydat se na tento vrchol pro nás znamená zajít si asi půl kilometr z vytyčené trasy, ale co to je v celkovém počtu našich kilometrů. Navíc se podle tohoto kopce jmenují celé vrchy, takže si nějakou pozornost zaslouží. A nelitujeme! Batohy necháme tradičně na rozcestí a tak máme pocit, že těch 500 m na vrchol prakticky letíme, přes louku s neskutečným množstvím bodláků, kousek lesa…a jsme tam. Asi se budu opakovat, ale výhled je nádherný. Otevírají se nám nové výhledy na další a vyšší kopce a my jako naprostí neználci nevíme, na co se to vlastně koukáme. Trochu nám pomůže směrová růžice s popisky, ale jediné, co jsme schopni bezpečně identifikovat je Kľak – kopec s nezaměnitelnou siluetou, který nás čeká následující den. Netrápíme se tím, jak moc to bude daleko, užíváme si aktuální chvilku. Domky Zliechova vypadají jako domečky pro panenky.
Jsme příjemně odpočatí, vládne dobrá nálada, a ani nevíme jak ,před polednem jsme v obci Čičmany, která je známá svou lidovou architekturou, dřevěnicemi s malovanými ornamenty. Očekávání mám veliká, hodně jsem o této obci slyšela ze všech možných stran… V první chvíli jsem zklamaná. Přicházíme ale asi z „blbé“ strany, vesnice vypadá jako každá jiná. Když tu první domek, který vypadá jako perníková chaloupka! A v centru obce je těchto domků daleko víc! Nejlepší na tom je, že se nejedná o žádný skanzen, v těch domech opravdu bydlí lidé. Dokládají to satelity na střechách a prádlo visící na šňůrách na zahradě. Jen pár z těchto domů je využíváno k turistickým účelům (restaurace, obchůdek, muzeum).
Oběd si dáváme v penzionu Javorina, trochu mimo to úplné centrum, přesto v tom krásném malovaném domku. Líbí se mi, že když už sídlí v takovém domě, drží jednu linii. Pizzu či těstoviny si tam nedáte, ale kyselicu, halušky či bramborové placky ano. To vám donese usměvavá děvčica v tradičním oblečení, naservírované na hnědém keramickém talíři, na jehož okraji jsou drobné vzory připomínající ty na domech. Pokud si dáte pivo, dostanete ho natočené v obyčejném kryglu – a myslím tím půllitr bez jakýchkoliv potisku reprezentující pivovar (možná jsme měli jen štěstí). Atmosféru dokresluje reprodukovaná hudba – lidová. Paráda. Když už, tak už!
Posilněni výbornými haluškami opouštíme tuto pohádkovou vesničku, stoupáme kolem sjezdovek a míříme na Fačkovské sedlo. Jsme moc zvědaví, jak daleko to vlastně bude. Pořád jsme příjemně naladěni, cesta nám rychle utíká, cestou potkáváme pár dvojic, také natěžko, pouze jdou v opačném směru. Vrchol Kľak se nám pomalu přibližuje a budí respekt. Těsně před Fačkovským sedlem červenou značku ztratíme, ale už je to jedno, sedlo vidíme, víme kam jít a tak scházíme přímo po sjezdovce. Je to náročné, ale celkem rychlé. Objevují se zatím neviděné druhy rostlin. Tu krásně modrou identifikuji jako hořec. Je to nádhera něco takového vidět na živo.
Na Fačkovském sedle dáváme pauzu na jedno rychlé pivo v poměrně vkusně řešené dřevěné „salaši“ a stoupáme dál, přes vrch Reváň na Reváňské sedlo. Ač je to pořád do kopce (a ne málo) krize nepřichází. Sluníčko už se za našimi zády pomalu sklání k západu, vrhá takové to večerní měkké světlo, které mám tak ráda… Konečně Reváň. Zastavím se, nadechnu a regulérně se rozbrečím. Taková nádhera…slovy se nedá popsat, to se nedá zažít.
Posledních pár set metrů na Reváňské sedlo a na jediném rovném plácku, těsně mezi pěšinou a lesem stavíme stan. Je pozdě, nevaříme, zaléháme do spacáku a snažíme se usnout. Teda, někteří lehnou a spí. Já se pořád převaluju, počítám ovečky, a musím si přiznat, že se bojím medvědů. Je to tady opravdu opuštěné, vůbec bych se nedivila, kdyby se tu nějakému medvědovi líbilo. Nakonec ale usínám taky.
mapa, → 22 km, ↑ 1775 m, ↓ 1281 m, náš celkový čas: 10:45 hod

cicmany

ÚTERÝ – celou noc spím jako na vodě, pořád se budím. Když už konečně usnu, tak nám kolem stanu začnou defilovat zástupy (přeháním! Šlo asi o 2 skupinky lidí), které se vypravily na svítání na nedaleký Kľak. Mým ne zrovna dobrým pocitům rozhodně nepřidá, že snad co 20 kroků do sebe mlátí hůlkami a jejich hlavním tématem rozhovoru jsou medvědi. Když si konečně všimnou našeho stanu, pronesou něco o tom, že je to odvaha. Něco po páté raní prohlásím, že na tomhle výletě už pod stanem nespím. A že když už jsme takhle nahoře, chci vidět východ slunce. Vykotrmelíme se tedy ze stanu a čekáme…a čekáme…a čekáme. Obzor zrůžoví…a dál nic. Jsem jen tak v mikině, začíná mi být zima, a asi po půl hodině marného čekání zalézám zpět do tepla spacáku. Vylezu, až nám první sluneční paprsky začnou olizovat stan. Východ slunce jsem tedy propásla, ale i tak je to moc krásný pohled.
Na Kľaku jsme za necelou hodinku. Ten úsek z Reváňského sedlo nebyl nijak náročný a výhledy byly ohromující. Máme ale stejný problém jako všude jinde – nevíme, co kde je. Poznáme jen to, kde jsme už byli: tedy Čičmany, Fačkovské sedlo a dál už se můžeme jen dohadovat, nepomůže nám ani směrová růžice.
Sestup z Kľaku je poměrně krátký a v našem směru (po červené přibližně na sever) ani ne moc náročný. Na Vričanském sedle se Pavel vypravuje pro vodu a jeho cesta je úspěšná, něco z pramene teklo. Ač jsme tento den na cestě teprve chvíli, jsem unavená, každý metr cesty se vleče a já se nemůžu dočkat, až budeme v cíli. Ale máme toho před sebou ještě spoustu!
Obejít vrch Kútik, na náhorní plošinu připomínajícíh Skalkách dát za odměnu Vexty, pokochat se výhledy a přes Jankovou pod Hnilickou Kýčeru. Když ji vidím před sebou, udělá se mi nevolno: z dálky viditelná pěšina vede kolmo na vrstevnice, tou nejkratší cestou na vrchol. Před stoupáním doplníme vodu z pramene, v které něco prapodivného plave, necháváme ji tedy jako rezervu pro případ nouze, hlavně slouží jako zátěž, to kdybysme náhodou ty baťohy měli moc lehké, a začínáme stoupat. Je to tzv. rychlá smrt, Kýčeru překřtím na „Příšeru“ a děkuji za to, že jdeme za sucha a ne za mokra. Občas mám pocit, že se snad s tím baťohem převrátím vzad. Marně vzpomínám, jestli jsem někdy do takhle příšerného kopce šla. Asi ne.
Na vrcholu to stojí za to: výhled je na všechny strany a velmi nás pobaví zápisky ve vrcholové knize. Je krásně poznat, kdo šel ze stejného směru jako my.
Jsem unavená a už se mi dál vůbec, ale vůbec nechce. Přesto se vydáváme dál. Nechce se hlavě, nechce se nohám. Jediné, co mě posílá dál, je hrůza z další noci ve stanu. Na konci tohoto dne by dle plánu měla být útulna zvaná Grandhotel Partyzán, která dle fotek vypadala opravdu luxusně, navíc by měl být poblíž pramen, který by prý svou vydatností mohl nahradit koupelnu.
V sedle Majbíková jsem připravena to vzdát. Bohužel (nebo snad bohudík) tam nikde není místo pro stan a vypadá to tam přesně tak, jak by se dle mého názoru mohlo líbit medvědům. Pavel mě povzbuzuje dál, přestože i na něm je znatelná únava.
Náladu mi nezlepší ani dva XXX (doplňte libovolnou nadávku) na krosových motorkách. Nechápu, proč musí ničit tuhle krásnou přírodu, prodírat se na těch motorkách zarostlými pěšinami a rušit to ticho.
Přichází poslední kopec a my se ocitáme na Horné Lúce. Jen velmi okrajově vnímám, že krajina před námi je jiná než předchozí dny. Všechny moje myšlenky se upínají k útulně, která by měla být pár set metrů odtud. Začínám ale tušit, že vše dopadne trošku jinak: potkáváme zde totiž skupinku tatínků se syny – celkem asi 11 lidí, kluci ve věku odhadem kolem 3. třídy… no nemám to srdce nechat je spát venku. Přesto k útulně scházíme, chceme se na ni aspoň podívat a hlavně doplnit vodu. Fotky nelhaly, do útulny jen nahlédneme, je vybavena palandami a dokonce jsou tam i kamínka. Míříme k asi 30 m vzdálenému prameni, který nás dost zklame. „Koupelna“ se nekoná, voda jen kape. Stopujeme to: 1,5 l láhev se napouští 15 minut. Za tu dobu prohodíme několik slov s těmi kluky, jsou správní. Přesto nemusím trávit noc po boku takové hordy lidí, vracíme se tedy zpět směrem k Horné Lúce a stan stavíme vedle osamělého tichého Poláka, který taky dal přednost klidu, tichu a samotě.
Pavel staví stan, já vařím a konečně se trochu rozhlížím: kopce jsou holé, nezalesněné, jedná se vlastně o lehce zvlněný hřeben s borůvčím a seschlou trávou. Sluníčko zase kouzlí s tím krásným večerním světlem. Nádhera.
Prakticky hned, jak se moje hlava dotkne karimatky, usínám. Jsem opravdu unavená.
mapa, → 22 km, ↑ 1662 m, ↓ 1539 m, náš celkový čas: 10:00 hod

klak

STŘEDA – víme, že dnešní den má být krátký, a to co se týká počtu kilometrů, plánovaných hodin pohybu i výškově nastoupaných metrů. V plánu je dojít jen do obce Strečno. Bude to i poslední den přechodu, původního plánu přejít i NP Malá Fatra jsme se vzdali poté, co jsme viděli, jak jsme byli unavení předchozí den. Fyzicky bychom to zvládli, to obavy nemám, otázka je, jak (a jestli vůbec) bychom si to užili.
můžeme si tedy dovolit vyrazit až poměrně pozdě, až krátce před desátou. Po mírně zvlněném hřebeni dorazíme na vrchol Veľká Lúka (1476 m n. m.), který prohlásíme za nejvyšší bod našeho putování. Je tedy čas vytáhnout z domu nesené zasloužené vrcholové pivo a s vychutnat si ho s pohledem na ty nejvyšší vrcholky Malé Fatry. Přestože fouká a vzdálenější hory jsou v oparu, zůstaneme zde téměř hodinu a v tichu si vychutnáváme tu krásu. Víme, že je to přibližně na rok naposledy.
Posledních pár vrcholů a výhledů, a my už sestoupáme zpět do lesů, na jednotvárnou šotolinovou cestu. Kamínky podkluzují, my jsme unavení a musíme dávat pozor, abychom nespadli. Najednou se před námi na pouhou chvilku otevře výhled na Strečno a na zříceninu hradu nad touto obcí, která je pořád ještě hluboko pod námi.
Ve Strečně se osvěžíme ve Váhu, chvíli koukáme na fungující přívoz pro auta, zajdeme si na teplé jídlo (halušky, které se s těmi v Čičmanech nedají srovnat), dokoupíme nějaké potraviny a pak už si hledáme místo na nocleh na břehu Váhu. Někdo jde po pěšině, někdo přímo podél vody, po blatíčku, která není až tak suché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Prvně to bylo úsměvné zaboření po kotníky, nakonec to v mých očích byl téměř boj o holý život v blátě nad kolena, s těžkou krosnou na zádech.
Stan stavíme až se soumrakem, předtím sedíme na jedné z plážiček, kocháme se vodou skákající přes kameny v řece a v tichu rušeném jen projíždějícími vlaky vstřebáváme zážitky uplynulého týdne.
mapa, → 18,5 km, ↑ 665 m, ↓ 1606 m, náš celkový čas: 6:10 hod

strecno

ČTVRTEK – na břehu Váhu snídáme čerstvé rohlíky, balíme naposledy do krosny ten svůj malý majeteček a míříme na hrad impozantně se tyčící nad Strečnem. Nadchne nás jen středověká dědina pod tímto hradem. Hrad jako takový nás zklame – o interiéry nestojíme a z exteriérů je volně přístupná pouze jedna bašta, další exteriéry a věž je možné navštívit jen s kompletní prohlídkou, na to se opravdu tentokrát necítíme.
Po mostě pro pěší přecházíme Váh a vydáváme se ke zřícenině Starý hrad, která je mimo současné osídlení. Za necelou hodinku pohodové chůze jsme tam. A jsme nadšení! Poměrně dost zbytků zdí se spoustou oken, dokonce 2 kompletně zachované místnosti (i se stropem), výhledy na Váh jsou však dosti omezené – přece jen tato zřícenina není prakticky vůbec udržovaná a jako taková je i dost zarostlá. Ale přesně takové zříceniny, které si člověk může projít sám, máme rádi.
Scházíme do zpět do Strečna, otevře se nám nový výhled na ten turisticky atraktivnější hrad, pokocháme se a míříme na vlak. Koupit si lístek je kapitola sama pro sebe, na tomto nádražíčku je možné koupit lístek jen do nejbližší stanice, není smluvním prodejcem a proto nám lístek až do Brna prodat nemůže, přes internet se nám to z neznámých důvodů nedaří… nakonec lístek kupujeme až ve Vrútkách. Na vlak dobíháme na poslední chvíli, následně nás z něj chce nechat vysadit jedna nafintěná Slověna, kvůli porušení přepravních podmínek, spočívající v nepřiměřeném zápachu. Naštěstí je průvodčí normální, my zůstáváme na svých místech, i když nervy mi teda cákají, vlak v Bratislavě taky stihneme a za pár hodin vystupujeme v rozpáleném Brně. Uf, tak tohle mi opravdu nechybělo.

hrady

Doufám, že mi ta krása, kterou jsem měla během uplynulého týdne možnost vidět, zůstane napořád vepsána ve vzpomínkách, budu z ní moci čerpat sílu v ty ne zrovna růžové dny reálného života a hlavně budu vědět, že i příště  stojí za to dát na záda ten ukrutně těžký batoh, opustit pohodlí gauče a vydat se za hranice všedních dní.

 


Pár informací pod čarou:
– použité mapy: Shocart 1:40 000 č. 478 (Malá Fatra, Strážovské vrchy), 480 (Strážovské vrchy, Suľovské skály, Vršatec) v kombinaci s mapy.cz – mapy.cz ukazovaly více pramenů (a ano, dokonce na těch místech byly), a také zobrazovaly i ty nejobyčejnější přístřešky;
pozor na časové značení! Místy se velmi výrazně liší to na ukazatelích a to na mapě (např. výstup na Hniličkou Kýčeru na rozcestníku ukazoval 40 min, na mapě 15 min; další větší problém byl tuším na úseku Čičmany – Fačkovské sedlo, kdy rozcestník sliboval 3:05 a sčítáním v mapě jsme se dostali na fascinujících 4:35);
– zvláště v létě berte vodu, dokud je! Potkali jsme spoustu krásně upravených pramínků a studánek, bohužel v tomto horkém a suchém létě beznadějně vyschlých;
– i pro jiná vlastně celoevropská putování doporučuji stránky boudy.info s informace mi o tom, kde je jaká bouda či přístřešek vhodný na přespání;
– těšíte se na slovenské pivo? Smiřte se s tím, že většinou vám nabídnou točenou Plzeň, Budvar, Holbu či dokonce Starobrno. Asi je to dobrá vizitka pro naše piva, ale! Pokud už mají točené slovenské pivo, tak to je buď Šariš, nebo Erb. Za mě teda dobré obě dvě, ale nejsem žádný znalec – pivař 😉

Jeseníky – tipy na výlet

Jsem toho názoru, že všude je krásně, jen se člověk musí umět dívat kolem sebe. Přesto pár tipů na výlet určitě neuškodí. Přináším tedy pár zajímavých míst a tras se zjištěnými poznatky, tentokrát z Jeseníků. Protože se jednalo o výlet do Jeseníků po hooodně dlouhé době, navštívili jsme snad ta nejprofláklejší místa. Zvláště za hezkého počasí je potřeba počítat se spoustou lidí, jak ale poodejdete jen trošičku dál od civilizace, může se vám stát, že za celý den čí půlden potkáte jen pár motýlů a ještěrek.

1) Stezka v oblacích, Kralický Sněžník, rozhledna Klepáč
výchozí bod: Dolní Morava
délka: 25 km
časová náročnost: celodenní (prudké stoupání pouze na začátku, kterému se lze vyhnout použitím lanovky, pak už víceméně pohodová chůze po hřebeni)
mapa

1 - dolni morava apod.jpg

zajímavosti na trase:
Stezka v oblacích a další z nabídky tohoto resortu (lanový park, vodní svět…)
– řopíky
– pramen řeky Moravy (oficiální)
slůně na Kralickém Sněžníku
Kralický Sněžník (1424 m n. m.)
rozhledna na Klepáči (hlavní evropské rozvodí), celoročně volně přístupná

poznatky, tipy:
– dostatečné parkovací kapacity na Dolní Moravě, dokonce bez poplatku
– možnost vyhnout se tomu nejhoršímu stoupání (ke Stezce v oblacích) použitím lanovky, připravte se ovšem na fronty
– větší množství lidí pouze v bezprostředním okolí Dolní Moravy a na Stezce v oblacích, jinak trasa v podstatě liduprázdná, na vrcholu Kralického Sněžníku více lidí přicházejících z Polska
– kromě Dolní Moravy není nikde na trase možnost se najíst – nezapomeňte tedy jídlo na celý den, možnost sejít až k Chatě Schronisko na polské straně (v tom případě budete potřebovat zloté)
– vodu možnost doplnit minimálně v půlce trasy, z pramene řeky Moravy, je fakt dobrá
– výhledy jsou opravdu nádherné

2) Bukovka
výchozí bod: Rapotín
délka:8 km
časová náročnost: max. půldenní
mapa

2 - bukovka.jpg

zajímavosti na trase:
– naučná stezka, nejzajímavější zastavení: přírodní balneo 🙂
rozhledna Bukovka – celoročně volně přístupná, dole je prostor i pro schování se před nepřízní počasí či pro přenocování

poznatky, tipy:
– kapacitně dostačující parkování před KKC Rapotín
– směr proti směru hodinových ručiček (tzn. jak je znázorněno na mapce) je sice v protisměru naučné stezky, což ale nikterak nevadí a zároveň budete mít stoupání pozvolnější

3) údolím Bílé Opavy na Praděd (a možná ještě kousek dál)
Možných cest jak vystoupat na nejvyšší vrchol Jeseníků je několik. Troufám si tvrdit, že tou nejhezčí možností je údolí Bílé Opavy.

výchozí bod: Karlova Studánka
délka: samotné údolí je cca 3 km dlouhé, na vrchol Pradědu je to celkem 8 km
mapa3 - Praděd.jpg

poznatky, tipy:
– parkování v Karlové Studánce a jejím blízkém okolí je děsné. Pro hezké letní dny kapacitně naprosto nedostačující zpoplatněná parkoviště
– za hezkých dní na této trase čekejte hodně, opravdu HODNĚ lidí a na některých exponovaných místech si dost možná chvíli počkáte
– chcete-li si údolí Bílé Opavy projít, jděte ho ze směru od Karlové Studánky nahoru, pro cestu dolů volte prakticky souběžnou modrou turistickou značku (tento směr je doporučovaný na všech turistických cedulích a opravdu v tomto směru míří většina lidí. Lidé jdoucí v protisměru si vyslouží od ostatních spoustu kritických poznámek a navíc musí na exponovaných místech docela dlouho čekat)
– trasa není z nejjednodušších, ale zvládnou ji i malé šikovné děti, chce to připravit se na nějaké kameny, žebříky, skály…ale nic nezvládnutelného
– za mokra dbejte zvýšené opatrnosti
– pro cestu z Pradědu dolů na Ovčárnu si můžete zapůjčit koloběžky
– na Ovčárně doporučuji borůvkové knedlíky s borůvkovým přelivem – výborné, cena mírná

V okolí Pradědu je opravdu spousta turistických tras a možností, kam se vypravit dál. Zvláště hřeben mezi Petrovými kameny a Jelení studánkou má něco do sebe, přesto tam mnoho turistů nepotkáte. Zvláště tady, ale i v celých Jeseníkách, RESPEKTUJE, PROSÍM, ZNAČENÉ TURISTICKÉ TRASY a nescházejte z nich, ušetříte tím nejen naši přírodu, ale možná i výdaje za nějakou pokutu (ano, opravdu tam místy hlídají zaměstnanci CHKO a pokutují neukázněné turisty!).

4) další místa napříč Jeseníky
Rejvíz – rašeliniště (mapa)
Koberštejn – zřícenina (mapa)
Rešovské vodopády – (mapa)
Rabštejn – zřícenina, horolezecká lokalita (mapa)
Dlouhé Stráně – přečerpávací elektrárna, nejdelší sjezd pro koloběžky v ČR (mapa)
dřevěné kostely – v Žárové a Maršíkově (mapa)

4


Ať už se v Jeseníkách vydáte na některé z vytipovaných míst nebo kamkoliv jinam, troufám si říct, že neprohloupíte. Krajina je opravdu nádherná, pokud dáváte přednost cyklistice, tak jsou zde výborné podmínky pro horská i silniční kola. Každý si určitě přijde na své.

YES!enický maraton

Sobota 19. 8. 2017, předposlední den dovolené trávené v Jeseníkách. Budík zvoní v 5:20. Šílený čas na to, že je dovolená. Přesto vstáváme – dnes je v plánu zdolat Jeseníky tak nějak jinak, ne turisticky, ale běžecky. Já se chystám na celý Jesenický maraton, Pavel na půlku. Počasí moc nepřeje, obloha je ocelově šedá a jedinou otázkou je, jestli začne pršet hned nebo až za chvíli.

Snídáme musli, kafe a já osvědčený banánový džus. Krátce před sedmou sedáme do auta, opouštíme přívětivé teplo naší chaty a míříme do cíle, na Skřítek. Tam už jsou přistaveny autobusy, které nás dovezou na start. S Pavlem se tedy loučíme, ten sedá do autobusu, který ho zaveze na Červenohorské sedlo, já mířím směr Ramzová. V autobuse se neskutečně přehřívám. Sedím v kraťasích, spodním dlouhém triku a tričku s krátkým a je mi šílené vedro. Pořád však nevím, jestli jsem zvolila dobré oblečení na běh. O botech nepochybuju – ty jsou blbé určitě. Silniční do takového terénu, navíc do mokra… Mám obavy, co přijde.

Po necelé hodince nás autobus vyklopí v Ramzové, vystojím frontu na startovní číslo, potkám se s Nikčou z Rungo pro ženy, na poslední chvíli před startem prohodím pár vět i s Martinem. Jinak jsem tam opuštěná jako kůl v plotě.

20900984_10208984001550755_3320423353373879656_o

Na startu moc nevím, kam si stoupnout. Oproti loňskému roku mi přijdou řady závodníků nějaké prořídlé, asi jich spoustu odradilo to počasí. Vždyť jednu chvíli Norové předpovídali až 35 mm na den!

Výstřel a už běžíme. Hlavně to nepřepálit! Přesto nějaké závodníky předbíhám a u Vražedného potoka se vyhnu té největší frontě. Stoupání přijde záhy a já začínám litovat zvoleného oblečení, takže prakticky ještě pod kopcem sundávám spodní triko a dál běžím už jen v tenkém vltavaruňáckém.

Stoupání na Šerák je dlouhé, rozhodně mi přijde delší než loni. Občerstvovačka i s chatou se ztrácí v mlze, někteří ze závodníků si ty parádní panoramata i fotí. Mě se nechce vytahovat mobil a běžím dál. Nečekaný problém přijde brzy: kterou cestou se vydat? Na křižovatce už postává pár běžců a říkají: někteří běželi sem a někteří támhle… Záhy dorazí jeden pár, který bez váhání zvolí jednu z cest a já se pouštím za nimi. Dobře jsem udělala a za chviličku už stoupám na Keprník. Ano, vím, že to je ze Šeráku na Keprník do kopce, ale že až takhle….

Přehoupnu se přes vrcholek a zavěsím se za jednoho pána v černo-zelených podkolenkách s dírou nad patou a běžím docela dlouho za ním. Má dlouhý a jistý krok, díky němu vidím, že to běhatelné prostě je. Sama bych před tím rychlým pohybem v takovém terénu měla určitě respekt a posouvala bych se vpřed určitě pomaleji. Jakmile vyběhneme na šotolinovou cestu, předbíhám ho a už sama mířím na Červenohorské sedlo. Tam přibíhám přibližně o 10 minut dříve než loni. Pochválím se, kopnu do sebe ionťák, doslova sežeru strašnou spoustu banánů a přes nový mostek se vydávám dál.

Vzhledem k tomu, že cílem pro letošní rok bylo doběhnout lépe než loni a už teď mám o 10 minut lepší čas… Hlava je potvora. Pamatuje si místa, kde jsem loni s Radimem šla krokem a namlouvá mi, že si to můžu krokem dovolit jít přece i letos. Docela často této líbivé myšlence podléhám.

Na 21. km přichází snad nejhorší krize v životě, jakou jsem kdy měla. Uvědomuji si, že nemám vůbec žádnou energii. Někde v baťohu mám kostkový cukr, osvědčenou to cestu pro doplnění energie. Bohužel ho nemůžu najít, a tak beru zavděk gelem, který jsme dostali na startu. Coca colová příchuť mile překvapí, rychlé cukry pomůžou a já můžu už jen doufat, že se z gelu, na které nejsem zvyklá, nepo…

Ve stoupání na Švýcárnu si uvědomím, jak mám tu svou výkonnostní kategorii ráda. Řekla bych, že se všichni bez výjimky řadíme mezi hobíky, kteří svými výkony neaspirují na rekordy a přední příčky, a hlavní pro ně je překonat sami sebe. Všem se nám evidentně hlavou honí stejné myšlenky a nadávky, na jejich hlasité vyřčení většinou dech nezbývá, a pokud už si někdo uleví nahlas, zbývá mu zpravidla dech tak maximálně na poslední slabiku. Protože jste v přibližně stejném stavu, tak víte naprosto přesně, co dotyčný myslel.

Osloví mě nějaký mladík za mnou: „Ty vole! To je samej kopec a kopec! Ty jsi tu poprvé?“ „Ne, podruhé,“ odpovídám. „A kolik jich ještě bude?“ ptá se mladík skoro v posledním tažení. „Nevím, já si totiž nepamatuju z loňska ani tenhle!“ a to nepřeháním. „Ono je to možná dobře, jinak bys tu totiž nebyla,“ povídá mladík.

Na Švýcárně fouká, je mlha, všechno je vlhké. Ochutnám ionťák, hodím do sebe nějaké sladké bonbony a završím to asi 2 loky piva. Následující stoupání na Praděd spíš vybíhám než jdu, jsem holt silniční typ a asfalt mi sedne daleko lépe než terén. Povzbuzení od těch, kteří už z Pradědu sbíhají, hodně pomáhá. Nahoře šíleně fouká, vysílač prakticky není vidět a já přemýšlím, jestli nevytáhnout bundu. Jsem na to ale moc líná, raději se rychle otáčím a mířím k Ovčárně. Na ten seběh se vyloženě těším, bohužel musím 2× zastavit kvůli rozvázané tkaničce.

K občerstvení na Ovčárně přibíhám pozitivně naladěná, a odhodlaná do posledních 12 km. Dám pivo, banán, lipa…a na poslední chvíli se nechám zblbnout prohlášením „Namočte si banán do soli, to je dobrý na křeče!“ načež se málem pozvracím. Fuj, vždyť vím, že mi to nedělá dobře!

Ve stoupání na Petrovy kameny začínám kalkulovat: pokud někde nespadnu tak je téměř jisté, že doběhnu v lepším čase než loni. Někde v hlavě se klube i nesmělý hlásek, že by to třeba mohlo být pod 5 a půl hodiny. Ale nejsem žádný moc velký matematik ani když nejsem unavená, natož po 30 km v náročném terénu a ještě náročnějším počasí, takže tomu moc nevěřím.

Na hřebeni směrem k Jelení studánce se střídají pocity „Jsem na tom líp než loni! Vždyť tohle celý jsem loni šla!“, „Už je to jen kousek“ a „Já už fakt nemůžu.“ Jednou krize dosáhne takového vrcholu, že dokonce zastavím, počkám až mě někdo doběhne a já se ho ptám, jestli jsme ještě pořád na dobré cestě, jestli jsme se v té mlze neztratili.

Jelení studánka, rychle ionťák, cukry a pomalu se sunout dál. Posledních 6-7 km. Pořád mi vychází, že by to mohlo být pod 5:30. Sílí ale hlásek „Vykašli se na to! Už to můžeš klidně dojít krokem a pořád to bude lepší jak loni!“ Odolávat mu dá čím dál tím větší práci, střídám poklus a chůzi snad co 100 m, prostě se pomalu sunu kupředu. Předbíhá mě strašná spousta lidí. Nic už pořádně nefunguje, mám pocit, že jsem se rozběhla a pak zjistím, že jsem pár metrů za sebou nechala ruku.

Někde u Ztracených kamenů se počasí konečně umoudří a na chvíli vysvitne i sluníčko. Z tohoto úseku mám ve svých silničních botách trochu respekt, tělo i hlavu už mám unavené, terén moc nevnímám, uvědomuji si bolest v koleni a přední stranu stehen, přesto se odhodlaně pouštím dolů. Dokonce předbíhám jednoho mladíka, co z toho má vyloženě respekt, určitě ho všechno bolí a hlavně si uvědomuje všechna ta nebezpečí daleko víc jak já.

Do cíle poslední kilometr. To musím dát! Rovná lesní cesta, před sebou vidím (jako už dlouho) jednu ženu, se kterou jsme se na trati pořád potkávaly. Ani za nic na světě nejsem schopná ji doběhnout. U trati postává pár fanoušků. Někdo na mě volá: „Jani! Kde jsi tak dlouho? Pojď!“ netuším kdo to je, nikoho nečekám a tu osobu nejsem schopná vůbec nikam zařadit. Naštěstí se připomene sama: „Lucka, z Rumunska!“ Tak to bylo fakt milé 🙂

Na stromě zahlédnu cedulku: Cíl 500 m. Melu z posledního, ke každému kroku se musím přemlouvat. Před sebou mám stále na dohled jednu ženu, spíš se mi vzdaluje, to že bych ji předběhla už si ani nesnažím namluvit. Naopak vidím, jak ona předbíhá na poslední chvíli někoho jiného.

Přeběh přes silnici, řehtačky od organizátorů, konečně cíl a Pavel s otevřenou náručí. Byl to boj, boj s hlavou, boj s terénem a hlavně boj se sebou samým. V cíli jsem byla za 5:33:59, tzn. cca o 18 minut dřív než loni. Z žen 10., v kategorii 6, spokojená a odhodlaná jít do toho příští rok zase.

Yesenickmaraton_2017_426_m

((c) http://sodik63.rajce.idnes.cz/Yesenicky-Jesenicky_maraton_2017_Jpegy/)

Trocha statistik:

                                             2016                          2017
celkový čas                    5:51:43                      5:33:59
ČHS (cca)                           2:02                            1:54
Praděd                               3:50                            3:36
v kategorii                       19/35                          6/20
v ženách                            26/48                        10/37
relive video
záznam trasy (endomondo)
mapa (oficiální)

 

Přechod Bílých Karpat

Čtvrtek 6. 7., vstávám kolem páté ráno, ještě plna sil nahazuji batoh na záda, autobusem se dopravím do Brna a tam už spolu s Radimem a Pavlem nastupujeme do vlaku. S jedním přestupem jsme v Javorníku za necelé dvě hodinky. První naše kroky ze zastávky vedou k nedaleké rozhledně nad obcí. Ač není moc vysoká, výhled do krajiny je pěkný, hlavně je ta krajina úplně jiná než v okolí Brna.

Poměrně brzy začínáme z cca 350 m n. m. stoupat po modré turistické značce, a tak nějak tušíme, že to první půlku dne nebude jinak. Louky plné skákajících kobylek, barevných květin (z nichž některé byly dost možná vzácné orchidee) a pasoucího se dobytka po čase vystřídají lesy. Modrá se změní na zelenou a záhy na červenou. Stoupání graduje, kopec je s tím velkým batohem opravdu výživný, ač jsme pod stromy, tak vedro a dusno je zničující. Vystoupáme za hranici lesa a konečně se nám otevírá výhled na Velkou Javořinu. Teprve tady potkáváme větší množství turistů. Na vrcholu samém toho dle mého názoru moc zajímavého není, a ačkoliv svítí slunce, tak je trochu opar a výhled do dálky tak asi není úplně maximální možný. I přesto chvíli zůstáváme a kocháme se. Sejdeme pár výškových metrů na slovenskou stranu, na Holubyho chatu, kde si zasloužíme pivo (a ne jedno) a halušky (či strapačky) a napíšeme pohledy drahým polovičkám.

Tento krátký odpočinek nám přišel vhod, příjemně odpočatí se vydáváme dál po zelené značce, kterou ale záhy opouštíme a po neznačené cestě se vydáváme na asi kilometr vzdálený vrchol Jelenec. Na jeho vrcholku se tyčí bývalá vojenská věž, na kterou je vstup po kovovém žebříku na vlastní nebezpečí. Batohy necháváme pod věží a někdo s většími, někdo s menšími obavami se vydáváme nalehko nahoru. Výhled z cca 32 m vysoké plošiny stojí za tu trochu stresu.

Vracíme se zpět na zelenou a poměrně prudce klesáme do obce Květná (výškově cca shodná s výchozím bodem!), splníme milou povinnost (hodíme pohledy do schránky), chvíli posedíme nad kofolou a pak už stoupáme na louku nad obcí, kde máme vyhlídnutý nocleh pod oblohou posetou hvězdami. Noc je teplá, dokonce ani mě není zima, nad ránem začíná docela foukat a my se budíme do zataženého dne.

Pátek 7. 7. Snídani zejména kvůli větru volíme pouze studenou, sledujeme oblohu, radar a nejrůznější předpovědi počasí a vychází nám z toho, že počasí bude všelijaké. U studánky doplníme lehce železitou, ale dobrou vodu a po zelené scházíme k silnici. Vidíme, slyšíme a vlastně všemi smysly vnímáme, že se žene bouřka. U jednoho z mála rodinných domů mají naprosto úžasně krytý vstup, a právě tam se rozhodneme bouřku přečkat. Pan majitel vyjde ze dveří a vypadá, že s naší přítomností nemá nejmenší problém. Za konzumace gumových medvídků nám ta zhruba hodinka poměrně rychle uteče.

Jakmile přestane pršet, vydáváme se dál, směr Velký Lopeník. Vše je mokré a do mých už dosti opoužívaných a rozlepených bot se poměrně rychle dostane voda. Cca 3km stoupání nám trvá dlouhou hodinu a půl! Pár stovek metrů pod vrcholem nám zase začíná pršet, všichni se moc rádi schováme v jednom z přístřešků na vrcholu. Vše je vlhké, my zpocení, trochu fouká, tepelný komfort nic moc, proto poprvé vytahujeme Zipův liháček a vaříme čaj. Po chvíli pršet přestane, poměrně svižně vystoupáme na rozhlednu, definujeme Mikulčin vrch a právě tím směrem dále míří naše kroky.

Cesta po zelené je poměrně pohodová, v sedle pod Mikulčiným vrchem se trochu pokocháme výhledem do krajiny a následně si v prvním občerstvovacím zařízení na trase, kterým je moje oblíbená Chata Jana, odpočineme. Původní plán zní, že si dáme pouze pití, ale velmi rychle se to zvrtne na jahodové knedlíky/topinku s masovou směsí/šišky s mákem a hlavně kafe!

Cesta po žluté, ač je většinou z kopce, je poměrně únavná a dlouhá, zpestřují ji pouze občasné výhledy do údolí. Konečně sejdeme do Starého Hrozenkova (zase 350 m n. m.), doplníme tekutiny a po žluté a rozpáleném asfaltu stoupáme na rozcestí „Boky.“ Tady se trošku liší informace v seznamáckých offline mapách a v naší papírové mapě z roku 2011, po zhodnocení terénu a vzdáleností volíme „starou“ neznačenou, příjemnou, teď už většinou pěšinu, mezi domy, která nás zavede dolů do Žítkové. Zvláště pro Zipa je zklamáním tamní přehrada, celou dobu se těšil na koupel v ní, nicméně od jeho poslední návštěvy se mnohé změnilo: přehrada je v soukromých rukou a dost výrazná závora a cedule s nápisem „soukromý pozemek“ nám nedovolí jít ji vyzkoušet. Škoda…

Informace o počasí, které se k nám dostaly, hrozí silnými bouřkami, proto upouštíme od původního plánu spánku někde na louce, a zůstáváme dole v Žítkové na zastávce autobusu. Jedná se o poměrně luxusní „ubytování“ – prostorný jednopokojáč s teráskou. Uvařili jsme (dle mého názoru vynikající) gulášovou polévku, udělali hostinu s gumovými malinami/ostružinami, diskem a hlavně medovinou, kterou Zip celou dobu táhl na zádech! Nestihla jsem postřehnout kolikátka to byla, tuším, že sedmička a ve skle. Uf.

Nakonec dorazila i avizovaná bouřka a my byli moc rádi, že jsme se pro tuto noc vzdali volného prostoru nad hlavou. Zpočátku jsem měla trochu problém s usínáním, protože kolem jezdilo poměrně velké množství aut (a to to vypadalo jako téměř konec světa!), nakonec ale zvítězila únava.

Sobota 8. 7. Na to, kolik máme na dnešní den naplánováno kilometrů (33 = hodně) vstáváme poměrně pozdě. Kvůli mému kávovému absťáku dokonce vaříme i vodu, ale i přes tato zdržení vyrážíme na další putování těsně po osmé raní. Dnešní den je extrémní nejen kvůli plánované vzdálenosti, ale také kvůli tomu, že nepotkáme prakticky žádnou civilizaci a zejména já mám obavy o naše zásoby vody. Mé obavy se potvrzují hned na šestém kilometru – ve studánce není voda, v našich lahvích už také téměř ne. Radim třímajíce mapu i mobil s offline mapou však slibuje, že za necelé 2 km bude studánka další, a tam prý už voda určitě bude. Mě trochu znervózňuje, že je poměrně daleko od naší červené a mám obavy, abychom ji vůbec našli. Radimův orientační smysl se ale projeví naplno, stejně jako ochota vypravit se do neprostupných a neprobádaných houštin a za pár desítek minut už se kluci vrací s lahvemi plnými vody. Na oslavu si z této zastávky uděláme obědovou pauzu, odpočineme a pak se znovu vydáme dále po červené turistické značce. Cestou potkáme několik cyklistů relativně na těžko, soudím, že se jedná o účastníky závodu 1000 miles adventure.

Stoupání na vrch Javorník v kontextu předchozích dní vlastně není vůbec stoupáním a proto mě velmi překvapí, že už jsme nahoře. Nejedná se vlastně o nijak vysoký kopec (necelých 800 m n. m.), navíc je celý zalesněný a proto nám nenabízí žádné výhledy. Po červené značce se spouštíme dolů, slovenskou stranou (zase se liší od papírové mapy z roku 2011). Chvílemi jde cesta poměrně strmě dolů, pak se změní v šotolinovou, a klesá rovnoměrněji. Přesto je to cesta vcelku nudná, dlouhá, chvílemi až ubíjející. Náladu moc nezvedne ani lesní jahoda (jedna) či objevení divoké máty (možná proto, že nemáme bílý rum). Hrajeme tedy alespoň slovní fotbal a to už cesta utíká lépe.

Něco po druhé odpolední přicházíme konečně do Vlárského průsmyku (cca 290 m n. m.). 20 km za námi a dalších 13, do kopce, bez jediného přístřešku či jiné civilizace, před námi. Volíme pauzu a poměrně intenzivně uvažujeme nad tím, že to zabalíme a pojedeme domů. Zjišťujeme, že jeden vlak nám odjel před necelou hodinou a další jede až 21:36. Radši se osvěžujeme ve Vláře a následnou bouřku, která přišla z ničeho nic, přečkáme v blízkém přístřešku. Tato bouřka byla asi tou naprosto poslední kapkou, naše další kroky tedy nemíří na Vršatec, ale převážně po silnici do Bylnice. Naše řady se rozrostli o jednoho nejspíš toulavého psa, který nás doprovodil až na nástupiště. Tam se rozdělily nejen kroky naše a psí, ale také moje a Radimovy (směr Brno) a Pavlovy  (směr Vsetín, k babičce). Oba přestupy jsme zvládli, do Brna jsme dorazili přibližně v dobu, kdy z Vlárského průsmyku odjížděl vlak, a domů nás již dopravila Soňa – díky za to.


přibližná trasa:
den 1; den 2; den 3