Další bude lepší!

Nedávno se stavila švagrová se synem, který je asi jen o půl roku starší než naše slečna. Je to těžkej pohodář! Leží, kouká, hraje si s hračkami, spí, vykládá si … A nebo je prostě jenom líný. Jak s manželem občas z legrace říkáme: vždyť on je líný i brečet.

Zato naše slečna je trochu jiný kafe. Popravdě řečeno, moc toho přes den neudělám. Nespí, hračky ji ještě skoro nezajímají, a tak vyžaduje lidskou soustředěnou pozornost. Když ji nemá, tak si o ni prvně tiše a pak i celkem hlasitě říká. Jasný, mě by taky nebavilo ležet skoro celý den v posteli a čumět na jednoho zavěšenýho netopýra.

A tak jsme se nějak bavily o dětech. Kdo má, jak starý, co už umí, kdo mít bude a kdy. Prostě pohoda. Pak přišla tak trochu řeč na nás dvě. Jestli plánujeme (výhledově) další. Švagrová pak pronesla větu, na kterou asi nikdy nezapomenu: „Tak ono po vaší B. bude asi každý další miminko lepší.“ Chvíli jsem na ni koukala. Vůbec jsem nechápala co to řekla a jak to myslela. Tak jsem se jí zeptala. A dozvěděla jsem se, že naše slečna vůbec přes den nespí (pravda), sama se nezabaví a nevydrží (taky pravda), dost často nespokojeně mrčí (ehm, taky pravda), a taky hodně brečí (vlastně … jo).

A tak jsem se nad tím zamyslela. Všechno co řekla, je vlastně pravda. Kde to vzala, stěžuju si tak? Mluvím snad o naší slečně tak moc negativně? Působím, že je pro mě nevítanou přítěží, starostí, či jak to nazvat? Popravdě řečeno, nevím. Nemyslím si, že bych o ní mluvila nějak škaredě. Nepopírám, že dny s ní jsou náročné, některé víc, některé míň. A pak jsou tady kratší či delší chvíle, které naprosto smažou všechny probrečené hodiny. Tak třeba ráno, po probuzení, je naprosto úžasná. Nádherně se směje, krásně a bystře kouká, vykládá si (nebo mě?). Po krmení, když se spokojeně odvalí od prsa. Když pase koníčky a objevuje svět. A takových radostných okamžiků bych každý den mohla vyjmenovat snad desítky.

Každé dítě je jiné. Já už od porodnice tvrdím, že tahle kopretinka je za odměnu, prostě to nejlepší a nejhodnější miminko, jaké jsme mohli mít. Ve skrytu duše se tak nějak trochu bojím toho, jaký bude to další. Co když nebude v noci spát? Co když bude chtít pořád, ale úplně pořád chovat? Co když bude úplně pořád brečet?  Za víc než tři měsíce života vedle té malé princezny jsem měla jeden jediný den, kdy jsem si říkala, že snad budeme mít jedináčka. Jeden den za tři měsíce. Je to moc nebo málo?

Ta věta od švagrové mě docela zamrzela, a přitom nevím, na koho mám být „namrzelá.“ Na ni, že to řekla? Na ni, že tak vnímá naši slečnu? Na tchýni, která bydlí o patro níž a s naprosto zvukově neodizolovanými stropy slyší každé zamrčení a jako správná tchýně a řečná ženská o tom poreferuje dál? Nebo mám hledat chybu u sebe, v tom, jak o malé mluvím? Nebo jak působím navenek?

Jasná je jedna věc. Další miminko nebude lepší ani horší. Bude jiný. Tečka. A jako takový ho budu brát. Stejně jako teď beru naši malou, prostě takovou, jaká je.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s