Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.

 

Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

35423085_10210824915052442_5523007194498334720_n

asi 4 minutové video z plecháče zde 

Z deníčku začínající triatlonistky

Loni v srpnu jsem absolvovala můj první triatlon, doběhla jsem nadšená a s jistotou, že to sice bylo poprvé, ale ne naposledy. Sen, že jednou absolvuji železňáka, je stále živý, a já to reálně vidím tak, že si ho nadělím ke 40. narozeninám. Což je za nějakých 13 let, že. Času dost. A nebo ne?

Rozhodla jsem se začít trénovat. Ráda bych v srpnu zase do Hostěrádek, a ještě  předtím, v půli června, zkusit Blanenský plecháč.  Pocity z loňských Hostěrádek jsou stále živé, a tak jsem se rozhodla aspoň trošku potrénovat kombinaci těchto tří sportů, které mám všechny moc ráda (plavání ze všech nejmíň) a ani jeden mi pořádně nejde a rozhodně v nich nevynikám.

  • Trénink I. aneb doufám, že bude teplá voda:

Účetní u oběda prohodila, že její syn je blázen, a skoro každé odpoledne se chodí s kamarády koupat do řeky. Do řeky? Tak to já bych mohla zvládnout už vlézt do nějaké stojaté prohřáté vody. Zvolila jsem Mariánské údolí, 2. rybník, přístup z hráze, meku zapálených plavců. Dřív než já do vody šupl had (nebo slepýš) vyhřívající se na kamenech, voda byla rozhodně studenější, než jsem si představovala, a já tam s vypětím všech sil přibližně 10 minut předváděla to, čemu soukromě říkám plavání. Mé nadšené hned po výlezu z vody výrazně zchladil šlachovitý děda, který mi sdělil, že plavu opravdu hrozně. Jako bonus mě nějaký cyklista s nadváhou předjel na kole do kopce a já jen doufám, že měl elektrokolo. Běh mezi poli je ideální disciplína, téměř nikoho nepotkáte a zajícům a koroptvím je váš styl upřímně jedno.

  • Trénink II. aneb doufám, že tam nebude ten děda:

Co myslíte. Byl tam. Ještě, než jsem sesedla z kola, se ke mně nadšeně hlásil a že je zvědav, jak jsem pokročila. No, to já taky. Informace, že jsem techniku studovala na internetu, ho upřímně pobavila a já radši nezapřádala další debaty a šupla do vody, tentokrát bez hada. Voda byla výrazně teplejší než posledně, což mě mile překvapilo, stejně jako děda, který poté, co jsem se doplácala zpět na břeh, s potěšením konstatoval, že oproti posledně to bylo na jedničku. Nezapomněl dodat, že bych se měla naučit kraul, protože je rychlejší. Ano pane, to vím i bez vás. Sebevědomě jsem nasedla na kolo, tentokrát jsem předjížděla já a s nadšením se vrhla do běhu. Nohy totálně tuhé, běh střídá chůzi a já mám na tváři výraz totálního utrpení. Stejně tak se i cítím. Docela drsné zjištění, že ta disciplína, které věnujete nejvíce času a která vám dle vašeho skromného názoru jde nejlépe, vám dá vlastně v kombinaci s těmi ostatními zabrat nejvíc.

  • Trénink III. aneb radši volím jiný rybník:

Je na čase změnit lokaci a vyrážím do o něco bližších Hostěrádek. Rybník je to menší, rybářů je tam tak stejně, jak v Mariánském údolí, takže koncentrace na m2 vodní plochy je daleko větší. Samozřejmě se mi jednomu z nich podařilo zamotat do vlasce. Určitě byl nadšen, ale protivný nebyl. Jako pokrok vnímám to, že se mi snad poprvé v životě podařilo nasadit plavecké brýle tak, že mi do nich neteče. Na silničce mám defekt, takže se dřu na svém druhém nejlepším kole – asi 15 let starém trekovi. Kdo nezažil, rozdíl nepochopí. Toto kolo má jednu výhodu: jen z něj doma seskočím, nemusím se přezouvat a mohu hned pokračovat během. Takže nohy mají méně času na regeneraci a jsou tužší než obvykle. Také se cítím hůř než obvykle. Proč já tohle vlastně dělám?

  • Čistě plavecký trénink I. aneb první nesmělé pokusy o kraul:

Letní odpolední teploty vybízí ke koupačce. Nebo k TT tréninku. Na který (jako celek) ovšem není čas. Nakládám tedy do auta maminku i sebe a vyrážíme do sousední dědiny, do areálu bývalého koupaliště, který je sympaticky zrevitalizovaný a v jedné z nádrží je možné i plavat. Voda jako kafe, zopakuji šikovné nasazení brýlí tak, aby mi do nich neteklo, a pokouším se nesměle o kraul. Kraulové nohy by mi snad šly, zkombinovat to s rukama a dýcháním je však pro mne v tuto chvíli téměř nemožné. Uplavu tak 6 kraulových temp a totálně zadýchaná dál pokračuji stará dobrá prsa. Ale i těch 6 temp je pro mne úspěch a nevzdávám to.  Po asi 15 minutové přestávce neodolám a jdu to zkusit do vody ještě jednou. Únava je znát, kraula nejdou, a jako bonus mi teče do brýlí.

 

Člověk má jednu chvíli pocit, že se mu začíná dařit, a pak zase spadne téměř na samý začátek. Důležité je nevzdávat se.

Blanenský plecháč je už příští víkend. Ambice si vlastně asi ani nedělám. Chci zjistit, jak se budu cítit, jak se mi bude plavat, když budu vidět soupeře mizící v dáli. Jak se mi pojede na kole (propozice mluví o táhlém stoupání!) a hlavně jak se mi poběží. Doufám, že teď to bude o něco lepší jak loni v Hostěrádkách. Tři plné triatlonové tréninky nejsou moc, ale pořád je to víc, než jsem tomu dala před loňským TT.

Cyklo kolem Dalešické přehrady

Poslední květnovou neděli jsme vyrazila na cyklistický výlet s naprosto nečekaným parťákem – s maminkou! Do kraje kolem Dalšické a Mohelenské přehrady, který disponuje řadou turistických i cyklistických tras a zajímavých míst.

Výchozím bodem našeho výletu byly Dalešice, konkrétně Dalešický pivovar – místo, kde se točili legendární Postřižiny. Protože nedisponuji na autě zahrádkou, využili jsme možnosti zapůjčit si kola právě v pivovaru. Pro mamku elektrokolo, pro mě horské.

Protože mamka se neřadí mezi zdatné cyklisty, vyrazily jsme pro jistotu hned brzy ráno, kolem osmé. Já zase nepatřím mezi šikovné navigátory zejm. co se cyklotras týká a tak jsme si hned na začátku střihly jeden kopeček navíc. Nakonec jsme se ale správně namotaly na cyklotrasu č. 5107, která vedla poli, kolem 2 menších a jednoho většího rybníčku a byl z ní i výhled na elektrárnu Dukovany (kde v této lokalitě ovšem výhled na Dukovany není, že…).

První zastávka byla na mostě přes Dalešickou přehradu u obce Stropešín. Bylo vidět, že vody je méně než obvykle.

Pak už jsme po silnici dojely do Hartvíkovic, odkud jsme po žluté turistické zamířily na Wilsonovu skálu, odkud je krásný výhled na přehradu i na kemp Wilsonka. Zde jsme si daly první větší přestávku.

 

Po zaslouženém odpočinku jsme se vydaly zpět do Hartvíkovic a pak podél vojenského letiště Námešť nad Oslavou. I z poměrně velké dálky jsme viděly poměrně velké množství letadel a vrtulníků. (Pro zájemce: občas se zde konají dny otevřených dveří, pohledejte na webu).

Krásný zážitek jsme měly na cestě z Popůvek do Kramolína. Cyklotrasa tam vede kolem hájenky. Jezdci na koních vyplašily stádo daňků, žijící v ohradě právě u této hájenky, a tak celé stádo daňků doběhlo do části ohrady u nás a my si je mohly krásně prohlédnout.

Krátká pauza byla na návsi v Kramolíně. Tam jsme na informační ceduli zjistily, že rozhledna Babylon, na kterou míříme, otevírá až ve 13 h. Vzhledem k tomu, že tou dobou nebylo ani 11…. I tak jsme se ale k rozhledně vypravily a rozhodně jsme nelitovaly. I z venku se jedná o moc pěknou stavbu. Fascinující bylo množství přístřešků a laviček u rozhledny a tak jsme si zde daly další větší pauzu. Ještě že! Asi za půl hodiny dorazila paní s klíčem od rozhledny, protože měla objednanou nějakou větší skupina. Tak jsme se i my podívaly nahoru. Výhled nic moc, prakticky jenom na Dukovany, ale i tak to stálo za to.

 

Následující část trasy po cyklo č. 403 a následně lesem po modré byla pohodová a moc krásná. Na silnici jsme se napojily kousek za obcí Mohelno a před námi se otevírala Mohelenská hadcová step. Na první pohled se jednalo o úplně jiný typ krajiny. Neodolaly jsme, a šly jsme si alespoň kousek této stepi prohlédnout. Ale pozor! Na kole se zde jezdit nesmí, tak jsme to vzaly pěšky. Lidí málo, informačních tabulí spousta, krásná flora, popásající se ovce, výhled na řeku Jihlavu vytékající z v.n. Mohelno a na neodmyslitelné Dukovany. Stálo to za to.

 

Na kole jsme dále pokračovaly na hráz vodní nádrže Mohelno. Pak následoval trochu techničtěji náročnější úsek lesem po kamenech do kopce, ale obě dvě jsme to zvládly. Dál už jsme pokračovaly po Pivovarské cyklotrase. Jednou z odboček byla zřícenina hradu Rabštejn. Kromě výrazných pozůstatků jedné stěny jsou zbytky hradu nepatrné, přesto je zřejmé, že to nebyl jen tak nějaký malý hrádek. Další odbočkou byla hráz vodní nádrže Dalešice, prý jde o nejvyšší hráz v ČR!

 

A pak už lesem zpět do obce Dalešice, okouknout zvenku Dalešický zámek (nepřístupný) a pak už do pivovaru, vrátit kola a dát si něco dobrého na jídlo ve zdejší pivovarské hospodě. Vaří zde výborně, ochutnat pivo jsem bohužel neměla možnost – řidič to vždycky odnese.

44 km, ↑↓ 780 m
celkový čas (přibližně): 7 h
čistý čas pohybu: 3:45 h

Zbiroh, Žebrák a Berounka na kole

Cyklistické výlety mají pro mne přes spoustu pozitiv i jednu velkou nevýhodu – je vhodné se vrátit na to samé místo, ze kterého jste vyrazili. Což je vlastně i problém výletů, kdy je dopravním prostředkem k výchozímu bodu auto. Trasa se obvykle někde kříží a potkává, je příliš dlouhá, příliš kopcovitá, a já nevím co ještě. Tak jsme zkusili kombinaci vlak + kolo.

Na vlak nasedáme v Zadní Třebáni. Trať do Berouna prakticky kopíruje řeku, na jejímž druhém břehu je cyklostezka, po které máme v plánu se vracet. Vzhledem k tomu, že nemáme pořádně kam dát kola a jak se chytit, máme úplně jiné starosti, než koukat z okna a kochat se (prostě si to necháváme na návrat).

Přestup v Berouně. Kvůli výluce (opravuje se nádraží a prostě tam několik kolejí vůbec není) některé vlaky nahrazují autobusy. Nevíme, jestli by nás s kolem vzal a hlavně ujel, neboť jsme měli zpoždění. Máme tedy téměř 2 hodiny, které můžeme strávit poflakováním po Berouně.

Celkem bike friendy město. Cyklostezka někde oddělená od chodců, jinde společná (ale příjemně široká), neomezený vjezd do centra města … a naproti tomu totální zákaz cyklistů na městské hoře. Ale v podstatě tomu rozumím.

Hradby, městské brány, pěkně opravené domy na náměstí, městská hora s rozhlednou a medvědáriem. Tak by se asi dal shrnout Beroun za tu chvíli, co jsme tam byli. Medvědárium mě zklamalo: výběh se nezdá moc velký a hlavně medvědi ještě asi měli noc a odmítali se ukázat. Jediné, co jsem z medvěda viděla (nebo spíš tušila), byla tlapa čouhající z betonového příbytku. Aspoň, že se neplatí vstupné.

Z Berouna odjíždíme se zpožděním, kolem 13 h vystupujeme ve stanici Kařez a máme v plánu dopravit se zpět do Zadní Třebáně, tedy nějakých 45-50 km, s tím, že nás čeká pár kopečků, a pak hlavně rovina. Zámky a hrady máme v plánu zkouknout jen ze silnice, žádné zbytečné stoupání. I tak jsem nervózní, že to rozhodně nemůžeme stihnout.

Hned první Zbiroh nám náš plán vynechávat kopce překazí, ze zalesněného kopce na nás vykukuje pouze střecha. Když už tady jsme, byla by škoda se tam nepodívat! Nelitujeme. Zámecký park je pěkně upravený, stejně tak celý zámek, který slouží i jako hotel. Na prohlídku ale z časových důvodů nejdeme, byť fotky interiérů vypadají lákavě.

DSCN3098

Kousek za obcí Zbiroh nás čeká první sjezd. Těším se na něj jak malá holka! Zákon schválnosti ale funguje dokonale a fouká parádní protivítr, takže musím šlapat i z kopce. Kolem nás louky, na nich pasoucí se krávy, o kousek dál zvedající se kopce. Nádhera. Najednou na jednom z kopců před námi uvidím NĚCO. Zastavuji, zaostřím, a zjišťuji, že je to hrad. Trochu schovaný za stromy. Neváhám a jdu hluboko do pole abych ho vyfotila (nahoru přece nepojedeme!). Pavel na mě kouká trochu jako na blázna. O pár set metrů dál stromy ustupují a my hrad vidíme krásně i ze silnice. A kousíček pod ním ještě jeden, jde tedy o známou dvojici hradů Žebrák a Točník.

DSCN3111

Tedy, Žebrák je zřícenina, starší a níže položená. Točník je hrad, na strašném kopci. Pokud některý z nich máme navštívit, máme jasno a volíme Žebrák. Kopec je ovšem na kole nejetelný (s našimi schopnostmi). Návštěva za to stojí. Za vstupné 60,- se podíváme na věž a můžeme si projít celý areál (byť jeho většina je ještě před kasou). Dokonce nám milá pokladní řekne, že Točník je dnes uzavřen (ještě, že to víme, jinak by se určitě našel nějaký blázen, který by ho chtěl jet prozkoumat z blízka!).

V podstatě se tedy loučíme s kopci (cca 25. km) a dále nás čekají už jen rovinky případné mírné kopečky dolů. Vše samozřejmě proti větru. Takže se to pěkně vleče. Navíc toho moc zajímavého ke koukání není. Vypíchla bych asi rybníček Pouch ve Zdicích, u kterého jsme se zastavili jen díky tomu, že Pavel píchl. Cesta ze Zdic dál je ale krásná, jedná se o stezku vedoucí kolem říčky, mimo silnici. Pak už vlevo před sebou vidíme zelený kopec s rozhlednou a my víme, že jsme v Berouně. Děláme zastávku na pivo/limonádu/kafe na náměstí a kdybsme věděli, jaký kousek (pocitově) to bude do cíle (asi 17 km), tak snad ještě jednou vyfuníme na městskou horu a zkontrolujeme medvědy.

Přejedeme Berounku a dále už pokračujeme po stezce kolem ní. Nevíme ale, jak daleko to půjde. V úseku od lávky v Kozle až po Srbsko je stezka uzavřena z důvodu padajícího kamení. Říkají to mapy, říká to web města a hlavně to říká velká cedule na začátku stezky v Berouně. Objet by to někudy jít mělo, takže to moc neřešíme a raději se kocháme krajinou. Řeka, skály z obou dvou stran padající do vody, Tetín na protějším břehu, lidé cachtající se v Berounce, paráda. Ani nevíme jak a jsme v Srbsku. Evidentně to s tím uzavřeným úsekem není tak hrozné, neboť žádné zátarasy ani velkou výstražnou ceduli „Vodcaď dál už se nesmí“ jsme nepotkali.

DSCN3135

Projedeme Srbskem a už jsme v obci Karlštejn. Pořád koukám do svahu na levé straně, kdy na nás vykoukne hrad. A ono nic. Po očku sleduji i směrovky, ale tu „na hrad“ v záplavě směrovek na různé hotely a restaurace prostě nevidím. Ještě, že jsme ten hrad viděli během závodu, jinak snad Pavla přinutím vrátit se a vyšlápnout kopec k hradu.

V nohách máme asi 51 km a jsme v cíli. Byl to moc krásný výlet, každá z jeho částí měla něco do sebe. Zejména pro úsek kolem Berounky doporučuji zvolit nějaký čas, kdy je většina lidí v práci, jinak místo koukání po skalách budete muset dávat pozor na bruslaře, pejskaře, chodce, a další cyklisty – prostě jako asi na všech cyklostezkách v blízkosti větších měst.

trasa v mapě
51 km, ↑ 580 m ↓ 820 m
celkový čas (přibližně): 5 h (Kařez – Zadní Třebáň)
čistý čas pohybu: 3 h

Triatlonová premiéra: Hostěradský triatlon 2017

Jak už jsem psala dříve, první srpnový víkend se u mne nesl ve znamení mého prvního triatlonu, tzv. sprint triatlonu (tedy 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh). Asi 2 týdny před závodem začal hlodat takový červíček, zda je opravdu dobrý nápad se zúčastnit, neboť mé tréninkové objemy se původní plánované výši moc nepřibližovaly. Asi 2 dny před samotným závodem ale přichází to pravé těšení 🙂 Ambice nemám velké, reálně to vidím na 1hod 50 minut, a takové to úplně nejtajnější přání hovoří o čase pod 1hod 40min. Naprosto netuším, co mě čeká…

Před závodem:
Na místo konání přijíždíme s Pavlem na můj popud autem (on by jel nejraději na kole) pro jistotu s téměř dvouhodinovým předstihem. U registrace vyfasujeme čip (ten dáme na nohu – to víme z běžeckých závodů), startovní číslo (to následně upevním na pás) a spoustu malých lístečků, ze kterých si umíme poradit akorát s tím na jídlo-limo/pivo. Po konzultaci s jednou sympatickou závodnicí nakonec nalepíme jedno z čísel pod sedlo kola, druhé na rám a třetí na helmu. Snad je to tak správně.
S koly a věcmi v přepravce se vydáváme do depa. Místo si můžeme vybrat libovolné. Na žádnou taktiku nehrajeme, jdeme tam, kde je místo. Nachystáme si věci. Přečetla jsem bezpočet teoretických rad zkušených i méně zkušených triatletů, nakonec to (pravděpodobně) nepotřebné dávám až úplně dozadu v přepravce, před ni natahuji ručník, na který vyskládám potřebné věci pro jednotlivé disciplíny a zároveň nechávám na ručníku místo, abych si měla kam stoupnout a nenachytal se mi nepořádek na nohy.
Předzávodní atmosféra je příjemná, komentátor udržuje dobrou náladu a my s Pavlem zajdeme vyzkoušet vodu (28°C), přičemž zjistím, že mi odplavává spodní díl mého plaveckého úboru (experimentovat se nevyplácí).
V 11:50 se vydáme na rozpravu před závodem. Pořadatel nestihne ani doříct první větu, a z depa se ozve rána jako z děla – někomu praskla duše. Celé závodní pole čítající bezmála 140 lidí se vydá zjišťovat škody. Najednou někdo volá: „Sedmdesát! Sedmdesát!“ a já se modlím, ať jenom blbě slyším. Bohužel, sluch mi slouží dobře, vedrem mi praskla přední duše. Pavel utíká pro pumpu do auta (muži startují cca 11 minut po ženách, tak má více času), já se snažím sundat plášť. Ani jindy neoplývám talentem na výměnu duší, teď, v té předzávodní nervozitě, je to ještě horší. Naštěstí, jakožto slabá a křehká dívka, nemám o pomocníky většinou nouzi, potvrdilo se to i zde: nějaký sympatický mladík se toho chopil, sundal plášť, vyměnil duši a pak už s doběhnuvším Pavlem začali foukat. Ale ouha: v háji je nejen duše, ale i plášť. Málem se rozbrečím: že by takhle skončil můj první triatlon, dřív, než vůbec začal? Neznámý mladík se projevil jako gentleman, byl pouze divákem, kolo tedy nepotřeboval, vyměnil se mnou přední kolo a já mohla jít na start.
Z rozpravy před závodem toho tedy moc nevím, pořadatel huláká už jen odpočítává pár zbývajících minut do startu.

Plavání 700m (čas 16:17)
Asi moje nejslabší disciplína, řadím se tedy dobrovolně na samý konec startovního pole. Start! Všichni tam skočí jak delfíni, já hodím ukázkového placáka a snažím se plavat. V první chvíli probíhá pokus o kraul, což není dobrý nápad. Neumím to, navíc jsem si blbě dala plavecké brýle, nabírám do nich vodu a hrozí, že utopím čočky. Velmi rychle tak měním styl na „prsa,“ snažím se potápět hlavu, ale stále do brýlí nabírám vodu, proto volím styl „paní radová“ a plavu dál.
Parádně jsem přepálila start, ještě nejsem ani u první bójky a neskutečně funím, myslím, že ani k té bójce nedoplavu, pro jistotu kontroluji chlapíka na loďce, zda nás sleduje a je připraven zasáhnout. Naštěstí to není potřeba.
Uf, první kolo téměř dokončeno, vzhledem k mé absenci na rozpravě před závodem až od soupeřek vypozoruji, že je potřeba vylézt z vody, vyběhnout na břeh (jakože hodně do kopce!), tam oběhnout bójku a vrhnout se do druhého plaveckého kola. Snažím se při vylézání z vody neztratit spodní díl plaveckého úboru, diváků je spousta, nemusím si trhnout ostudu. Druhý ukázkový placák a plave se dál.
Když jsem zhruba v polovině druhého plaveckého kola, odstartují muži. Jen otočím hlavu a vidím, jak neskutečně valí a doufám, že stihnu z vody vylézt dřív, než se kolem mě prořítí, protože to bych se zákonitě utopila.

Depo 1 (čas 01:35)
Z vody se vyhoupnu celkem mrštně jako 18., za sebou nechávám pouze 6 závodnic. Výměnou kola před závodem jsem si udělala binec ve věcech, a jako bonus jsem si některé  věci hodila do treter (tam se přece neztratí), což jsem zjistila až poté, co jsem si tretru obula, proto v depu pocitově strávím celkem dost času.

Kolo 20 km (čas 44:01)
Čekám tuhé nohy, kupodivu se mi ale jede dost dobře. Kvůli cizímu přednímu kolu mi nefunguje tachometr, nemůžu si tedy kontrolovat rychlost. A možná, že dobře. Před sebou mám 3 okruhy na uzavřené silnici Hostěrádky – Šaratice (a ještě kousek dál), víceméně rovinka, v polovině okruhu mírné stoupáníčko. Jsem téměř domácí, takže tuto trasu mám poměrně naježděnou a vím, co mě čeká.
Mám pocit, že jedu poměrně rychle, jediné, co mě brzdí, jsou otočky. Prostě kužel uprostřed takové standardně široké (či úzké?) vesnické silnice. Mám z nich respekt, pár vteřin mi nestojí za to se vysekat, proto před otočkou radši vycvakávám, hodně zbrzdím, až se (málem) odrážím nohou.
Dokud jsme na trati samotné ženy, tak se cítím celkem bezpečně. Až se na trať vyhrne více než stovka chlapů, pocit bezpečí mě opouští. Jezdí jako draci, ve velké skupině, a obyčejný smrtelník nemá šanci je uviset. Když předjíždí, je to jako by se kolem vás přehnala bouře.
Několik žen předjedu, což mě překvapuje. Na kole jezdit umím, ale spíš než rychlost je mou předností vytrvalost. Do depa dorazím v celkovém čase něco málo přes hodinu a říkám si, že ať běh dopadne jakkoliv, budu mít čas nad svá očekávání.

Depo 2 (čas 01:27)
Pocitově to v depu odsýpá, jenom zavěsím kolo a přezuju boty. Problém mám s tím, z depa se vymotat, na dotaz mě ochotní diváci nasměrují. Tímto blouděním jsem v depu ztratila nejvíce času

Běh 5 km (čas 25:02)
Čekala jsem, že budu vyčerpaná, ale že až tahle… Nohám se chce cyklisticky točit, a ne běžet. Na prvních pár metrech si málem nabiju, pro jistotu zvolním, pocitově (hlavně v porovnání s cyklistickou) se hýbu strašně pomalu. 3 okruhy (celkem 5 km) kolem nádrže budou asi horší, než jsem si myslela. A je to pravda.
První kolo celé běžím, mám pocit, že se vleču, hodinky ale hlásí stále čas pod 6:00/km, což mě překvapuje. Na trať stín vrhají snad jen 4 stromy, vedro je šílené a já jsem vděčná za vodu a houbičku na konci prvního okruhu.
Druhý okruh je horší. Před sebou vidím nějaké ploužící se běžce, říkám si, že tak hrozně přece běžet nemůžu, a že je musím přece dohnat, ale nedaří se. Všichni už jsme vyčerpaní a já nevypadám asi o nic líp než oni. Na chvíli přecházím do kroku.
Mám dost, ale říkám si, že pár set metrů před cílem to přece nemůžu vzdát, navíc, když vidím, že čas bude v každém případě nad očekávání. Ale prostě to neběží, přecházím do kroku. Předbíhá mě Pavel, který je ve druhém běžeckém kole. Povzbudí mě a proto se přinutím k běhu. Poslední zatáčka, náběh na asfalt a cíl na dohled. K žádným lepším výkonům se nepřinutím, do cíle se vyloženě doplácám. Celkový čas 1:28:24, myslím, že můžu být víc než spokojená. Třetí místo v kategorii Ž20-29 je už jen příjemnou a neočekávanou třešničkou na dortu.

HTT
Závěr a dojmy:
Myslím, že tento triatlon nebyl mým posledním. Kombinace tří disciplín v bezprostřední návaznosti na sebe je neskutečně náročná, určitě tomu „pomohlo“ i šílené počasí, kdy teplota byla vysoko nad 30°C. Nepříjemným překvapením může být to, že disciplína, o které si myslíte, že je vaší nejsilnější (tedy běh) může být tou ve finále naprosto nejhorší a vy ji vyloženě protrpíte.
Každopádně, pokud k těmto disciplínám máte nějaký vztah a chcete si závod hlavně užít, tak do toho stojí za to jít, je to úplně něco jiného, než závod čistě běžecký či cyklistický. Sprint triatlon má takové vzdálenosti, které zvládne i hobík.
Pro mě doporučení pro příště: vyzkoušet plavací úbor, trochu popustit duše, natrénovat přechod kolo->běh, nezapomenout v depu nachystanou kšiltovku na běh.
A jako bonus: Pokud uvidíš někoho v nesnázích a je to v tvých možnostech, tak mu pomoz. Nikdy nevíš, kdy se ti to může vrátit.

Cyklistický ultramaraton K24

23. – 24. 6. 2017 – 17. ročník cyklistického ultramaratonu K24, s mou účastí již po šesté. Vysoké teploty posledních dní doprovázené silným větrem slibují silný zážitek.

14:30 tradiční mše, možná proto, že je svátek, je účast větší než obvykle.

16:00 start. Na trať se vydává více než stovka cyklistů, já premiérově se svou silničkou, s Pavlem již poněkolikáté, přesto tak nějak jinak 😉 Ač startujeme ze zadních pozic, rychle se prodereme poměrně dopředu, a to i přesto, že víme, že rychlost prvního kola vůbec nic neznamená. Vždyť tady jde hlavně o výdrž, a to nejen fyzickou, ale i tu psychickou.

První dvě kola následují bezprostředně za sebou, bez přestávky, vody máme kupodivu dost. Organizátory a dobrovolníky známe s Pavlem oba dva, možná proto nás povzbuzují naprosto extrémně. Po druhém kole nás však ani jejich mohutné fandění nepřesvědčí, abychom jako jiní borci pokračovali bez přestávky ještě dál. Jen rychle doplníme vodu, dopřejeme tělu komfort v podobě nějakého toho jídla a vyrážíme. Ve 21 hodin již za sebou máme 5 hodin závodu, v našem případě 4 kola, a ověšeni noční výbavou se vydáváme vstříc dalším kilometrům. Ještě půlnocí dokončíme 6. kolo a pro dnešek končíme, dáme rychlou sprchu a zaléháme do spacáků na matracích, které jsou na oratoři pro závodníky připraveny. Zázemí je prostě skvělé!

Spánek je trhaný, každou čtvrt hodinu na nedalekém kostele odbíjí zvon, přesto si alespoň trošku odpočineme. Vstáváme před pátou, oči zalepené, kolena bolavá, zadek jakbysmet. Teplá polévka přichází vhod, ač se to nezdá, ráno je celkem chladné. Při chůzi člověka bolí jen něco a jen trošku. Ale jak nasedne na kolo, vše se mnohonásobně zhoršuje: ramena, za krkem, zápěstí, dlaně…všechno. Zdá se téměř nemožné odkroužit další kolo. Přesto ho dokončujeme a po krátké pauze se pouštíme do dalšího. Při každém kole se snažíme spočítat přechody pro chodce, které se na trase nachází, abychom se mohli zúčastnit tipovací soutěže, moc se nám to ale nedaří, většinou si na to vzpomeneme až v polovině trasy. Přesto před polednem odevzdáváme vyplněné lístečky se spočítanými přechody a s tipnutým počtem celkových kilometrů tohoto ročníku. Již značně vyždímaní vyrážíme v poledním vedru (a větru) do 11. kola. Jsme už tak unavení že skoro nemluvíme, přesto držíme poměrně slušné tempo. Pavel by mohl jet rychleji, ale rozhodl se mě v těžkých chvílích neopustit, čehož si nesmírně vážím. Do 12. kola se musím téměř nutit, přesto vyrážíme dál, přibíráme k sobě ještě jednoho chlapce, který tam jezdí sám a to už by se prý nedonutil. Všichni víme, že se nemusíme nikam hnát. Máme na toto kolo spoustu času, do ukončení závodu už bychom stejně další nestihli. Za Otmarovem kvetou slunečnice, dokonce si pamatuji, že jsem si chtěla jednu utrhnout, tak zastavujeme a já si do cíle dovážím suvenýr.

Necelou půlhodinu před koncem závodu odevzdáváme v cíli organizátorkám startovní čísla výměnou za placku s logem závodu. Hned ji špendlím na cyklobrašničku, budu tuhle památku vozit všude sebou, až do dalšího ročníku, kdy ji (třeba) vyměním za další. Řítíme se na matrace a prakticky okamžitě usínáme. Nejsme v tom sami, většina zničených závodníků také leží a spí. Před pátou odpolední vstáváme, dáváme klobásu a na dvoře čekáme na vyhlášení výsledků. Pěkné je, že každý účastník dostane svoji upomínku, diplom, na kterém má zaznačeno, kolik kilometrů překonal. Na tom mém i Pavlově se skví stejné číslo 340,8 km. Já jsem tím svůj dosavadní nejlepší výkon dorovnala, Pavel ujel o kolo méně než loni (ale ne proto, že by na to neměl).

Na ty nejlepší nemáme, ale vůbec nám to nevadí, vždyť tady člověk překonává jen sám sebe, svoje limity a svoje možnosti. Jak praví myšlenka závodu: „Je jedno, jestli budeš bojovat o prvenství, nebo pojedeš někde vzadu. Důležité je, že se přesvědčíš, zda to dokážeš!“

A přece jsme něco vyhráli, teda já 🙂 přechody na trase jsme spočítali dobře (18) a celkovému počtu ujetých kilometrů (50 841 km) jsem se svým tipem přiblížila nejvíce. Čokoláda budiž mi odměnou 🙂