Z nejnižšího na nejvyšší bod ČR

Jsou to už 2 roky, co jsem vymyslela a následně s dvěma kamarády (Radimem a Radimem) podnikla tůru z nejnižšího místa České republiky na to nejvyšší. Výchozím bodem bylo Hřensko, a cílovým bodem, na který jsme z časových důvodů došli jen ve dvou, byla Sněžka. Trasa to byla rozmanitá a krásná, vždyť vedla přes NP České Švýcarsko, CHKO Lužické hory, CHKO Jizerské hory a NP Krkonoše.

Za ty dva roky jsem se pořádně nedostala ani k popisu razítek a nastínění trasy v mém turistickém sešitku. Spoustu si toho nepamatuji, ale je to výprava, na kterou strašně ráda vzpomínám. Často se přistihnu, že se s někým o něčem bavím a říkám: „Když jsme šli z Hřenska na Sněžku…“ Taková výprava si zaslouží nějaký zápisek a pokus rekonstruovat trasu. Nějaké kraťoučké zápisky jsem našla na DM, dokonce i vč. map! Budiž mi to podkladem. Povídání to bude dlouhé…vždyť to bylo i dlouhé putování!

Vím, že jsme šli bez stanu, snad jen s jednou celtou, kterou jsem za celou výpravu viděla asi tak jednou. Moc jsme nevařili, o civilizaci na trase nouze nebyla a tak jsme toho využívali.

Cesta (1. den): Určitě vyrážíme po práci, určitě vlakem. Přestup v Praze a v Děčíně (i s pauzou na pivo) a do Hřenska (konkrétně tedy na druhý břeh Labe, do vlakové stanice Schona) se dostáváme až za šera. I v tuto dobu ale funguje přívoz a my se plavíme na druhou stranu. Vzhledem k tomu, že spaní má být poměrně divoké, máme v plánu čas zbývající do úplné tmy strávit v některé z hospůdek. Není až tak pozdě, ale skoro všude už mají zavřeno.
Když kráčíte Hřenskem, vyplatí se zvednout hlavu. Ne jen trochu, ale kolikrát ji i pořádně zaklonit – a na spoustě domů v naprosto neuvěřitelné výšce uvidíte značku, kam až dosahovala některá voda při některé z povodní, které Hřensko zasáhly.
Noc trávíme v přístřešku na rozcestí Tři Prameny, prakticky hned u silnice. Víc než projíždějící auta nás ale myslím trápí déšť, který tak trochu vyplavil Radima, který spal jako jediný na zemi.
trasa; 3 km

2. den: Ráno s nahozením batohů na záda dost otálíme. Prší, a ne zrovna málo. Zmoknout hned druhý den se nám teda moc nechce. Čas trávíme pod přístřeškem a batohy na záda nahazujeme až někdy kolem 10. Tento den nás čeká trasa napříč nejmladším národním parkem ČR, tedy Českým Švýcarskem. O skály rozhodně nebude nouze.
První turistickou zajímavostí na trase je Pravčická brána. Jedná se prý o největší přirozenou skalní bránu nejen u nás, ale dokonce v celé Evropě. Působí vskutku impozantně. Co by člověk na přírodní památce možná tak úplně nečekal, je vstupné. Ano, platí se. Je to ale asi logické, nejrůznější chodníčky, cestičky a vyhlídky na Pravčickou bránu a další skalní útvary je potřeba udržovat, a to něco stojí. Déšť přečkáváme v Restauraci Sokolí hnízdo s výhledem na skalní oblouk, v pauzách mezi dešti obcházíme četné vyhlídky v okolí a vstříc většině denní porce km vyrážíme až po poledni.
Za návštěvu stojí i Malá Pravčická brána, vysoká jen asi 2 m. Na jejím vrcholu je zbudovaná vyhlídka. Tady vás nikdo o vstupné nezkásne 🙂
Další zajímavostí je loupežnický hrad Šauštejn, či spíše jen skalní plošina, na které kdysi hrádek stával. Batohy necháváme dole, hned zespodu je vidět strmý žebřík, po kterém výstup nebyl úplně snadný, výhled však stál jednoznačně za to.
Vyhlídce na Rudolfově kameni jsme se vyhýbáme obloukem, odrazuje nás strmé stoupání a blížící se soumrak.
Na cílové místo, Mariinu vyhlídku, se dostáváme právě včas tak, abychom stihli západ slunce. Nejen my, ale i další návštěvníci se kocháme pohledem na Jetřichovice a okolní skalní útvary, na to jak padá tma, všechno utichá a v obcích v údolí se postupně rozsvěcejí světýlka. Lidé odchází a zůstáváme jsme jen my tři. Do přístřešku se vejdeme tak akorát. Jediným problémem (a navíc jen pro mne jako pro holku) je čurání: kam prostě chcete jít na holé skále?
Každopádně ten večer si (v dobrém) budu pamatovat snad do konce života.
trasa; 18,5 km, ↑ 1300 m

 

3. den: Nad ránem přichází několik turistů podívat se na východ slunce, nikdo nás ale neruší a ani se nesnaží vniknout do přístřešku. Nevím, jestli jsme my východ viděli nebo ho zaspali nebo na něj prostě rezignovali, opravdu nevím.
Vracíme se kousek zpět, jakoby směrem k Rudolfovu kameni, zastavujeme se na vyhlídce Vilemínina stěna, odkud se ještě naposledy pohledem loučíme s „naším“ přístřeškem na Mariině skále.
Na rozcestí u Dolní Chřibské jsme opouštíme NP České Švýcarko a vstupujeme do CHKO Lužické hory. Celé německo-česko-polské pomezí je typické tzv. podstávkovými domy, v Lužických horách bych řekla, že je jich úplně nejvíc a některé jsou opravdu moc pěkně opravené. V Dolní Chřibské dokupujeme nějaké potraviny, na krásně opraveném náměstí si na zahrádce asi jediné restaurace dáváme oběd a ubíráme se dál.
Dalším bodem na trase má být Jedlová a rozhledna na jejím vrcholu. Nějak ale pokulhává značení nebo náš orientační smysl, a my se zcela neplánovaně dostáváme až do Jiřetína pod Jedlovou. Pěkně opravené náměstí a zasloužená zmrzlina. Už dost vyčerpaní stoupáme kolem rokokové křížové cesty na Křížovou horu a pak, už konečně zase zpět na „naší“ červené turistické značce, na vysněnou Jedlovou.
Na vrcholku je nejen krásná kamenná rozhledna, ale i hospoda (jak jinak) a další turistická infrastruktura (určitě nějaká půjčovna koloběžek a lanový park). Každý dle svých priorit: někdo prvně pivo, někdo na rozhlednu. Výhled naprosto není omezován stromy. Součástí vstupenky je směrová růžice a my tak naprosto přesně víme, kam se díváme (tedy až poté, co se zorientujeme, a že to nebylo tak úplně jednoduché!).
Po zasloužené pauze pokračujeme dál, mám toho už docela plný kecky a kluci myslím taky. Když ale zjistíme, že na zřícenině Tolštejn mají ještě otevřeno (a to bylo určitě už k 19. hodině), padne rozhodnutí ji navštívit a rozhodně nelitujeme. Výhledy z vyhlídkových plošin stojí za to a my vidíme místa, kde jsme už byli, stejně jako tušíme ta, na která teprve zamíříme.
Cesta k našemu nocovišti dál vede lesem, prakticky souběžně s hranicemi s Německem, a strašně se vleče! Radim se nás pokouší rozptýlit tím, že se nás snaží naučit nějaká německá slovíčka a fráze, chvílemi se mu to i daří. Když se konečně ocitáme na rozcestí Odbočka na Luž, jen se svalím do trávy (přístřešek sice byl, ale takový, že 3 lidi by se do něj v noci nevešli), nějak pod sebe dostávám karimatku a rozhodnu se na tomto místě strávit noc. Sice jsem propagovala, že bych chtěla stihnout východ slunce na Luži, ale kluci mě velmi rychle vysvětlili, že to není dobrý nápad. Ani si pořádně nestíhám užít nádherné oblohy poseté hvězdami, tak rychle se mi zavřely oči.
trasa; 31 km, ↑ 1280 m

4. den: Ještě před svítáním nás probouzí procházející skautský tábor směrem na Luž. „Jdou na východ slunce! Jdeme taky, “ zamumlala jsem, v polospánku zavnímala dvojhlasné jednoznačné „NE!“ a spala jsem dál.
Pravděpodobně díky naší včerejší zacházce (já za tu nemůžu!) mi tento den téměř nesvěřují mapu a já moc nevím, kde se nacházíme.
Výstup na Luž si pamatuji, byl to celkem masakr a na to se nezapomíná. Výhled z této hraniční hory stojí však za to, a ta zima a studený vítr, který sužuje vrchol, taky. Přiznám se, moc se tam nezdržujeme. Dříve na vrcholu stála nějaká chata, ale ta by nám stejně byla asi houby platná, neboť jsme tam byli moc brzo ráno.
Pak už se prakticky celý den pohybujeme na německém území. Na trase jsou už tradičně nějaké skály a vyhlídky, feratu Nonnenfelsen jsme myslím raději vynecháváme. Turistické značení není tak dokonalé jako u nás, a my tak kolikrát nevíme, zda vůbec jsme tam, kde jsme být chtěli.
Větší zastávku děláme v městečku Kurort Oybin. Moc pěkně jsme se v tomto lázeňském městečku vyjímáme! Všichni vyšňoření jak na kolonádu, my zpocení, smradlaví, s velkýma batohama. Ceny jsou značně nad naše možnosti, i tak se ale nějak zvládáme najíst a zbude nám i na radlera – do plastového kelímku, vypitého na trávě krásného lázeňského parku, kolem sebe rozložené navlhlé věci aby uschly. No musí na nás být parádní pohled.
Na návštěvu hradu Oybin nám nezbývá energie, čas, ani eura. Ale vypadá teda moc pěkně, tyčí se nad městem na majestátní skále, po které dokonce lezou i nějací horolezci (předpokládám ale, že tam vede i nějaká snazší cesta). Pokud se v těchto končinách ještě někdy ocitnu, na prohlídku určitě zajdu.
Pod Loupežnickým vrchem jsme přecházíme zpět do ČR. (EDIT 1: bylo mi připomenuto, že bylo takové vedro, a my byli tak zničení a někteří z nás měli takovou chuť na pivo, že já s Radimem a věcmi zůstáváme na jednom z rozcestí v lese, a Radim se  vydává pro pivo do nedaleké obce. Nedaleké = asi 2 km vzdálené. Než mu to pivo natočili a než se vrátil, tak nás skoro chuť přešla. Ale jenom skoro!)
Noc se rozhodneme strávit na pokosené louce nad obcí Horní sedlo, lidi z nedalekého domku pohostíme naší slivovicí, takže s námi nemají nejmenší problém. Leháme si tak, abychom měli výhled na západ slunce (to když otočíme ve spacáku hlavu vlevo) i na východ slunce (když otočíme hlavu vpravo). Jsem tak mrtvá, že zaspím i divočáky, kteří podle kluků řádí na kraji lesa za našimi hlavami.
trasa; 20 km, ↑ 830 m

5. den: Hned od rána je jasné, že to bude horký den. A náročný, ne úplně krátký a ne úplně bez kopců. Krásnou zastávku máme na Bílých kamenech, což je skupina pískovcových, zvláštně zbarvených skal, na kraji lesa, u obce Jitrava. Do některých jsou vytesány schůdky a dá se jít poměrně pohodlně nahoru a pokochat se pohledem na zelené louky Lužických hor.
Dáváme nečekaně dobrou polívku na benzínce a procházíme obcí Jítrava, kterou dodnes považuji za jednu z nejhezčích obcí, které jsem kdy viděla a čas od času se podívám, zda se tam neprodává třeba nějaká chalupa. Neprodává.
A pak už směrem na Ještěd. Cesta je to dlouhá! Něco zajímavého si slibujeme od vrcholu Malý Ještěd (nic tam nebylo), rozptýlí nás až skalní útvar Dámské kameny.
Stoupání na Ještěd je namáhavé. Je strašné vedro, v nohách už máme spoustu kilometrů, na zádech těžké batohy a ta stavba nahoře se přibližuje tak děsně pomalu… Konečně jsme na silnici vedoucí na vrchol! Tady je opravdu spousta lidí, aut, cyklistů. Však výhledy už odtud stojí za to. Posledních pár set metrů dáváme s Radimem jako běžecký závod. Pěkně blbý nápad, navíc si už ani nepamatuji, kdo vyhrál. Konečně jsme na plošině nahoře a můžeme se kochat výhledy, jako už téměř tradičně na to, kde jsme už byli a kam ještě půjdeme. Občerstvujeme se, pro Radima přijíždí Soňa a on nás opouští. Pracovní povinnosti nebo co.
Dál pokračujeme jenom ve dvou. Sestup z Ještědu po modré do Liberce se mi zdá snad ještě horší než výstup. V Horním Hanychově sedáme na tramvaj a do centra pokračujeme takto. Nakoupíme, ubytujeme se v HOTELU (!!!!), na večeři jdeme na pizzu a pak se ještě zmůžeme na krátkou prohlídku Liberce po setmění. Nasvícená liberecká novorenesanční radnice je nezapomenutelná, stejně jako valdštejnské domky s hrázděnými štíty prakticky v centru města.
trasa; 25 km, ↑ 1240 m

6. den: Budíme se jako do jiného světa: to tam je teplo, slunce nevidět, obloha ocelově šedá a slibuje déšť. Míříme na vlak, kterým se přesouváme do Bílého potoka. Při stoupání na Hubertku začne poprchat, nám došly data a tak nevíme, zda bude lepší čekat nebo jít dál. Nakonec volíme variantu krátkého občerstvení na Hubertce. Během výstupu na Smrk začne být opravdu pěkně hnusně a já jsem na této nejvyšší hoře Jizerek ráda, že vůbec vidím tu rozhlednu, která nahoře stojí. Ve spodní části rozhledny vytahujeme snad všechno teplé oblečení, které máme, vždyť teploměr ukazuje pouhopouhých 5°C!  Potkáváme tatínka s holčičkou, kteří jsou na víkendovém přechodu. Vytahujeme vařič (na čaj pro holčičku, i pro nás) a slivovici (pro nás a pro tatínka). Loučíme se a obezřetně scházíme po dřevěném „nebeském žebříku“ dolů.
Mé milované Jizerky procházím v botách, do kterých mi nateklo horem i spodem a v pláštěnce, kterou na pytláckých kamenech rozervu. Doufám, že dál už nebude pršet. Na Jizerce se jdeme schovat před lijákem a zahřát polívkou i jídlem. Zastávka se pěkně protáhne a my nevíme, kam bude v našich silách dojít. Pokračujeme podél Jizery českou stranou, takže řeku za vzrostlými stromy téměř nevidíme.
Přicházíme k osadě Mýtiny. No, osadě…žádná hospoda, kam by zmrzlý turista zalezl. Všude krásný zelený trávníček, který láká k posezení či poležení – jen kdyby nebyl tak promáčený vodou. Procházíme široké daleké okolí a hledáme, kde strávit noc. Přístřešky, zaznačené na mapě, se nám vůbec nelíbí. Nakonec počkáme na odjezd posledního vlaku a utáboříme se pod střechou přímo na železničním nástupišti a prakticky to tam celé obsadíme, mezi sloupy natáhneme šňůry a sušíme prádlo.
trasa; 28 km, ↑ 1140 m

7. den: Plán sbalit se a vypadnout před odjezdem prvního vlaku tak nějak úplně nevyšel. Pro zalepené oči ani nemůžu říct, jestli se na nás třeba někdo škaredě nekoukal, každopádně nám nikdo nic neřekl. Ráno počasí není o nic lepší než včera. Vydávat se na hřebeny Krkonoš v tomto nejistém počasí se nám vůbec nechce, a tak dobrý půlden trávíme v Harrachově, kde zmrzlý Radim doplní svůj šatník o jednu teplou mikinu.
Po poledni se trochu vyčasí a my se rozhodneme to risknout. Díky počasí není u Mumlavských vodopádů takový nával, jaký by se na této přírodní „atrakci“ dal čekat. Na kluzkých kamenech je potřeba postupovat obezřetně.
U Krakonošovy snídaně kontrolujeme předpověď počasí, zpoza mraků začíná pomalu vykukovat sluníčko a tak pokračujeme nahoru. Na rozcestí U třech pánů objevíme přístřešek, který předčí naše očekávání. Na zakempení je ale ještě brzo, pokračujeme tedy na Labskou boudu, která za mlhou či mrakem není téměř vidět. Když se konečně vyloupne a já ji poprvé udivím, poklesne mi brada a mé stavařsko-estetické srdce se málem zastaví. Takovou … stavbu jsem teda v národním parku nečekala. Je to věc názoru a osobního vkusu, uznávám. Radši jdu rychle dovnitř, na teplou polévku a čaj, vše s patřičnou vysokohorskou přirážkou.
Poměrně brzy se vracíme na rozcestí do přístřešku, trochu se bojíme, aby nám ho někdo neobsadil. Jsou v něm dokonce i postele! Prostě parádní nocleh se vším všudy!
trasa; 14 km, ↑ 800 m

8. den: Dnes je den D! Den, kdy máme dosáhnout vrcholu našeho putování. Tedy Sněžky. Sice na nás kouká sluníčko, ale moc nehřeje. Spíš vůbec.
Přes pramen Labe se dostáváme na krkonošský hřeben, který vede prakticky celou dobu po hranicích s Polskem. Cesta to vůbec není nudná! Fascinuje mě, jak na polské straně kopce padají prudce dolů. Některé výhledy jsou dech beroucí, třeba ten u Sněžných jam, s trochou představivosti člověk úplně vidí, jak si kdysi dávno ledovec razil cestu do údolí. Na hřebeni se nachází i několik výrazných skalních útvarů, např. Mužské a Dívčí kameny. Poblíž bývalé Petrovy boudy probíhá čilý stavební ruch a dnes tam už dost možná stojí nějaký hotýlek, restaurace, či něco podobného.
My se najíme na Moravské boudě, příjemné posezení, milá obsluha a dobré jídlo. Z hřebene je to jen maličká zacházka. Po návratu na hřeben nás záhy čekají vyhlídky na 2 ledovcová na polské straně: Wielky a Maly Staw.
Protože eura nám došly už někde v Lužických horách, zastavujeme se na Luční boudě, a dáváme si jejich pivo Paroháč z nejvýše položeného pivovaru v ČR. Nejsem žádný pivní znalec, takže můžu jen konstatovat „prostě pivo.“ Z okna se kocháme pohledem na Sněžku. Venku sice svítí slunce, ale žádné teplo není. Na vrchol je to co by kamenem dohodil. My máme v plánu přečkat tam noc, takže se nám nahoře nechce moc zdržovat dokud je tam hromada lidí.
Na Sněžku přicházíme ve chvíli, kdy je tam téměř liduprázdno. Teda kromě asi 2 či 3 dělníků (?), kteří kutí něco nahoře na poštovně. Nevšímáme si jich, oni nás taky ne. Ideální stav. Fouká pekelně. Ani se nám nechce moc koukat na tmavnoucí krajinu. Pro nocování volíme místo co nejméně vystavené větru a tulíme se nejen k sobě navzájem, ale i k budově lanovky.
Projde kolem nás posledních pár lidí, my už oba zalezlí ve spacáku (kompletně oblečení) a koukají nám jenom nosy. Slivovice na zahřátí pomalu dochází a hlavně moc nefunguje! Moc nespíme, prakticky vůbec. Když už se mi konečně podaří usnout, vzbudí mě hukot lanovky, dělníci konečně skončili a odjíždějí dolů. Vnímám, že Radim s nimi dokonce hovořil.
trasa; 22 km; ↑ 1340 m

9. den: Když se mi podaří usnout podruhé, budí mě lidé směřující nahoru na východ slunce. Nemám sílu vylézt ze spacáku. Radim do mě šťouchá a říká, že tohle, ten východ slunce, to je přece cíl naší výpravy, proto jsme sem šli a na to jsme se celou dobu těšili. Sluníčko se schovávalo za mrakem a oparem, ale nakonec na nás, celé krvavé, vykouklo. A stálo to za to!
Jen se trochu rozední, balíme se a odcházíme. Je nám pekelná zima. Radim vytahuje přenosný teploměrek. 0°C. K tomu ledový vítr. Až někde u Jelení boudy se nám podaří se zahřát.
Scházíme přes Pomezní boudy dolů, v Horních Albeřicích se stavujeme na jídlo a pokračujeme dál. Máme najitý spoj z Horního Maršova. Víme, že naše putování pomalu končí a tak si ještě užíváme posledních pohledů na Sněžku, na hřebeny Krkonoš i na louky s pasoucími se krávami.
trasa; 25 km;  ↑ 850 m

Bylo to do jisté míry neskutečné putování. Putování, u kterého stačilo málo, a málem se neuskutečnilo. Bylo poměrně obtížné najít blázny, kteří by do toho v daném termínu šli se mnou. Nakonec se ale podařilo. Nevím jak kluci, ale já na to dodneška vzpomínám. Na všechny ty krásné věci, které jsme viděli a místa, která jsme navštívili. Co si však pamatuji nejvíc, to jsou ty krásné soumraky a o nic škaredější svítání, ty hodiny, kdy je svět okolo vás zbarven do úplně jiných odstínů, kdy příroda pomalu usíná a nebo naopak se probouzí.
Vydejte se taky. Nemusí to být z nějakého super atraktivního cíle do jiného obdobného, dá se jít odkudkoli kamkoli. Stačí mít otevřené oči a chtít se koukat kolem sebe. Určitě uvidíte spoustu krásného, co si budete pamatovat jako já do konce života.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s