Vést a nebo doprovázet?

„To bude běžkyně/cyklistka/sportovkyně,“ slyším často z mého okolí o naší malé. Ještě neudělala ani pokus o první krůček, a okolí má téměř jasno. „Když má za rodiče vás dva, tak to nemůže ani jinak dopadnout!“ Aha. Z části lidí v mém okolí cítím ale i jisté obavy, že pokud nebude malá taková sportovně zapálená jako my, budeme ji k tomu nutit, příp. pro nás nebude dost dobrá.

Takže takhle. Samozřejmě jí v budoucnu chci ukázat všechno, co tak trochu umím a co podle mě stojí za to. Chtěla bych, aby zažila ten úžasný pocit, jaké je to naprosto zpocená a zničená vylézt na kopec, zastavit se, a uvidět tu krásu. Chtěla, aby věděla, jaké je to je protnout cílovou pásku a moci si říct „já jsem to fakt dokázala!“ Chtěla bych, aby dokázala to hezké najít na plných sjezdovkách, stejně jako na bílých pláních s ostře vyříznutou běžkařskou stopou. Nebo aby si tu stopu dokázala sama vyšlapat na poli za domem. Chtěla bych, aby věděla, že čas se dá trávit venku, v přírodě, na zahradě, na ulici s kamarády, prostě jinak, než u počítače nebo u televize. Chtěla bych, aby se nebála vzít do ruky tužku nebo pastelku, tempery, nůžky, lepidlo … a popustit uzdu své fantazii. Aby tu fantazii podporovala i četbou knih. Aby si zkusila střihnout do látky a aby zažila ten pocit, kdy poprvé z kusu látky sama něco hezkého stvoří.

Toto všechno jsou věci, které tak trochu dělám, dělám je ráda a o které bych se zcela přirozeně chtěla podělit se svou dcerou. Chtěla bych jí tyto možnosti ukázat. Zároveň bych jí ale chtěla nastínit i úplně jiné cesty a směry, které existují, třeba ten hudební, který je pro mne dost neprobádaným územím. A hlavně – chtěla bych jí dát možnost volby. Pokud se rozhodne hrát na housle, hrát volejbal, šachy …nebo cokoliv jiného, má moji plnou podporu. Prostě si půjde po té vlastní cestě. A já ji na té cestě budu ráda doprovázet. Nepotřebuji ji vláčet tou svou cestou, vést za ruku cestou běhu, cyklistiky, triatlonu a vysokohorských túr.

Je toho hodně, co jí chci ukázat. Tak nějak přirozeně, nenásilně. Snad se mi to podaří.


Původně jsem chtěla psát o rozdílu mezi „vést“ a „doprovázet.“ Asi se mi to tak úplně nepovedlo. Ale někde mezi řádky, to tam snad je 🙂

Návrat ke sportu

Nemám břicho, šestinedělí za mnou, venku hezky, cítím se dobře – je čas vrátit se k oblíbenému způsobu trávení volného času, a to je pohyb.

Otázka je, jestli jde vůbec o návrat. Celé těhotenství jsem sportovala co to šlo. Poslední těhotenský běh se uskutečnil 8. 4., cca měsíc před oficiálním termínem porodu. Důvodem nebylo to, že už bych to fyzicky nezvládala, ale doporučení lékařky, že se už malá tlačí hodně dolů, a že by to chtělo odpočívat a polehávat. Poslechla jsem (kupodivu), a jenom vycházkovala. Poslední vycházka se konala 15. 4. …. a hned tu noc, po půlnoci, se narodila naše malá slečna.

Z porodnice domů jsem šla 21. 4., a už 24. jsem začala cvičit. První vycházka se vzhledem k počasí a předčasnému narození malé konala „až“ 30. 4. No ale pak pravidelně, prakticky každý den.

Přiznávám, že první pokus o běh byl v rámci jedné z vycházek ještě hluboko v šestinedělí a rozhodně to nebylo ono. Ještě jsem nějaký týden počkala a prakticky měsíc po porodu  opravdu vyběhla. Malou jsem nechala doma s tatínkem, chtěla jsem to zkusit prvně sama. Čekala jsem všechno….ale TOHLE opravdu ne. Uběhla jsem 3 km v průměrném tempu 5:17. Hledala jsem pro srovnání nějaký podobné předtěhotenský běh a našla jsem ho: 4 km v tempu 5:46 (ovšem těžko soudit, jaké byly okolnosti). Další běhy po porodu ale byly tempem celkem podobné, a to i s kočárkem. I když, jak kdy.

Závěr mám asi takový: mým aktivně prožitým těhotenstvím má fyzická kondice téměř neutrpěla, možná jsem na tom dokonce líp, než předtím. Trochu problém je s vytrvalostí, 50 km, které jsem uběhla loni v srpnu, bych teď nezopakovala ani náhodou.  Můj zatím nejdelší běh byl kolem 7 km. Asi bych zvládla i víc, ale on moc není čas, ten kolotoč přebalit-nakrmit-uklidnit zabere docela dost času a pak ho už zbývá jen velmi málo do té doby, než se kolotoč rozjede znovu.

Běhám samozřejmě i s kočárem, tatínek je sice úžasný, ale prostě nemůže hlídat pořád. Běh s kočárem má svá specifika a moc komfortní to nebylo, tak jsme si pořídili sportovní vozíček (za kolo, dá se s ním i např. běhat a jezdit na bruslích). Paráda. Už jsme ho běžecky otestovali. Byť je daleko těžší než kočár, je to s ním daleko pohodlnější, než s obyčejným kočárkem.

No a samozřejmě jsme ho otestovali i za kolem. O tom jaké to bylo hovořit nemůžu, táhl táta a já dělala jen doprovodné vozidlo. Každopádně to ale znamená, že po porodu už i sedím na kole. A to mi teda moc nejde. Každý kopeček mi dá neskutečně zabrat, na rovinkách jsem ale přechodně schopná vyvinout poměrně slušnou rychlost. Na cyklistice budu muset ještě zapracovat.

A mé letošní cíle? Postavit se v srpnu zase na start Hostěradského triatlonu a dokončit. Plavání prostě asi budu muset zvládnout bez tréninku. A potom v říjnu 14 km běžecký závod Vokolo Priglu, který bych ráda dokončila v lepším čase než loni, kdy jsem už běžela coby těhule. Uvidím, jak se mi to všechno podaří skloubit s péčí o našeho malého křiklounka a zda mi vůbec dovolí odstartovat.

Budu to dělat jinak – dokud je čas

Jak známo, příklady táhnou a děti často kopírují své rodiče. Najednou se člověk stane rodičem a dojde mu, že velmi brzy začne být taky kopírován. V tu chvíli si možná nemálo lidí uvědomí své nešvary a nedostatky. Prostě věci, které svým dětem člověk předat nechce.

Zatím to naše malé prtě většinou spí, z hlubokého kočárku kolem sebe moc nevidí, a vlastně tak nějak celkově to s tím zrakem není úplně ideální. A to nám dává čas (alespoň trochu času) na sobě zapracovat. Je nám totiž jasné, že změna zažitých modelů nebude ze dne na den.

A o co konkrétně v našem případě jde? V zásadě zatím asi o tyto 3 věci, které vnímám jako nejpalčivější:

  1. chození po přechodu. Bydlíme na malém městě, kterým vede jedna poměrně rušná silnice. Konkrétně na této silnici je přechodů docela dost, občas ale poměrně nelogicky rozmístěných a tak jsme byli zvyklí si cestu prostě zkracovat a k přechodu nezacházet (ruku na srdce, kdo to občas nedělá). Ale bezpečnost nadevše, a tak se teď učíme chodit po přechodu. Je to objevné, např. poměrně dlouho jsem žila v přesvědčení, že u jedné autobusové zastávky právě na té rušné hlavní silnici přechod není. Chyba lávky, on tam je. Akorát asi o 30 m dál.
  2. odložení mobilů. Ani jsem si neuvědomovala, kolik času denně strávím na telefonu, resp. na internetu. Vyhledávám informace, čtu zprávy, komunikuji se světem, či se jen tak flákám. Kde se bere to, že se ani ne roční děti sápají po telefonu, rozumí si s tabletem a ty jen o málo starší si přejí dětský mobil k Vánocům? To, že jsou tyhle krabičky nedílnou součástí našich životů vidí přece u nás, chtějí být jako my a taky mít takovou krabičku. Přijde mi to hrozné. A tak se snažíme omezovat. Upřímně, moc nám to nejde.
  3. zelenina na talíře. Tento bod programu pro mne není žádný problém, já se naopak velmi těším na léto, až bude plno zeleniny ze zahrady a já si budu moct míchat saláty nebo zakousnout rajče dle libosti. Horší je to s mužem. Když mu nenachystám zeleninu já, tak on si ji nedá. Chtěla bych, aby se zelenina stala naprosto běžnou součástí našeho jídelníčku. Když ji malá uvidí u nás, bude ji chtít (předpokládám) taky. Pokud ji někdo nebude jíst nebude (zde asi nejspíš tatínek), tak proč by ona musela, když on nemusí? U mě tento bod programu spočívá hlavně v omezení sladkého.

Toto jsou dle mého hlavní body. Pak jsou tu ještě další. Jako třeba „když něco vytáhnu a pak už to nebudu potřebovat, tak to taky uklidím“ (věc, která pro mne dřív byla úplně automatická a teď s ní docela bojuji, protože toho času už není tolik), „přestanu se rýpat v uchu“ a podobně.

Uvidím, jaké budeme slavit úspěchy. Jednak sami u sebe a hlavně u té naší malé.

Stále se hýbu!

„Těhotenství není nemoc,“ říkám tak nějak celoživotně, aniž bych s tím měla nějakou osobní zkušenost. Teď jsem asi ve 2/3 této „osobní zkušenosti“ a krom toho, že si občas zafňukám, že mě bolí záda/svědí mě záda/bolí mě bříško apod. si myslím, že se touto zásadou celkem řídím. Snažím se dělat víceméně to, co předtím, pouze s tím rozdílem, že mám snahu víc poslouchat svoje tělo.

Snad vždycky jsem sportovala … a dělám to i teď, i když teď mi slovo „sport“ připadá jako něco víc, než to, co provozuju já. Já se prostě hýbu.

  • běh: ano, běhám. Tempo se výrazně zvolnilo, vzdálenost zkrátila, frekvence běhů taktéž. Ještě v srpnu jsem byla schopná uběhnout 50 km v kuse, v říjnu jsem se nějakým způsobem zmohla na 14 km na Vokolo Priglu a teď se ploužím po okolních polních cestách a asfaltkách, maximálně 2× týdně, maximálně 45 minut. Víc je nesmírně vyčerpávající a vnímám, že už by to bylo za hranou. Takto uběhnu kolem 5 km. Není to  vycházka. Je to pomalý běh. Dostaví se dobrý pocit a jsem spokojená.
  • kolo: na kole teď opravdu nejezdím. Je to hlavně tím, že je zima a v době, kdy bych mohla jet na kole (tedy hlavně ráno do práce) je tma, silnice je frekventovaná a necítila bych se tak úplně bezpečně. Upřímně, vždycky mi to moje prakticky celoroční dojíždění do práce na kole připadalo tak trošku jako bláznovství. Tak teď mám pauzu 🙂 Až se rozjaří, tak pokud budu ještě fyzicky schopná na kolo sednout a pod pupek vměstnám nohy, aby mi šlo šlapat, tak myslím, že někam kousek vyrazím.
  • plavání: neplavu. Proč? Vždyť tento pohyb je v těhotenství jednoznačně doporučován, prý pomáhá na bolest zad a celkově ulevuje kloubům. Jsem prostě líná strávit spoustu času na cestě. Plavecké bazény nemáme úplně blízko a prostě se mi nechce. Přemýšlela jsem i nad tím, jestli se třeba prostě jen nestydím ukázat v plavkách. A tím to asi není.
  • běžky: zima a sníh, k tomu pro mě neodmyslitelně patří běžky. Většina lidí se na mě dívala jako na blázna a vraha (víc než při běhu), ale vyrazila jsem a bylo to fajn. Rozhodně jsem nedala 50+ km/den, spíš se to motalo kolem 15, ale bylo to příjemné. Při sjezdu z kopce jsem se někdy trochu bála, takže jedna lyže ve stopě, druhá v pluhu pěkně bokem, no musel na mě být pohled k popukání 😀
  • cvičení: nikdy jsem neměla ráda cvičení „pod střechou,“ individuální doma (na to jsem byla vždycky moc líná a tak trochu to šulila) ani organizované (obvykle zase problém s dojížděním stejně jako u plavání a taky prostě to, že to je organizované). Díky jedné báječné skupince sportujících žen na fb jsem se rozhodla, že začnu taky systematicky něco dělat, tedy že se každý den aspoň trochu pohnu a hlavně že zařadím do svého programu cvičení a protahování. Přiznávám, nebylo to tak úplně každý den, vynechala jsem asi 5×. Ale ty dny, kdy jsem se pohnula, stály za to. Prvně jsem cvičila s nějakými videi z youtube (milion cvičení pro těhotných, která spočívají zejména v tom, že sedíte či klečíte na zemi a dýcháte), to mě ale brzy přestalo bavit. Vybrala jsem si tedy pár akčnějších cviků a ty nyní libovolně kombinuji, dle aktuálního času, nálady a stavu. Co mě trochu mrzí je to, že doma nemáme místo na cvičící míč. Asi budu muset navštívit maminku 🙂

Za sebe musím říct: dělejte to, co je vám příjemné a u čeho se budete cítit bezpečně. Osobně bych se v jiném stavu nepostavila na sjezdovky (nejsem nějaký extra dobrý lyžař a hlavně nikdy člověk neví, s kým se v té rychlosti potká) ani na lední brusle (to se bojím tak nějak celoživotně, ten led je při pádu hrozně tvrdý!). Vykašlala jsem se na posilování břicha. Mám pocit, že to není úplně to pravé ořechové, při sebemenší námaze na břicho se prcek docela brání a ta následná bolest, nebo spíš „nepříjemný pocit“ mi za to nestojí. Hlavně si myslím, že na to, dohnat nějaké pevné břicho nebo zadek, bude dost času po porodu 🙂

Co se týká nevyžádaných rad okolí a kritických pohledů, moc si z toho nedělejte. Určitě je vnímejte, možná přinesou nějaké zajímavé poznatky a myšlenky, které by vás samotné ani nenapadly, ale rozhodně se řiďte sami sebou, svými pocity, svým tělem. Jen vy víte, jak se cítí.

Běhej lesy – Jizerská 50 Run

Někdy v první půli roku jsem se rozhodla, že poběžíme některé závody ze seriálu Běhej lesy. Volba byla jasná: Karlštejn a Jizerskou 50. Jakou vzdálenost v Jizerkách? Je přece dost času natrénovat, takže plná palba: 50 km.

Uteklo to ani nevím jak. Je pátek 24. 8. 2018, já v ruce držím startovní číslo, na ruce mám tetovačku s profilem trati a snažím se usnout. Moc to nejde. Druhý den mě čeká nejvíc kilometrů v životě. Tolik, kolik jsem ještě nikdy v životě neuběhla a neumím si to představit. Trénink jsem značně nezvládla. Dlouhých běhů (chacha, dobře, takže: běhů nad 15 km) bylo od začátku roku celkem 5. Nejdelší z nich půlmaraton. A já se teď chci pokusit zaběhnout téměř o 30 km víc. Relativně v kopcích…

tet

Ráno je hodně chladné, nejradši bych se zavrtala pod peřinu a nikam nešla. Kolem půl 9 ale opouštíme naše ubytování v centru Bedřichova a vyrážíme na nedaleký stadion. Nezbytné foto na kopě sněhu, věci do úschovny, opakovaná návštěva toibudky a už je čas řadit se do koridoru. Na startu stojí něco málo přes 300 lidí. Poslední pusa, výstřel a jdeme na to. Pavel mě záhy opouští a běžíme každý sám.

sn.jpg

Já vím až moc dobře, co nás čeká. Jizerky mám v zimě proježděné na běžkách, dva dny před závodem jsme ještě některé části trasy jeli na kole. Na ruce tetovačka s profilem trati a s občerstvovačkama. To, co se z počátku zdálo jako skvělý marketingový tah pořadatelů se v průběhu závodu ukazuje jako nenahraditelná pomůcka v orientaci.

Průběh kolem památníku expedice v Peru ani moc nevnímám. Koukám před sebe a pod nohy. Ač je trať široká, je tu ještě poměrně husto. Hned od začátku se stoupá, sice mírně, ale stoupá. Kopec k rozcestí U Buku, který mi na běžkách dává vždycky strašně zabrat, vyběhnu jako nic. Neuvěřitelné. Hlavně to nepřepálit. Přidávám se tedy k dvěma týpkům, bosému a obutému. Běžím s nimi v družném rozhovoru přes Novou Louku téměř až na Kristiánov, kde jim ještě před první občerstvovačkou utíkám.

bos.jpg

První občerstvení asi na 5. kilometru. Nepotřebovala bych ho, ale čeká nás stoupání na nejvyšší bod trasy, tak se alespoň napiju. A běžím dál. Běží se mi skvěle, nijak rychle, ale tak nějak v pohodě, předbíhám. Předbíhám i Verču z Jeden měsíc běžce a stíhám jí poděkovat za Letní výzvu pro srdcaře.

Rozmezí, 1000 m nad moře, 10. km, nejvyšší bod trasy. Jsem tu prakticky za hodinu. Nad očekávání… Na Knajpě další občerstvení, pozdravení se s Tadeášem, a seběh po Kasárenské k Hraniční. Zajímavé, to je kopeček, který se na běžkách téměř bojím sjet, jak to fičí. Při běhu musím pěkně máknout. Na 12. km čurací pauza v křoví, jen tak pro jistotu. Na Hraniční další občerstvení a já před sebou vidím ten šílený kopec Hraniční cesty. Tak tam, se naštěstí neběží, uf.

K Bunkru se to neskutečně vleče. Je to poměrně rovná cesta (směrově), která pomalu ale vytrvale stoupá. V jednom místě se to zlomí a stoupá prudce. Předbíhám dva borce, co už přešli do kroku. „Ty vole! To je baba aspoň!“ doslechnu se a běžím dál. Přichází vytoužený seběh k občerstvovačce U Bunkru. Z dálky vidím v protisměru Pavla, jak občerstvovačku zrovna opouští, zamáváme si, já se občerstvím a běžím na Jizerku. Mám za sebou 20. km, čas pod 2 hodiny. Stále nad očekávání.

Osada Jizerka. Nádherné místo Jizerských hor. Sbíhám po asfaltu kolem nějaké chaty, na jedné straně stojí děti a chtějí si plácnout s okoloběžícími. Přebíhám tedy na jejich stranu, okounějících rodičů si nevšímám. Najednou ale jeden z tatínků povyskočí a zvolá: „No ty vole! Vždyť to je přeci Janča!!!“ a taky si plácneme. Šéf ze stáže, na které jsem byla před 5 lety. Krátké, ale milé setkání. Až mi běhá mráz po zádech a do očí se mi derou slzy.

Krátké stoupání prudkou lesní cestou zpět k občerstvovačce U Bunkru. Nabízený vývar beru jako vtip, dám sůl, banán, napiju se a běžím dál. Po Promenádní. Pokud bych o nějaké cestě v Jizerkách měla říct „fuj, hnus“ je to tady tato. Směrově rovná, všechno vidíte před sebou. Vidíte před sebou kopec, běžce, jak do něj jdou. Až se vyškrábete nahoru, vidíte další kopec. No a pak ještě jeden. Tady někde dobíhám Evču K. z Rungo pro ženy a přibližně až do 35. km se tak různě předbíháme (až mi dočista uteče). Přibližně od Kiosku na Smědavu je to ale už zadarmo.

Na Smědavě další občerstvovačka. Tady jsem pochopila, že vývar není vtip a dala jsem si ho. Byl vynikající a já se s odhodláním pustila do toho kopce na Knajpu, který v zimě na běžkách prostě nejezdím. Ani nahoru, ani dolů. A tady jsem se ho rozhodla vyběhnout. Celkem rychle mě to přešlo a já někde na 29. km poprvé přecházím do chůze. Kopec nakonec zdolám jakýmsi „indiánským během.“ Na 30. km prakticky za 3 hodiny, mohlo by se tedy zdát, že by se mohlo zadařit nacpat to pod 5 hodin, ale já už cítím, že to nedám. Nejvíc ze všeho mě bolí levá kyčel. A bolí jen při běhu, racionální já mě zastavuje a chce jít krokem, to houževnaté a odhodlané se snaží běžet. Moc už mu to ale nejde.

Na Knajpě se občerstvím, Evču K. vidím naposledy a začínám se ploužit. 34. kilometr a jdu čurat do křoví – preventivně. Je mi jasné, že později bych si sice možná dřepla, ale už bych se nezvedla. K Tetřeví boudě to na profilu trasy vypadá jako kopce dolů, ale 4 hádali. Strašně jsem se nadřela, a bylo to hrozně dlouhé. Na této občerstvovačce už nevím, co bych si tak dala. Co by mi pomohlo, ani co by můj žaludek zvládl. Dávám si meloun, což se ukázalo jako strašná chyba, prakticky až do cíle se mi brká po melounu.

Asfaltka na Hřebínek se vleče snad ještě víc než k Tetřeví boudě. Víc jdu, než běžím. Spousta lidí mě předbíhá. I Verča (z JMB), její doprovod mi chválí čelenku, prý je nejkrásnější na trati. Potěší to, ale bolavé kyčli to neuleví. Na občerstvovačce na Hřebínku strávím strašně moc času. Dám si polévku, vykecávám se s nějakými běžci z kratší trasy, nakonec se zavěsím za jednu dvojici z trasy 50, jen proto, abych to asi po 200 m vzdala.

Organizátoři pod Olivetskou horou povzbuzují, přesně to jsem potřebovala. Z posledních sil se usmívám a ploužím se dál. Ze zimy jsem čekala, že ta Olivetka bude horší. Ne že bych ji vyběhla, to ne, ale vyšla jsem ji se ctí a občasnými popoběhy. Asi mi pomáhal i začínající déšť. Nahoře mě dobíhá „obutej,“ „bosý“ je hned v závěsu. Obutý projevuje ambice dotáhnout mě do cíle. Na pomalý běh nervy má, na to, že se zastavuji a přecházím do kroku (kyčel!) už ne a v lijáku běží pryč.

Poslední občerstvovačka. Tady mě předbíhá i „bosý“. Promočená, a schovávám se pod stan k organizátorům. Ptám se jich, jestli tu s nimi nemůžu zůstat. Jedna paní říká, že můžu, další říká, že to není správný přístup a povzbuzuje mě dál. Prý to jsou už jen 3 km. Áha, takže to nebude plná padesátka, bude to kratší. No co, vždyť i ta zimní není přesně 50.

Při závěrečném stoupání k Buku mě na trase v dešti povzbuzují okolostojící děti. Teda alespoň myslím, že ještě prší. Cedule ukazuje 2 km do cíle. 2 km!!! To přece doběhnu! Nedoběhnu… a přecházím zase do chůze. Od Buku dolů už ale opravdu běžím. Pomalu, ale je to běh. Předbíhá mě neskutečné množství lidí. I rychlík Tadeáš, který běžel jako doprovod své kamarádky, která nakonec pro obrovské problémy s kolenem vzdala. Slyším moderátora, vím, že cíl už je kousek. Snažím se na mokré šotolinové cestě neuklouznout. Za sebou slyším dusot kroků. Otočím se. Je tam spousta soupeřů. Snažím se co to dá … a jsem v cíli. Nedokážu říct, jestli mě předběhli nebo jsem jim utekla, nějak jsem to nevnímala. Ani nevím, jestli to, co mi stéká po tváři, je déšť se slzami nebo jen ty slzy. Jsem v cíli! DOKÁZALA JSEM TO! Ten pocit je nepopsatelný. Na krku medaile a přes hrazení obejmutí s Pavlem, který je v cíli už skoro hodinu.

med.jpg

Pocity v cíli se opravdu popsat nedají. To se musí zažít. Nebylo to zadarmo, nebylo to jednoduché a já hned v cíli, ještě celá bolavá vím, že to chci běžet ještě někdy. Vím, že všechen ten čas a energie věnované běhu a sportu obecně nebyly nadarmo. Zaběhnout 50 (dobře, 47,5 km) to nedá člověk jen tak z gauče. Cítím obrovský příval energie a hlavně nadšení do dalších běhů a tréninků. Tak snad se mi do toho podaří pořádně opřít 🙂


čas v cíli: 5:09:31
pořadí celkové: 209/303 (38. žena, v kategorii 22.)

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.

 

Z deníčku začínající triatlonistky

Loni v srpnu jsem absolvovala můj první triatlon, doběhla jsem nadšená a s jistotou, že to sice bylo poprvé, ale ne naposledy. Sen, že jednou absolvuji železňáka, je stále živý, a já to reálně vidím tak, že si ho nadělím ke 40. narozeninám. Což je za nějakých 13 let, že. Času dost. A nebo ne?

Rozhodla jsem se začít trénovat. Ráda bych v srpnu zase do Hostěrádek, a ještě  předtím, v půli června, zkusit Blanenský plecháč.  Pocity z loňských Hostěrádek jsou stále živé, a tak jsem se rozhodla aspoň trošku potrénovat kombinaci těchto tří sportů, které mám všechny moc ráda (plavání ze všech nejmíň) a ani jeden mi pořádně nejde a rozhodně v nich nevynikám.

  • Trénink I. aneb doufám, že bude teplá voda:

Účetní u oběda prohodila, že její syn je blázen, a skoro každé odpoledne se chodí s kamarády koupat do řeky. Do řeky? Tak to já bych mohla zvládnout už vlézt do nějaké stojaté prohřáté vody. Zvolila jsem Mariánské údolí, 2. rybník, přístup z hráze, meku zapálených plavců. Dřív než já do vody šupl had (nebo slepýš) vyhřívající se na kamenech, voda byla rozhodně studenější, než jsem si představovala, a já tam s vypětím všech sil přibližně 10 minut předváděla to, čemu soukromě říkám plavání. Mé nadšené hned po výlezu z vody výrazně zchladil šlachovitý děda, který mi sdělil, že plavu opravdu hrozně. Jako bonus mě nějaký cyklista s nadváhou předjel na kole do kopce a já jen doufám, že měl elektrokolo. Běh mezi poli je ideální disciplína, téměř nikoho nepotkáte a zajícům a koroptvím je váš styl upřímně jedno.

  • Trénink II. aneb doufám, že tam nebude ten děda:

Co myslíte. Byl tam. Ještě, než jsem sesedla z kola, se ke mně nadšeně hlásil a že je zvědav, jak jsem pokročila. No, to já taky. Informace, že jsem techniku studovala na internetu, ho upřímně pobavila a já radši nezapřádala další debaty a šupla do vody, tentokrát bez hada. Voda byla výrazně teplejší než posledně, což mě mile překvapilo, stejně jako děda, který poté, co jsem se doplácala zpět na břeh, s potěšením konstatoval, že oproti posledně to bylo na jedničku. Nezapomněl dodat, že bych se měla naučit kraul, protože je rychlejší. Ano pane, to vím i bez vás. Sebevědomě jsem nasedla na kolo, tentokrát jsem předjížděla já a s nadšením se vrhla do běhu. Nohy totálně tuhé, běh střídá chůzi a já mám na tváři výraz totálního utrpení. Stejně tak se i cítím. Docela drsné zjištění, že ta disciplína, které věnujete nejvíce času a která vám dle vašeho skromného názoru jde nejlépe, vám dá vlastně v kombinaci s těmi ostatními zabrat nejvíc.

  • Trénink III. aneb radši volím jiný rybník:

Je na čase změnit lokaci a vyrážím do o něco bližších Hostěrádek. Rybník je to menší, rybářů je tam tak stejně, jak v Mariánském údolí, takže koncentrace na m2 vodní plochy je daleko větší. Samozřejmě se mi jednomu z nich podařilo zamotat do vlasce. Určitě byl nadšen, ale protivný nebyl. Jako pokrok vnímám to, že se mi snad poprvé v životě podařilo nasadit plavecké brýle tak, že mi do nich neteče. Na silničce mám defekt, takže se dřu na svém druhém nejlepším kole – asi 15 let starém trekovi. Kdo nezažil, rozdíl nepochopí. Toto kolo má jednu výhodu: jen z něj doma seskočím, nemusím se přezouvat a mohu hned pokračovat během. Takže nohy mají méně času na regeneraci a jsou tužší než obvykle. Také se cítím hůř než obvykle. Proč já tohle vlastně dělám?

  • Čistě plavecký trénink I. aneb první nesmělé pokusy o kraul:

Letní odpolední teploty vybízí ke koupačce. Nebo k TT tréninku. Na který (jako celek) ovšem není čas. Nakládám tedy do auta maminku i sebe a vyrážíme do sousední dědiny, do areálu bývalého koupaliště, který je sympaticky zrevitalizovaný a v jedné z nádrží je možné i plavat. Voda jako kafe, zopakuji šikovné nasazení brýlí tak, aby mi do nich neteklo, a pokouším se nesměle o kraul. Kraulové nohy by mi snad šly, zkombinovat to s rukama a dýcháním je však pro mne v tuto chvíli téměř nemožné. Uplavu tak 6 kraulových temp a totálně zadýchaná dál pokračuji stará dobrá prsa. Ale i těch 6 temp je pro mne úspěch a nevzdávám to.  Po asi 15 minutové přestávce neodolám a jdu to zkusit do vody ještě jednou. Únava je znát, kraula nejdou, a jako bonus mi teče do brýlí.

 

Člověk má jednu chvíli pocit, že se mu začíná dařit, a pak zase spadne téměř na samý začátek. Důležité je nevzdávat se.

Blanenský plecháč je už příští víkend. Ambice si vlastně asi ani nedělám. Chci zjistit, jak se budu cítit, jak se mi bude plavat, když budu vidět soupeře mizící v dáli. Jak se mi pojede na kole (propozice mluví o táhlém stoupání!) a hlavně jak se mi poběží. Doufám, že teď to bude o něco lepší jak loni v Hostěrádkách. Tři plné triatlonové tréninky nejsou moc, ale pořád je to víc, než jsem tomu dala před loňským TT.

Ostravský maraton 2017

Nedělní ráno 24. 9. 2017 je typicky podzimní – mlhavé, pošmourné, chladné a k tomu z nebe padá nějaká voda. Takový ten ideální den na to zůstat v posteli. Máme však jiné plány, kolem 9h ráno opouštíme naše parádní ubytování kousek od centra Ostravy, za chvíli už ve sportovním parkujeme v OC Nová Karolina a pěšky se přemisťujeme na Masarykovo náměstí, kde má v 10 h odstartovat maraton a půlmaraton.

Nechce se nám v tom nehezkém počasí postávat na náměstí dlouho a zbytečně chladnout. Přicházíme tedy tak akorát na rychlé rozkoukání a vyčurání, do startovního koridoru s Radimem v našich zářivě žlutých tričkách dobíháme dle mého názoru prakticky na poslední chvíli, asi tak 30 s před startem.

Maratonci startují spolu s půlmaratonci, přesto se nejedná o nijak velký dav. Ač startujeme ze zadních řad, trvá necelou minutu, než proběhneme startovní bránou. Trošku máme problém s orientací, na plánku trati jsme nenašli, v jakém směru se běží. Naštěstí je před námi dostatek běžců, kterých se můžeme držet a koridor trati je vymezen páskami, zábradlím a kužely.

Vymotáme se mezi zástavbou a vbíháme do Komenského sadů. Pěkné, daleko lepší než běžet kolem nějaké velké silnice! V protisměru potkáváme rychlejší běžce. Postupně mávneme na všechny známé: na půlmaratonce Pavla, který se drží docela dost na špici; na zkušeného Martina, i na prvomaratonce Zipa, který vůbec neví, co čekat. My si hlídáme tempo, známe se, a víme, že je velmi jednoduché to přepálit.

Probíháme průchodem pod novou radnicí a pokračujeme po Sokolské třídě, kde máme vymezený jeden jízdní pruh. Na každé sebemenší křižovatce jsou dobrovolníci a zastavují případná auta. Na Muglinovské ulici je první občerstvovačka, Radim zjistí, že banány jsou pěkně hnusné, já si radši odskočím do keříčků. Přidá se k nám jeden místní běžec, který běží maraton poprvé. Přebíháme přes Ostravici a pokračujeme kolem ní. Dovídáme se, že sobotní déšť Ostravici rozvodnil a je asi tak dvojnásobná jako obvykle, vidíme i zatopené odpadkové koše.

Přibližně na 8.km ty dva opouštím a běžím si o něco málo rychleji, ale pořád se hlídám. U Sýkorova mostu jsou i nějací fanoušci, takoví skalní, přebíhají mezi oběma břehy Ostravice a fandí kde se dá. Přes Hradní lávku se vracíme města, na začátku Masarykova náměstí je občerstvovací stanice, popadnu to co chci a jdu si stoupnout za Soňou, která stojí za páskou a po celou dobu závodu tam je. Díky za to! Sama si vyzkouším, že banány jsou opravdu hnusné, dokonce ho ani nedojím! Otočím se a vidím, že Radim zrovna dobíhá k občerstvovačce, moc jsem mu neutekla, ale ani nebylo cílem. Pár zatáček městem, a už jsem zase na Masarykově náměstí, proběhnu bránou. Tak to by bylo poprvé, takže ještě třikrát. Uf.

V parku zamávám Zipovi i Radimovi, na Sokolské třídě se přidám k jednomu místnímu běžci, tempo má sympatické, doběhneme spolu nejen na občerstvovačku u řeky, ale pokračujeme i dál a rozdělíme se až někde u Sýkorova mostu.

Na náměstí si zase odpočnu u Soni a pokračuju dál. Začíná jít do tuhého – půlmaraton za sebou, na trati zůstává už jen hrstka lidí (maraton běželo necelých 200 běžců) a občas v šíleném tempu proběhne někdo, koho nemám šanci se udržet. Někteří z nich mě předbíhají o kolo, jiní běží štafety (6×6 km) a jejich tempo je nesrovnatelné a neudržitelné.

Za občerstvovačkou se to hrozně vleče. Nejsou tam běžci, nejsou tam fanoušci, není tam nikdo. Je to rovné, je to dlouhé a je tam fakt nuda. Odpočítávám kilometry, které mi chybí k Soni. Děsí mě myšlenka, že tam nebude, že třeba šla pro jídlo, že nebudu mít od koho načerpat sílu do posledního kola. Naštěstí se tato moje představa nenaplní. Uf. Při průběhu bránou na mě čeká Pavel. Relativně bez problémů doběhnu do parku, tam ale na 32.km přichází krize. Pořád si říkám, že bude hůř, bude hůř, bude hůř! Ne, když bude hůř, tak to už snad ani nemůžu přežít! Zohýbám se a beru do ruky kaštan, zbytek trasy si s ním hraji, občas odvede myšlenky od šíleně bolavé kyčle, která mě bolí už od 2.kola.

V protisměru potkávám Radima, vypadá svěže, skoro jak kdyby zrovna vystartoval. Za radnicí opět čeká Pavel. Na Sokolské třídě se trochu zmáčknu a běžím, prostě běžím až těsně před občerstvovačku. Tam se ale vzbouří vnitřnosti, jsem nucena zastavit a na občerstvovačce si dávám sakra pozor, co si dávám. Podél Ostravice se snažím dohnat jednu děvčici. Podařilo se. Ze Sýkorova mostu mává Pavel. Poslední kilometr předemnou. Předbíhám dva běžce, v tuto chvíli teda spíš chodce. „Chlapi, pojďte!“ volám na ně. Jeden se přidá a běží se mnou, vlastně půl kroku předemnou. Tak to ne! Seberu poslední síly, natáhnu krok a těsně před občerstvovačkou ho nechávám za sebou. Vidím Zipa, vidím Soňu, ale jestli na ně aspoň mávám, to nevím. Před sebou vidím záda dalšího běžce. Že bych ho zkusila dohnat?? Napínám síly, vidím, že se otáčí. Ví o mě. Přesto ho předběhnu a on souboj o to, kdo proběhne z nás dvou jako první cílovou pásku, vzdává.

Jsem tam! Celkový čas 4:24:08! Zlepšení oproti loňské jarní Praze zhruba 6 minut. Jsem v podstatě spokojená, i když po třech kolech jsem to měla rozběhnuté pod 4:15. Co už, tak třeba příště 🙂

Sedám na lavičku, na krku medaili, v ruce Birella a čekám na Radima. Ten doběhne zhruba čtvrt hodiny po mě, vypadá nad očekávání dobře, přesto se mu v tváři zračí úleva z toho, že už to má za sebou.


čas oficiální: 4:24:08
čas z hodinek (od průběhu bránou): 4:23:31
oficiální stránky závodu
video relive – nuda, 4× to samý dokola… 😀
záznam z hodinek

Cesta za snem

Každý člověk je do jisté míry snílkem. Sny (nebo snad možná „cíle,“ chcete-li), mohou být různé. Stejně tak přístup jednotlivých lidí k jejich tužbám: někdo dělá vše pro to, aby se mu jeho sen splnil, třeba šetří peníze, aby mohl procestovat půlku světa. Jiný jenom sedí, v hlavě a/nebo srdci má nějaký sen, který řadí do kategorie „dětský“ či dokonce „nesplnitelný“ a proto, aby se jeho sen stal skutečností, nic nedělá.

U mě to s vývojem snů bylo zajímavé. Kdysi, ještě na gymplu, kdy jsem kvůli zdravotním problémům ani nechodila do tělocviku (odhadem rok 2006), jsem si říkala, že JEDNOU bych si ráda zaběhla maraton. Ale nic jsem pro to nedělala. Nevěřila jsem, že je to reálné, byl to sen z kategorie nesplnitelných snů. Pak jsem do tělocviku chodit začala, zjistila jsem, že to se mnou a sportem až tak úplně marné asi nebude, a postupně jsem se rozběhala. „Pořádně“ v roce 2013. Maratonská vzdálenost se mi ale stále jevila jako nedosažitelná, zasunula jsem tento sen někam do pozadí a spokojila jsem se s otřepaným klišé, že „i cesta může být cíl.“ Běh se pro mě stal koníčkem a já byla spokojená.
Netrvalo to dlouho a ten hlásek, který mi našeptával, proč si svůj sen nesplnit zrovna teď a proč to stále odkládat na neurčito, nabral na intenzitě. A tak jsem si řekla: proč ne, a 8. května 2016 si v Praze zaběhla svůj první maraton.
Když mi kousek před cílem začalo docházet, že jsem prakticky z ničeho svůj sen postavila na nohy a dotáhla ho do vítězného konce, málem mi hrkly slzy do očí. Ten pocit se snad nedá popsat. Nebyl to žádný závratný čas, nebylo to jednoduché, ale rozhodně to stálo za to.

No a co dál? Ozývá se nový hlásek: JEDNOU pokořit celého Ironmana. Už vím, že cesta to nebude krátká, jednoduchá ani bezbolestná. Netvrdím, že se mi to podaří letos nebo za rok, dokonce třeba až splním takové ty „ženské radosti a povinnosti“ týkající se zplození a výchovy potomstva, což by znamenalo, dejme tomu za 18 let.
A třeba taky vůbec nikdy. Vím to, ale nezabrání mi to se na tu cestu vydat. Naučila jsem se, že i cesta člověku může dát spoustu věcí.

Mé sny se (možná zatím) řadí do kategorie „sportovní“ a „sebepřekonávací.“ Ale myslím si, že se to tak dá vztáhnout na jakýkoliv jiný sen. K některému je cesta jednodušší, k jinému složitější, někomu se možná k tomu vytouženému cíli dojít nepodaří, ať už řízením osudu, okolnostmi nebo slabou vůlí. Důležité je nevzdat to ještě před začátkem. Určitě i ta cesta člověku něco dá, i kdyby to mělo být poznání, že o splnění tohoto snu zas až tak úplně nestojí.

Já do toho jdu! Pokud se mi do cesty nepostaví nějaké nepříznivé okolnosti, budu začátkem srpna stát na startu svého prvního triatlonu. S Ironmanem se to rovnat ani zdaleka nemůže, ale…je to první krok na dlouhé cestě za snem.

Tak hurá do toho 🙂