Potulka ze Šumperka do Šternberka

i když původně bylo plánováno až do Olomouce.
počet účastníků: Helča, Lukáš, Martin, Martina, Radim, já; (posléze snížen 3: H + L + já)

Pátek 14. 7. – Vzhledem k tomu, jak probíhala naše domluva, (chvílemi až nedomluva), je s podivem, že se krátce po páté hodině ranní scházíme na Brněnském hlavním nádraží v plném počtu. Vybavení účastníků se různí: malé baťůžky dua M+M působí dojmem, jako by ti dva vyrazili na jednodenní výlet, s tím ale trošku nehrají spacáky, které nesou v rukách; naopak Lukášova krosna vypadá, že se chlapec vypravil odhadem na 10 denní přechod nějakého rozsáhlého evropského pohoří; můj, Radimův a Helčin batoh odpovídají tak nějak tomu, co nás čeká.

Cesta vlakem uteče rychle, v kupéčkovém vagónu jsem nejela ani nepamatuji. Něco málo před osmou vystupujeme v Šumperku na nádraží, v nedalekém supermarketu nakoupíme poslední zbytky jídla, pití a pochutin, a vyrážíme. Plánovaných 30 km ve mě po zkušenosti z minulého víkendu budí respekt, a už od začátku projevuji obavy, že to nemám šanci ujít.

Po červené turistické značce se vymotáme ze Šumperka, pokračujeme kolem letiště a v. n. Krásné (škoda, že je tak brzy a že nás čeká taková porce kilometrů, jinak začnu škemrat, ať se jdeme vykoupat). Pak pomaličku stoupáme lesem po zarostlé pěšině, která dává tušit, že se nejedná o příliš frekventovanou trasu. Asi 6 km od našeho výchozího bodu, u lomu Krásné, se dle mého názoru začíná teprve stávat trasa atraktivní. Stoupání sice nabírá na intenzitě, konečně ale nejdeme po asfaltu, nepřeskakujeme přes bláto ani se neprodíráme houštinami jakožto živí sběrači klíšťat. Při jedné ze zastávek uprostřed kopce Lukáš konečně vytahuje tyčinky, o kterých celou cestu vlakem básnil a troufám si říct, že nás na ně všechny patřičně natěšil. A bylo na co: datle + kokos + arašídy + kakao dohromady vytvořily naprosto neskutečnou kombinaci, kam se hrabou všechny corny, cutrendy, fittyčinky apod!

Krátce před polednem se po cca 10 km ocitáme na vrcholu Kamenec, u rozhledny, která spíš než rozhlednu připomíná obrovský posed. Rozhled jsem upřímně čekala trošku lepší, trochu mu bránily stromy, ale viděli jsme i Praděd, tak co si přát víc. Po krátké svačinové pauze pokračujeme na Rabštejn. Prvně děláme pauzu u turistické chaty/restaurace, kde si každý dopřeje dle svého hladu a svých chutí: pivo, polévku, žebra, či lasagne, nabídka je dobrá, ceny adekvátní. Zdržíme se déle, než jsme čekali. Projdeme si ještě nedaleké skály, resp. zříceninu hradu Rabštejn. Několikrát jsem na něm byla, ale pamatovala jsem si ho jinak. Zklamaná nejsem, spíš naopak! Výhledy stojí za to, modrá obloha, slunce, paráda. Při opětovném průchodu kolem chaty Rabštejn doplňujeme vodu a kolem 16 hod se vydáváme do druhé poloviny naší plánované trasy. Opravdu si neumím představit, jak těch zbývajících 15 km ujdeme.

Scházíme do obce Bedřichov, procházíme kolem svahu, ke kterému se vážou mé lyžařské začátky. Překvapí mě kostel, který byl (ne tak dávno) téměř zborem, teď má krásně opravenou věž a celkově budí dojem, že se na něm začíná pracovat a možná, že slouží konečně i svému účelu. Stále po červené krosíme serpentiny obcí Dobřečov a bojíme se přicházejícího deště. Do Tvrdkova dorazíme suchou nohou, na návsi vyčkáváme, co bude dál. Radim, oproti ostatním plný energie, hledá hospodu, kterou nakonec objeví Lukáš. Nu, hospodu… spíš taková nálevna či putyka to byla. Paní nám ale uvařila čaj, natočila pivo, střechu, pod kterou jsme se mohli schovat před deštěm, to mělo, prostě spokojenost.

Za šera se dostáváme na rozcestí „Nad vodopády,“ mapy slibují jeden přístřešek vlevo, druhý vpravo, na jednu stranu vysíláme Radima, na druhou Lukáše, já s Helčou osvěžujeme nohy v potoce. Radim se vrací brzy, přístřešek tam prý je, ale všichni se do něj nejspíš nesměstnáme. Na Lukáše čekáme dlouho, nakonec se ho vypraví Martin hledat, po chvíli se vracejí oba s dobrou zprávou: přístřešek je až u vodopádů, jde se tam poměrně náročným terénem, ale je velký a vejdeme se do něj všichni. Proto volíme tuto variantu. Cesta za šera, na těžko, přes vlhké a mechem porostlé kameny jednoduchá není, ale všichni jsme ji zvládli. Na závěr kraťoučké stoupání k našemu „Orlímu hnízdu“ a po studené večeři už se za šumění vodopádů něco před 22 hod ukládáme ke spánku.

Sobota 15. 7. – Jsem ranní ptáče a probouzím se celkem brzy. Ještě před sedmou se vykopu ze spacáku, beru osušku a jdu se okoupat do ledového potoka. Už dlouho mě nic tak neprobralo! Helču jsem inspirovala, Radim se někam ztratil, ostatní ještě leží. Začnu vařit kafe a chystat si snídani, to ostatní konečně také probere k nějaké aktivitě. Poté si s Helčou a Radimem jdeme projít vodopády, ze kterých jsme včera za šera moc neměli. Jsou krásné a rozhodně stojí za návštěvu! Ostatní přesvědčíme alespoň ke skupinové fotce pod vodopádem.

Po deváté nasazujeme batohy a podél říčky Huntavy jdeme po zelené až k soutoku Huntavy s Oslavou, a po modré stoupáme k hradu Sovinec. Kousek před ním nás chytá liják, proto nasazujeme pláštěnky. Hned první pohled na hrad je impozantní, mé nadšení trochu zchlazuje množství turistů, protože na hradě se koná nějaká akce (šermíři, stánky, a tak). S Helčou a Lukášem investujeme nemalý peníz k tomu, abychom se mohli jít do hradu podívat, a stálo to za to. Ostatní, hradu nechtiví, zůstávají za deště v jednom z výklenků na prvním nádvoří a hlídají batohy, což nám naši prohlídku značně zjednodušilo. Areál je poměrně rozsáhlý, je možné jít se podívat do mučírny ve sklepení, projít budovu purkrabství, vystoupat na věž … pouze páté hradní nádvoří je zaplněno kvůli probíhajícím vystoupení šermířů plné lidí a nedostaneme se něj. Pojíme něco z četných pochutin, které přítomné stánky nabízejí, zahřejeme se medovinou, promeškáme okamžik modré oblohy a slunce, a tak batohy nasazujeme až už je zase pod mrakem a schyluje se k dalšímu dešti.

Stoupání od hradu (ano, hrad není na kopci a opravdu se od něj stoupá) nám dá zabrat. No a pak začíná pršet, a až na krátkou přestávku to vydrží asi 10 km. Nikde žádný přístřešek a tedy žádná možnost udělat komfortní přestávku. Na Helče s Lukášem bylo vidět, že už to moc nešlape, přesto neremcají a jdou. Jak 5 km před cílem vykoukne sluníčko nálada se okamžitě zlepšuje a ani nás netrápí, že Oltářní kámen vidíme jen mezi stromy, u Josefčiny studánky doplňujeme vodu a závěrečný půl kilometr k plánovanému přístřešku pod Dubovou horou uteče rychle.

Výhled z přístřešku na Šternberk a Svatý kopeček u Olomouce je moc hezký. Ale ten kopeček se zdá TAK daleko…tam přece nemůžeme dojít. Helča tuhle myšlenku řekne nahlas, Lukáš se k ní přidává, a v tu chvíli se to začne rozpadat: Radim si domluví se Soňou odvoz z nedaleké dědinky, M+M se k němu přidají a nakonec zůstáváme jen ve třech. Jsme z toho trochu rozpačití a zklamaní, ale ráno moudřejší večera….

Noc byla trochu kulturním zážitkem, neboť jsme slyšeli hudbu z nedaleké letní noci. Naše přítomnost se asi moc nelíbila pár lidem, kteří auty kdo ví co za štěstí přijeli hledat k „našemu“ přístřešku. Ze začátku jsme měli trochu problém s myší, ale nakonec jsme usnuli a vyspali se snad líp než u vodopádů.

Neděle 16. 7. – Ráno jsme nikam nespěchali, nad Kopečkem jsme (téměř) už ani neuvažovali, a protože jsme věděli, že nás čeká jen pár kilometrů do Šternberka, bylo ráno opravdu pozvolné. Ač se budíme celkem brzy, ještě ležíme ve spacácích, na snídani dojídáme poslední zbytky neseného jídla a teprve kolem deváté začínáme scházet do Šternberku. Počasí parádní, slunce a modrá obloha, včerejší déšť je úplně zapomenut.

Asi 6 km do města nám rychle uteče. Prvně stoupáme na hrad, prohlídku zamítáme a tak si procházíme pouze volně přístupný areál, který je ale poměrně rozsáhlý a zajímavý, rozhodně nelitujeme. Ve městě nakoukneme do kostela Zvěstování Panny Marie, který zvenku vypadá otlučeně, ale vnitřní barokní výzdoba je okouzlující. I centrum města nás zaujalo: krásně opravené domy, květináče osázené muškáty…prostě moc pěkné. Proto nechápeme, proč je v pravé poledne město vylidněné a cukrárny zavřené. Nakonec se vracíme hned k první restauraci kterou jsme viděli, poobědváme, dáme kafíčko a pak už nás čeká jen kousek městem na nádraží, závěrečná zmrzlina s jedním přestupem cesta do Brna. Kolem 18 hod už odemykám dveře domu a vím, že zítra mě čeká návrat do reality pracovního dne…


přibližná trasa:
den 1, den 2, den 3

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s