Vlci v nás

Dlouho se mi nestalo, že bych se do nějaké knihy začetla tak, až bych ji nemohla odložit. Stalo se tak včera. Velmi ráda bych se teď vytasila s nějakou hodnotnou literaturou, namísto toho musím přiznat, že to byl v podstatě brakový románek pro ženy – kniha Měj mě rád (autor: Eva Urbaníková). Dle mého názoru (rozuměj: dle názoru osoby, která se v podstatě o nic hlouběji nezajímá a žádné psychologické či naučné knihy nečte) byla plná zajímavých informací a podnětných myšlenek zejména pro ženy.

Jeden příběh mi přišel tak stručně výstižný (a zrovna mě do nálady), že se o něj podělím:

„Existuje jeden krátký příběh o starci, který vnukovi vysvětloval vnitřní boj každého člověka … Říkal mu, že v každém z nás jsou dva vlci. Jeden se jmenuje Neštěstí. Je nositelem strachu, obavy, hněvu, žárlivosti, smutku, odporu, sebelítosti, závisti a méněcennosti. Ten druhý se jmenuje Štěstí. Je to radost, láska, naděje, vyrovnanost, velkorysost, soucit, pravda a laskavost. Když stařec zmlkl, vnuk se zamyslel a potom se zeptal – A který vlk zvítězí? … Stařec mu odpověděl – Ten, kterého krmíš.“

Tak, který vlk zvítězí?

Kam ten svět spěje..

Když se občas podívám na zprávy, neubráním se povzdechu, kam ten svět spěje… A jak se to dá změnit. Že by tohle byla odpověď?

„K vítězství zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic.“

(Ve stínu sfingy, James Rollins)