Jeseníky známé a neznámé

V srpnu jsme opět vyrazili do Jeseníků, tentokrát v sestavě obohacené o jedno čtyřměsíční prtě, které zatím neprojevuje vlastní výletové preference (houpačky, kaluž, zoologická), takže můžete vyrazit kamkoliv jen chcete. Jedinými limitujícími prvky je do jisté míry počasí, čas, terén a vaše fyzické schopnosti.

Vzhledem k výše uvedenému a taky k tomu, že jsme v Jeseníkách byli nedávno, kdy jsme si prošli ta nejvíc profláklá místa, jsme mohli objevovat místa o nic méně zajímavá, která však možná pozornosti některých návštěvníků Jeseníků unikají (a díky tomu tam nepotkáte davy turistů). Tak co všechno jsme viděli?

  • kolem Bludova, mapa, 12 km
    Osobně mě překvapilo, kolik zajímavého se kolem tohoto poměrně malého lázeňského městečka nachází: poutní kostel Božího Těla s křížovou cestou okolo je příjemným místem, do kostelíka se nám bohužel nahlédnout nepodařilo, ochutnat vodu z místního prý zázračného pramene ano. Rozhledna Háj je poměrně hodně do kopce, výhled z dřevěné rozhledny ale stojí za to. Jen pozor na dvě věci: je zpoplatněná a tedy má otevírací dobu, a v době naší návštěvy bylo nahoře obrovské množství včel či vos, které mi nedalo klidu si ten výhled pořádně užít. Zříceninu hradu Bludov potupně obcházíme asi hradním příkopem, nechce se mi škrábat do zarostlého kopce. Větší množství lidí potkáváme jak jinak než u jídla v restauraci Bludoveček. Jídlo dobré, obsluha rychlá, pro děti může být zpestřením farma se zvířaty. Kaplička u cesty mezi Šumperkem a Bludovem, místo, které z auta nemůžete přehlédnout a vyloženě láká k návštěvě. Pěkný dojem kazí jedině opravdu rušná silnice. Následuje lesopark s jezírky, podle mapy to vypadá, že je přes něj přístupný zámecký park. O kus dál, na louce na kopci je nová, volně přístupná rozhledna Brusná.
  • vodopády
    Při pohledu do turistické mapy Jeseníků mě překvapila jedna věc, a to množství vodopádů. My jsme navštívili dva:
    vodopády Borového potoka: jedná se o nejvyšší vodopád na Šumpersku, a tedy je i poměrně známý. Navíc se nachází jen kousíček od frekventované trasy – modré turistické značky, která vede k spodní nádrži Dlouhých strání. Začátek cesty (asfalt) by se mohl jevit jako vhodný pro kočárek, na samém konci jsem ale měla co dělat i s manducou. Bylo po dešti, kameny i kořeny byly kluzké, chvílemi se cesta měnila v potůček. Určitě je to ale vhodný výlet i pro rodiny s dětmi, které už nějaký ten kilometr ujdou sami.
    kaskády Divokého potoka: cestou z Koutů na sedlo se mimo turistickou značku nacházejí kaskády Divokého potoka. I ta cesta je taková divoká, poměrně zarostlá, asi k těmto vovopádům moc lidí nemíří. Prvně široká (ale zarostlá) lesní cesta se mění v ještě zarostlejší pěšinu, která v samém závěru přechází v kozí stezku přes kameny a keře. K samotnému vodopádu, resp. k té hlavní kaskádě jsem se s manducou neodvážila, i tak to ale byla moc pěkná vycházka kolem potůčku.P1000325
  • zámecké parky
    Kromě spousty vodopádů je překvapující i množství zámků. Skoro v každé vesnici či městečku se jeden více či méně zchátralý (či opravený) nachází. Osobně nepotřebuji navštěvovat zámecké interiéry, navíc s malým mimčem to asi ani nejlepší nápad. Takový volně přístupný zámecký park ale může být vhodným cílem vycházky mezi deštěm a deštěm (a navíc způsobem, jak využít kočárek, když už ho s sebou máte a ještě jste ho nepoužili). My jsme navštívili krásný park v Loučné nad Desnou
  • Kamenné okno, Keprník, Vřesová studánka, mapa, 14,5 km
    Pro někoho profláknutá trasa, pro mne osobně objevná výprava. Výchozím bodem je Červenohorské sedlo. Dobrá zpráva – v létě se zde parkovné neplatí. Stoupání po červené turistické značce, šotolinovou cestou, kolem Památníku obětem hor, kde nás zastavilo nemilé zjištění, kolik lidí i dnes umírá v horách. U Bílého sloupu, připomínky původního turistického značení v Jeseníkách, odbočka na prošlapanou pěšinu mezi borůvčím, do kopce. Otevírají se krásné výhledy na Praděd. Moc lidí tady nepotkáte. Z vyhlídkového místa nad Vřesovou studánkou vidíte věžičku kapličky, ale nescházíte, protože tudy půjdete zpět. Po žluté pokračujete ke Kamennému oknu, zajímavému skalnímu útvaru. Pak už se zase napojíte na „turistickou dálnici,“ kterou stoupáte až na vrchol Keprníku. Odtud se nabízí krásný  kruhový výhled, troufám si říct, že hezčí, než z Pradědu. Cestou zpět nestoupáme zpátky ke Kamennému oknu, ale jdeme tou nižší trasou k Vřesové studánce. Zajímavé místo. Zpět na Červenohorské sedlo už to pak je co by kamenem dohodil.

Jeseníky jsou krásné. Stojí za to je navštívit a podívat se i někam jinam, než na ta úplně nejznámější turistická místa. V záloze máme ještě spoustu dalších míst, která máme v plánu navštívit, nejen další vodopády 😉 Takže si troufám tvrdit, že jsme zde nebyli naposledy!

 

Vysočinou s manducou

Jak už asi víte, máme za sebou první dovolenou jako tříčlenná rodina. Jako destinaci jsme zvolili nedalekou Vysočinu. Proto, že je blízko a proto, že je tam hezky. Ubytovaní jsme byli ve Sněžném, což je městys ležící v CHKO Žďárské vrchy. Ideální výchozí bod pro výlety.

VÝLET 1: Sněžné – Dráteničky – Malínská skála – Milovský rybník – Sněžné (mapa, 12,5 km)
Cesta vede zprvu mezi loukami až do malebné osady Blatiny. Tam nás zaujala kavárna s pražírnou kávy. Bohužel jsme  vůbec nevěděli, jak to půjde, tak jsme šli, dokud to šlo a v kavárně se nezastavili. Třeba někdy příště. Mikroodbočka k monumentu Radka Jaroše stála za to. No a pak už první velký skalní útvar: Dráteničky se skalami Drátník a Drátenickou skalou. Jako matka nesoucí dítě jsem zůstala bezpečně na zemi, manžel vylezl až nahoru. Výhled prý byl. A taky potkal zajímavý skalní tunel, kterým musel projít.
Před Malínskou skálou se trochu otevřely výhledy přístupné všem, samotná Malínská skála jen pro ty zdatnější bez drahocenné zátěže. Výhled prý taky dobrý. (Kvůli přebalování, krmení a pohodlnému nandání do manducy jsme šli ještě kousek za tento skalní útvar a pak se vraceli zpět).
Cesta k Milovskému rybníku po asfaltu, ale uběhla rychle. Přicházíme ze strany od kempu, vyděsí mě množství lidí. Rybník ale úžasný, malebný, jak stvořený ke koupání. Voda čistá, přístup ze strany od kempu dokonalý, schodky a píseček. Někoho mohou odradit velcí kapři, ten si ale může půjčit třeba šlapadlo. Plavky bohužel zůstali na ubytování, tak jen omočit nohy. Jídlo U Šlechtů bylo velmi chutné a poctivé. Takovou poctivou česnečku už jsem dlouho neměla…
No a pak už na ubytování. Kolem rybníka, pak po cestě mimo silnici, ale závěrečnému téměř 2km úseku po poměrně frekventované silnici se už vyhnout nedalo. Řidiči ale vypadali, že jsou zvyklí na turisty a cykloturisty a chovali se ohleduplně. Výhled nad Sněžným směrem na Blatiny byl úžasným závěrem tohoto výletu.

 

VÝLET 2: Milovy – meandry Svratky – Čtyři palice – Milovské perníčky – Zkamenělý zámek – meandry Svratky – Milovy (mapa, 12,5 km)
Výchozím bodem nám byl Milovský rybník, parkování za 30kč/den u pochybného týpka, co už … Neznačenou cestou přes nádhernou louku až po parádně zarostlou cestičku, která nám alespoň trošku mohla ukázat nádhery meandrující Svratky. Zastavení naučné cesty byla krátká tak akorát.
Následné stoupání lesem na Čtyři palice bylo poměrně intenzivní. Přímo u samotné skály byla kupa turistů a taky jeden lesák s motorovkou. K dosažení úplného vrcholu mi chyběly asi 2 výškové metry. Nejsem žádný horolezec, tak jsem to se zátěží raději nepokoušela. Navíc jsem prý o nic nepřišla, výhled téměř nebyl.
Milovské perníčky taky nejsou nic pro matky s dětmi. Zespodu dobrý, ale ty perničky – útvary vymleté vodou na samotných vrcholcích skal ze země prostě neuvidíte. Muž tam vylezl a vyfotil, takže pro někoho schopnějšího to asi stojí za to.
Zkamenělý zámek –  zatím asi nejvíc friendly skalní útvar pro všechny. Poměrně rozsáhlý, nízký. Prý zde kdysi opravdu bývalo nějaké osídlení. Však val je patrný dodnes i pro naprostého laika, jako jsem já.
Kousek od zkamenělého zámku skála Pivovar. Pivo tam bohužel netočili, nahoru se taky vylézt nedalo. Tak jsme si ten pivovar obešli a vrátili se na trasu.
Asfaltka se celkem vlekla. Aspoň že se pak napojila na naučnou stezku, kde jsme se dozvěděli něco o sklářích, kteří v Milovách kdysi bývali.
Pak zase kousek přes meandry Svratky a jsme u našeho výchozího bodu.

 

VÝLET 3: Javorek – zřícenina Štarkov – Jimramov – Prosička – Javorek (mapa, 12,5 km)
Parkování v obci Javorek na návsi u rybníka. Cesta kousek po silnici a pak ostré stoupání lesem ke zřícenině hradu Štarkov. Kdo čeká trochu skal a pár rozvalin, bude mile překvapen jako já. Nedokázala jsem sice prolézt úplně všechno, ale rozhodně nemám pocit, že bych toho prolezla málo! Jediné, co mě trochu mrzí, že jsem neviděla, je vyzděný portál mezi skalami. Ještě, že existují fotky 🙂
Cesta do Jimramova lesem a loukami, typickou krajinou Vysočiny. Nádhera. U lesní studánky doplnit vodu.
V Jimramově chcípl pes. Obě restaurace/hospody na náměstí zavřené, jedna asi kvůli EET, druhá kvůli rekonstrukci. Zámek zavřený taktéž. Škoda. Je zde zajímavost: krytý průchod ze zámku rovnou do kostela. Škoda, že se člověk nemůže podívat dovnitř. Náměstí je ale malebné. Když už dojdete až na náměstí a i když jste vyčerpaní a nemile překvapení tím, že tady se prostě nenajíte, zmobilizujte síly a vydejte se asi 300 m přes řeku, na skálu Kabačka. Výhled na Jimramov stojí za to.
Cesta po modré z Jimramova na Prosičku stoupá, ale nikterak dramaticky. A pozor! Prosička je skála, na jejímž vrcholu můžete stanout i s dítětem v manduce. Jsou zde lana, v době naší návštěvy držela pevně, ale doporučuji vyslat někoho před sebou pro kontrolu. Výstup nahoru v pohodě, odměněný úžasným výhledem a razítkem do turistického deníčku. Pro sestup dolů doporučuji mít po ruce silného muže, které poskytne oporu tam, kde je třeba. Nic dramatického, ale sama s manducou bych to asi neslezla.
Cesta zpět do Javorku lesem a loukami uteče už rychle.

První dovolená s mimčem – přípravy, očekávání a realita

Malá má 2 a půl měsíce a my vyrážíme na první dovolenou. Nikam daleko, jen na Vysočinu. Na nijak dlouho, jen na 4 noci. S párem bezdětných kamarádů.

Balím, když jižní Moravu sužují teploty vysoko nad 30°C. Na Vysočině bude jistojistě chladněji, příjemně, už se na to těším. Balím letní overálky a bodyčka s krátkým. Pro jistotu pár dlouhých gatí a bodyček s dlouhým. Nakonec to dopadne tak, že ty letní modely zůstanou ležet netknutné a já točím dokola těch pár bodyček s dlouhým a na některých výletech téměř lituji, že jsem té naší malé zmrzlině nevzala rukavice.

Dovolená znamená volno, odmítám předpírat látkové plíny a tak sahám po výdobytcích moderní civilizace – po jednorázových plenách. Nevím, které jsou dobré, které špatné a proč, prostě beru příslušnou velikost v příslušném množství. S mužem, který mé občasné stesky na to, že je ZASE potřeba vyprat/vyžehlit/poskládat plíny přechází slovy „tys chtěla látkový…,“ se pod 4 dnech v jednorázu shodneme, že „zlatý látkový!!!“ Tolikrát, kolikrát mi jednoráz protekl za ty 4 dny, mi látkovka neprotekla za skoro 3 měsíce. Což by nebyl problém, že, kdyby člověk byl na to chladnější počasí připraven vícero kusy oblečení a nemusel tak točit dokola 2 bodyčka a 2 gatě. Možná to s jednorázem prostě jen neumím(e).

Nové prostředí, z toho mám celkem obavy. Přece jen: všechny jiné vizuální vjemy, jiné vůně, jiná postýlka, to může jednoho rozhodit. Snažím se udělat maximum pro to, aby se malá cítila na ubytování příjemně a beru s sebou snad všechny její hračky. Problém: oblíbený závěsný netopýr není kam zavěsit. Oblíbenou háčkovanou chobotnici se podařilo poblinkat a schne. V tom chladném počasí poměrně pomalu. První odpoledne a večer je tedy dost náročný. Ještě že ty jistoty jako maminka a tatínek se nemění, a nakonec se podaří usnout.

Další večery by to už asi bylo dobré … kdyby mamka přemýšlela hlavou a dala si na oběd třeba vývar a ne poctivou česnečku. Takže se začne velmi silně ozývat bříško, které bylo už nějakou dobu v klidu. Takže klidné, hodné, tiché a usměvavé dítě se mění na řvoucí uzlíček. Na tři hodiny podvečerního křiku si kamarádi nikterak nestěžují, ale mě to příjemné teda rozhodně není. Navíc si představuji, jak rušíme celý hotel. Identifikovat, odkud řev přichází, musí být díky kočárku stojícímu na chodbě poměrně snadné. V den odjezdu se potkávám na chodbě se sousedem a očekávám nějaké poznámky na téma „s takhle malým dítětem máte zůstat doma.“ Nikoliv. Asi nebyl v problémové hodiny na ubytování, jinak by nemohl říct „kdyby na chodbě nestál ten kočárek, tak ani nevíme, že tu nějaký miminko je!“ Uf. A noci probíhaly tak jako doma: cca 7 hodin hodin spánku v kuse a pak tiché pomrčování, vrtění a pomlaskávání, aby se mamce dalo najevo, že je hlad a měla by s tím rychle něco udělat.

Samotnou kapitolou jsou výlety. Ode mně snad nikdo nemůže očekávat, že zvládnu celou dovolenou korzovat po zámeckých zahradách a vydlážděných náměstích. Ne, prostě ne. Potřebuju do lesa, na louky, prostě ven, do přírody. Takže terén. Vzhledem k tomu, že mapy slibují poměrně dost skalních útvarů, dá se s úspěchem pochybovat o schůdnosti lesních cest pro kočárek. Vzhledem k tomu, že se slečnou to už v šátku moc nejde, volíme nosítko Manduca. Ve kterém byla všeho všudy asi 3×…Dvakrát to byl pokus, který po necelé minutě skončil tak strašlivým řevem, že jsem ji prostě musela dát ven, něco bylo špatně. Další byl pokus pod odborným vedením kamarádky – zkušené matky „nosičky,“ která mi vysvětlila, že i téměř šestikilové dítě potřebuje novorozeneckou vložku. Fajn, tak jo. Při tomto nácviku byla malá v manduce asi 3 minuty, pak už byl čas na přebalení a jídlo, takže je jasné, že zkušenosti s nosítkem máme nulové. Očekávám, že dojdeme tak na konec dědiny a pak se se strašlivým řevem vrátíme na ubytování. Jsem překvapená. Každý den zvládneme cca 13 km. Ne že by víc nešlo, prostě jsme víc nenaplánovali. Nejsem z toho ani moc rozbitá. Malá většinou spí. Nad očekávání, super, dokonalý, od teď nedám na manducu dopustit. Snad nám ta spokojenost vydrží. Jediným problémem jsem já: zatím neumím malou nahodit a sundat nikterak „elegantně.“ Potřebuji pomoc druhé osoby a ještě rovnou plochu nejlépe ve výšce mého pasu. Ale to se časem doladí. Třeba až bude držet hlavičku a já nebudu mít zase pocit, že mi chybí minimálně jedna ruka.

Takže první dovolená za námi. Dopadla, řekla bych, dobře. Zvládli jsme vše, co jsme si naplánovali. Že by s námi už nikdy nikam kamarádi nechtěli jet neříkali, takže asi taky dobrý. Na ubytování nám nikdo taky nenadával … Takže příště se zase klidně můžeme někam vypravit. Už teď se těším 🙂

Jsem doma a nenudím se!

Včera to byl přesně týden, co jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. Doma jsem ale kvůli předchozí neschopence v kuse už téměř měsíc. A světe div se: nenudím se! Nejsem typ člověka, který by uměl dělat nic, natož si to třeba dokonce užíval. Já prostě musím pořád něco tvořit, kutit, uklízet, vymýšlet, plánovat, psát, hýbat se … a ideálně k tomu nepotřebuju další lidi.

V zimě jsem měla opravdu obavy, zda se v tomto domě, který je mým domovem teprve něco málo přes čtvrt roku, nebudu nudit, až přijde mateřská dovolená ještě bez prcka. Přece jen máme tu dvě místnosti, ve kterých si můžeme dělat co chceme … a dál vlastně vůbec nevím, co kde pořádně je, co a jak chodí a co si můžu a nemůžu dovolit. Navíc je to dům plný lidí – 7 stálých obyvatel a téměř pořád někdo na „návštěvě.“

A nakonec to vůbec není tak špatné:
– rozjařilo se a mužova maminka mi vyčlenila kus zahrady, kde si mohu hospodařit. Sice pořád tápu, když hledám nějaké zahradní náčiní, pídím se po tom, kam dávají plevel či příp. kde se bere voda na zalívání, ale to se všechno poddá. Teď ještě, aby mi tam něco vyrostlo.
– šiju. Jejda, vymyšlených věcí co ušít mám spoustu, dokonce mám i látky, ale chybí mi odhodlání. Věřím ale, že to přijde. Nedávno se mi podařilo téměř po celém dni snažení pokořit těhotenskou sukni a mám z ní ohromnou radost. Bohužel šicí stroj nemám tady a tak „musím“ jezdit na návštěvy za mamkou 🙂
– tvořím i jinak. Brzy budou Velikonoce a tak je na čase začít přemýšlet nad výzdobou. Nebo taky dolaďuju detaily v domácnosti třeba tak, že jsem vytvořilo žluto modré květináče, aby nám ladily s kobercem. A podobně.
– uklízím a přerovnávám. Nastěhovali jsme se před čtvrt rokem a já už to celé přerovnávám. Není divu! Brzo nás bude o jednoho víc a ten člen navíc taky potřebuje nějaké své poličky.
– vařím a peču. Jejda, nikdy mě to moc nebavilo, ale teď jsem se do toho nějak pustila a není to tak úplně nejhorší. Hitem jsou sušenky na všechny způsoby. Úplnou novinkou v naší kuchyni je cizrna, kterou se tam snažím nenápadně propašovat.
– stále se hýbu. Je to až s podivem, ale 6 týdnů před plánovaným termínem porodu se mi hýbe snad líp než v 6 měsíci. Jsem sice čím dál tím pomalejší, ale zase zvládnu překonat větší vzdálenosti. Minulý týden jsem dokonce podnikla jeden 8km běh! Chodím na vycházky (to mě ale moc nebaví), nebojím se ani sednout na kolo.
– odpočívám a čtu. Ano, odpočívám. Každý den si najdu chvilku (někdy větší, někdy menší), kdy si sednu (nebo spíš lehnu) a čtu. Dost často ale to čtení přejde ve spánek. Což taky není úplně špatné. Taky průběžně píšu prckovi deníček. A měla bych (konečně) začít tvořit fotoknihu ze svatby a z celého loňského roku.
– výbavička pro prcka. Tu si naštěstí vzala ve velké míře na starost moje mamka – natěšená babička. Protože jinak bych na všechny ty další věci neměla snad vůbec čas. Děkuju!

A je toho mnohem a mnohem víc! Nejen věci milé, do kterých se mi chce a na které se těším, samozřejmě jsou tam i povinnosti. Konečně mám čas na věci, na které jsem čas při chození do práce absolutně neměla – na tu zábavu i na ty povinnosti. A užívám si to. Všechno. Nedělám si iluze, ono to pořád takový nebude, ale jsem za tento čas hrozně ráda. Taky kdyby to mělo být pořád takový „volný“ tak mě to asi brzo přestane bavit 🙂